Wikipedie

Sandžásürengín Dzorig

mongolský politik

Sandžásürengín Dzorig (20. dubna 1962 – 2. října 1998) byl mongolský politik, politický aktivista, který hrál významnou roli v mongolské demokratické revoluci roku 1990. Jeho příznivci mu říkali „Zlatá vlaštovka demokracie“.[1] Po revoluci zůstal politicky angažovaný, ale byl zavražděn za doposud neobjasněných okolností. Po jeho smrti vstoupila do politiky jeho sestra Ojún a založila Stranu občanské vůle navazující na Dzorigův odkaz.

Sandžásürengín Dzorig
Stranická příslušnost
ČlenstvíMongolská demokratická strana
Narození20. dubna 1962
Ulánbátar
Úmrtí2. října 1998 (ve věku 36 let)
Ulánbátar
RodičeSandžásüren a Dordžpalam
PříbuzníSandžásürengín Ojún (sourozenec)
Alma materFilozofická fakulta Lomonosovovy univerzity
Profesepolitik, politolog a ministr
Náboženstvíbuddhismus
CommonsSanjaasürengiin Zorig
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Dzorigův dědeček byl ruský geograf a etnograf A. D. Simukov, který přišel do Mongolska s expedicí vedenou Pjotrem Kozlovem. Simukov se stal obětí čistek maršála Čojbalsana, takže jeho dcera Dordžpalam vyrůstala jako sirotek v mongolské rodině.[2] Dordžpalam jako studentka medicíny hrála v populárním mongolském filmu Probuzení sovětskou lékařku. Poté se vdala za Burjata Sandžásürena, profesora Mongolské státní univerzity. Dzorig byl druhý z jejich tří dětí.

Od roku 1970 navštěvoval Dzorig ruskojazyčnou střední školu č. 23 v Ulánbátaru. V letech 1980 až 1985 studoval filozofii na moskevské Lomonosovově státní univerzitě v Moskvě.[3] Poté rok působil jako instruktor Mongolské revoluční ligy mládeže v Ulánbátaru [4] a v roce 1986 se stal aistentem vědeckého komunismu na Mongolské státní univerzitě. Stal se výborným šachistou, působil jako prezident Mongolské šachové federace.[4] V roce 1988 založil skupinu „New Generation“, skupinu mladých disidentů, kteří se věnovali šíření demokracie v Mongolsku.

Politická kariéra

editovat

Jeho rusko-burjatský původ a studium v Moskvě působilo jisté odsunutí mimo střed zbylých politických aktivistů, kteří měli ruský vliv spojený s komunistickou mongolskou vládou. I přesto v letech 1989 a 1990 hrál důležitou roli v demokratizačním procesu Mongolska. 10. prosince 1989, měsíc po pádu Berlínské zdi, se Dzorig účastnil jako vůdce se skupinu 200 aktivistů veřejného protestu požadujícího svobodnou tržní ekonomiku a svobodné volby. Na konci protestu byl ustanoven Mongolský demokratický svazu, v jehož čele stál Dzorig. V lednu 1990 Dzorig a další mongolští demokratičtí disidenti začali organizovat víkendové protesty na Süchbátarově náměstí v centru Ulánbátaru. Protesty začaly v malém, ale na přelomu ledna a února se rozrostly do velkých davů. Napětí se zvýšilo, když se davy zvětšily a komunistická vláda začala zvažovat jejich rozdrcení silou. V jednu chvíli, kdy se demonstranti potýkali s vojáky a vypuknutí násilí se zdálo pravděpodobné, vzal Dzorig megafon, posadil se na ramena přítele a vyzval ke klidu. Násilí bylo zabráněno. Fotografie Dzoriga oslovujícího demonstranty se stal slavným symbolem mongolské mírové revoluce. [5] V březnu odstoupilo mongolské politbyro a vláda jedné strany v Mongolsku skončila.[6]

V červnu 1990 byl Dzorig zvolen do Velkého lidového churalu a v rámci vstřícných kroků MLRS byl také jmenován předsedou parlamentního výbor pro změnu legislativy.[7] V srpnu 1991 byl jediným prominentním mongolským politikem, který okamžitě odsoudil pokus o puč sovětských zastánců tvrdé linie proti Michailu Gorbačovovi. V dalších volbách roku 1992 byl zvolen do Velkého státního churalu[8] a poté i roku 1996. V roce 1992 zůstal v opozici, ale v roce 1996 se jako člen Demokratické unie dostal do vládnoucí pozice. Tato vláda byla v Mongolsku nekomunistická poprvé od komunistického revoluce v roce 1921.[9] Dzorig začal zpochybňovat tempo uvádění volného trhu po demokratickém převzetí moci, protože předložené reformy se mu nezdály spravedlivé a příliš mnoho Mongolů by poslaly pod hranici chudoby.[9] V roce 1998 se stal mongolským ministrem pro infrastrukturu.[4]

Rok 1998 byl v Mongolsku rokem politické krize. Cachjagín Elbegdordž se stal novým premiérem v dubnu 1998 a v jednom ze svých prvních rozhodnutí prodal státní Banku pro rekonstrukci soukromé bance Golomt, kterou vlastnili mongolští demokraté. Členové Mongolské lidové revoluční strany odešli na protest a bez práceschopné většiny v parlamentu byl Elbegdordž nucen rezignovat. Z neveřejných jednání vyšel Dzorig jako kompromisním kandidát na nového premiéra. [10] Vyhlášení bylo naplánováno na pondělí 5. října.[11]

