Otevřít hlavní menu

Servius Tullius († 535 př. n. l.) byl podle tradičního antického podání šestý král Říma, v pořadí druhý z etruské dynastie, který vládl asi v letech 575535 př. n. l.[1] O historicitě jeho osoby současní badatelé nepochybují, o jeho původu a životě však existují rozporné zprávy. Patřil mezi nejoblíbenější římské krále a připisují se mu významné úspěchy i reformy.

Zbytky "Serviovy hradby" u římského nádraží Termini

ŽivotEditovat

Podle údajů Tita Livia a dalších římských i řeckých autorů byl synem sabinského krále, který zahynul při dobývání jeho města, a vdovu se synem odvedl vítězný král Tarquinius Priscus do zajetí. Králova etruská žena Tanaquil prý pozorovala záři kolem jeho hlavy jako znamení přízně bohů, Servius si vzal nejstarší Tarquiniovu dceru a když byl Tarquinius (snad roku 578 př. n. l.) zavražděn, umožnila mu, aby se zmocnil vlády. Po 44 letech velmi úspěšné vlády, kdy město významně rozšířil a obehnal hradbou a provedl zásadní reformy, byl prý zavražděn vlastní dcerou Tullií mladší, která chtěla, aby se králem stal její muž, Lucius Tarquinius Superbus. Je ovšem pravděpodobnější, že zahynul spiknutím patriciů.

Etruská verzeEditovat

 
Etruská freska s osvobozením Caelia Vibenny, Mastarna stojí vlevo (Vulci, 4. stol. př. n. l.)

Císař Claudius († 54), který se zabýval etruskou historií, však zanechal jiné podání. Podle desky, která se našla v Lyonu, pocházel Servius z etruského Vulci a jmenoval se původně Mastarna. Se svým etruským spolubojovníkem Caeliem Vibennou dobyl a osídlil pahorek Caelius a zmocnil se vlády bez souhlasu senátu. Byl by tedy podle římského chápání tyran, který se až dodatečně nechal vysvětit na krále. Pro tuto verzi svědčí fresky v etruském hrobě, kde jsou i obě jména.

ReformyEditovat

 
Serviovy hradby v Římě (vnitřní hradba)

Serviovi Tulliovi se připisuje několik významných reforem, politických, náboženských, vojenských i fiskálních a už ve starověku se pokládal za "druhého zakladatele Říma". Protože v Římě přibývalo svobodných mužů, kteří k patricijským rodům nepatřili, Servius občany rozdělil do šesti tříd, a to nikoli podle rodové příslušnosti, ale podle majetku a místa narození (tzv. tribue) a všechny pak zařadil do centurií (setnin). Shromáždění centurie sloužilo k předpisu majetkové daně i k odvodu mladých mužů, centurie se staly základními jednotkami vojska a každá centurie vysílala jednoho zástupce do nejvlivnějšího shromáždění, comitia curiata.

Centuriátní třídyEditovat

Občané byli rozděleni do šesti daňových tříd podle majetku, později měřeného v asech. V pořadí tříd patrně probíhalo hlasování ve shromáždění, kde se na nižší třídu dostalo, až když ve vyšší bylo hlasování nerozhodné. Podle třídy se občané také museli sami vyzbrojit.

  • 1. třída s nejméně 100 000 asy: těžkooděnci s povinnou výzbrojí přilba, kruhový štít, hrudní a holenní pancíř, oštěp, meč. 40 seniorských a 40 juniorských centurií.
  • 2. třída s nejméně 75 000 asy: těžkooděnci s povinnou výzbrojí přílba, podlouhlý štít, holenní pancíř, oštěp, meč. 10 seniorských a 10 juniorských centurií.
  • 3. třída s nejméně 50 000 asy: lehkooděnci s povinnou výzbrojí přílba, podlouhlý štít, oštěp, meč. 10 seniorských a 10 juniorských centurií.
  • 4. třída s nejméně 25 000 asy: lehkooděnci s povinnou výzbrojí podlouhlý štít, oštěp. 10 seniorských a 10 juniorských centurií.
  • 5. třída s nejméně 11 000 asy: lehkooděnci s povinnou výzbrojí prak s kameny, případně oštěp. 15 seniorských a 15 juniorských centurií.
  • Nečíslované (supernumerarii):
    • Proletarii, bez nemovitého majetku, 1 centurie
    • Jízda (equites), 18 centurií, převážně patriciové (aristokracie)
    • Ženisté, 2 centurie
    • Hudebníci, 2 centurie.[2]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Livius, Dějiny I. Praha: Svoboda 1972
  2. Cornell, str. 179, podle Livius, Ab urbe condita, 1.43 a Dionýsios z Halikarnassu IV, 16 - 18. (Cit. podle enwiki)

LiteraturaEditovat

  • Cornell, T., The beginnings of Rome: Italy and Rome from the Bronze Age to the Punic Wars. London: Routledge 1995. ISBN 978-0-415-01596-7
  • Livius, Dějiny I. Praha: Svoboda 1972
  • Ottův slovník naučný, heslo Servius Tuillius. Sv. 22, str. 888

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat