Carol Gilligan
Carol Gilligan (* 28. listopadu 1936 New York, stát New York) je americká psycholožka, jedna z průkopnic etiky péče a zastánkyně feministického hnutí.
| Carol Gilligan | |
|---|---|
 | |
| Narození | 28. listopadu 1936 (87 let) New York |
| Alma mater | Radcliffe College Harvardova univerzita Swarthmore College |
| Povolání | psycholožka, filozofka, aktivistka za práva žen a spisovatelka |
| Zaměstnavatelé | Harvardova univerzita Newyorská univerzita Univerzita v Cambridgi |
| Ocenění | Grawemeyer Award (1992) čestný doktor Svobodné univerzity v Bruselu (2013) |
| Choť | James Gilligan |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Narodila se 28. listopadu 1936 jako jedináček do židovské rodiny žijící v New Yorku. Otec William Friedman byl právník a matka Mabel Kaminez byla učitelkou v mateřské škole. Bakalářský titul získala Gilliganová z anglické literatury na Swarthmore College. Magisterský titul pak získala v oboru aplikované psychologie, kterou studovala na Radcliffe College. Titul Ph.D. získala v oboru sociologie na Harvardově univerzitě.
Gilliganová učí v současné době[kdy?] na Newyorské univerzitě, ale svou kariéru začínala jako vyučující na Harvardu, kde pracovala od roku 1967 až do roku 2002. Jejím kolegou byl psycholog Lawrence Kohlberg.
Teorie etiky péče editovat
Gilligan spolupracovala s Kohlbergem při vytváření jeho teorií morálního vývoje, nicméně v průběhu rozhovorů si všimla nesrovnalostí mezi chlapci a dívkami. V reakci na to sepsala svou nejznámější knihu – Jiným hlasem, kde uvádí kritiku Kohlbergovy vývojové teorie a zároveň prezentuje vlastní pětistupňovou vývojovou teorii morálky péče, která má být typická pro ženy, a která se stává základem pro dále rozvíjenou etiku péče.
V kritice Kohlberga poukazuje i na takové paradoxy, jako že u dívek by způsob morálního uvažování regredoval. Také ilustruje, že dívky vnáší do příběhu vlastní interpretace a hledají možnosti řešení mimo zadané téma a objasňuje, že fakt, že z hlediska Kohlbergovy stupnice je to hodnoceno jako nižší stádium, je chyba v porozumění.
Předkonvenční stádium editovat
V tomto stadiu je orientace na individuální přežití. Péče je zaměřena výhradně na sebe a hlavní hodnotící princip je založen na tom, co je nejlepší pro mě.
První přechodné stádium editovat
V tomto stádiu by si žena měla začít uvědomovat existenci spojitosti s druhými a svou zodpovědnost vůči nim. Své předchozí uvažování kritizuje jako sobecké.
Konvenční stádium editovat
V reakci na uvědomění si předchozí sobeckosti svého jednání se žena ztotožní s mateřskou rolí a začne pečovat o druhé. Péče o sebe je však v důsledku předchozích úvah v přechodném stádiu vnímána jako sobecká a proto je zde extrémní koncentrace na péči o druhé na vlastní úkor, což je vnímáno za nesobecké.
Druhé přechodné stádium editovat
V této fázi nastane konflikt s faktem, že péče o druhé na svůj úkor je nelogická, jelikož připisuje ostatním větší hodnotu. Dochází zde ke konfliktu potřeb a představ a žena řeší, zda je možné skloubit péči o ostatní s péčí o sebe, aniž by byla sobecká. Podle knihy dochází k tomuto stádiu často po selhání vztahu, v němž byla žena v pečující roli ve smyslu konvenčního stádia.
Postkonvenční stádium editovat
V tomto stádiu dochází žena k pochopení, že uspokojovat vlastní potřeby není v rozporu s ženskou rolí a není to sobecké a péče o sebe a péče o ostatní se odehrává souběžně. Žena je schopna péči neposkytnout, jelikož si uvědomuje, že její prvotní zodpovědnost je vůči sobě samé.
Odkazy editovat
Literatura editovat
- GILLIGAN, Carol. 2001. Jiným hlasem: o rozdílné psychologii žen a mužů. Vyd. 1. Praha: Portál, 192 s. ISBN 80-717-8402-8.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Carol Gilligan na Wikimedia Commons - Profil na Famous psychologists.org Archivováno 13. 6. 2015 na Wayback Machine.