Atentát

editovat

Dzorig byl zavražděn v pátek 2. října 1998. Dva útočníci vešli do jeho bytu, svázali jeho přítelkyni Bulgan a čekali. Jakmile Dzorig prošel dveřmi, skočili na něj a šestnáctkrát ho bodli, tří bodné rány zasáhly srdce. Útočníci před útěkem z bytu ukradli z lednice láhev octa a láhev sójové omáčky.[12] Čtyři dny po vraždě Süchbátorovo náměstí zaplnili smuteční hosté, kteří pořádali vzpomínky při svíčkách.[13] [14] Jeho tělo leželo ve vládní budově do pohřbu ve středu 7. října.[15] Vládní krize trvala další dva měsíce[16], dokud nebyl Džanlavyn Narancacralt, starosta Ulánbátaru, jmenován novým předsedou vlády v prosinci 1998.[17]

Jeho vražda zůstala nevyřešena 19 let až do prosince 2016, což vedlo ke spekulacím, že někdo, kdo měl zasvěcené znalosti o blížícím se jmenování Dzoriga premiérem, podnikl kroky, aby tomu zabránil.[10] Dzorigova partnerka Bulgan byla podezřelá a byla krátce zadržována policií, ale nikdy nebyla vznesena žádná obvinění.

Následky

editovat

Dzorigova sestra S. Ojún záhy navázala na politický byla zvolena do jeho křesla v mongolském parlamentu brzy po jeho zavraždění.[17] Později působila jako mongolská ministryně zahraničních věcí. Politická strana založená Ojún, Irgení Dzorig nam, tedy Strana občanské vůle, odkazuje na bratrovo jméno.

Sestra Ojún též založila Dzorigovu nadaci v říjnu 1998 krátce po vraždě. Dodnes existuje jako „mongolská nezisková organizace prosazující demokracii prostřednictvím sociálních akcí, aktivit mládeže a programů dobré správy věcí veřejných“.

Dzorigova socha byla postavena v Ulánbátaru, přes ulici od ústřední pošty.[9] Socha směřuje k vládnímu paláci a odkazuje tak k Dzorigově ranní procházce do práce. Květiny jsou k soše kladeny každý rok v den jeho smrti[18] za účasti členů jeho rodiny, přátel, politiků a dalších občanů.

Soudní líčení vraždy

editovat

V prosinci 2016 okresní soud v neveřejném jednání odsoudil tři osoby C. Amgalanbátara, D. Sodnomdardžá a T. Čimgé z vraždy z roku 1998. Po slyšení, které se konalo po dobu 6 týdnů, soudní senát rozhodl o vině. Každý z obžalovaných dostal tresty odnětí svobody v rozmezí 24 až 25 let ve věznici s přísným režimem. V březnu 2017 trestní odvolací soud v Ulánbátaru zamítl odvolání 3 obžalovaných. Odvolací soud potvrdil, že svědectví odsouzených D. Sodnomdardžá a C. Amgalanbátara podaný během vyšetřování ohledně případu a skutečností, stejně jako ručně psaná přiznání B. Sodnomdardžá odpovídá svědectvím příslušných svědků, věcným důkazům z místa případu, záznamům pořízeným během vyšetřování na místě trestného činu, jakož i závěry znalců ohledně ublížení na zdraví oběti.

Poté místopředseda vlády Cendín Ňamdordž, někteří další politici a rodinní příslušníci oběti zpochybnili neveřejnost procesu.[19] V prosinci 2017 mongolský kabinet schválil odtajnění většiny spisu o případu vraždy sestávajícího z 14 926 stran, přičemž 74 stran materiálů mělo zůstat utajeno.[20] Odtajněné dokumenty byly převedeny z Všeobecné zpravodajské služby Mongolska do databáze Archivu trestních případů pod Nejvyšším soudem Mongolska. Motivy zločinu zůstávají nevyřešeny.

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sanjaasürengiin Zorig na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Rossabi 2005, s. 2.
  2. ↑ Kohn 2006, s. 39.
  3. ↑ Rossabi 2005, s. 3.
  4. ↑ a b c Zorig Foundation, S. Zorig biography Archivováno 5. 9. 2009 na Wayback Machine.
  5. ↑ Kohn 2006, s. 42.
  6. ↑ Kohn 2006, s. 43.
  7. ↑ SRBA, Ondřej; SCHWARZ, Michal. Dějiny Mongolska. Vydání první. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 464 s. (Dějiny států). ISBN 978-80-7422-331-0, ISBN 978-80-210-7968-7. 
  8. ↑ Rossabi 2005, s. 56.
  9. ↑ a b c Rossabi 2005.
  10. ↑ a b Kohn 2006, s. 101.
  11. ↑ Kohn 2006, s. 94.
  12. ↑ Kohn 2006.
  13. ↑ Kohn 2006, s. 97.
  14. ↑ Amarsana a Mainbayar 2009, s. 100, with photograph.
  15. ↑ Kohn 2006, s. 100.
  16. ↑ Kohn 2006, s. 102.
  17. ↑ a b Kohn 2006, s. 109.
  18. ↑ Dostupné online. 
  19. ↑ mongolianobserver.mn. Dostupné online. 
  20. ↑ Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • MAŠKARINEC, Pavel. Mongolský přechod k demokracii z pohledu teorie tranzice. Politologický časopis / Czech Journal of Political Science. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2010, roč. 17, č. 3, s. 271-297. ISSN 1211-3247.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sandžásürengín_Dzorig&oldid=24030427“