Wikipedie

Románský cement

Románský cement (nebo též románské vápno či přírodní cement)[1][2] je vysoce hydraulické historické stavební[3] pojivo,[4] které se tradičně vyrábělo v šachtových pecích z druhohorních vápenců a jílů při nízké teplotě výpalu.[1] Románský cement byl často používán na stavbách datovaných od druhé poloviny 19. století až do počátku 20. století.[3] Pro toto pojivo je charakteristická značná rychlost tuhnutí při současné velmi dobré konečné pevnosti a povětrnostní odolnosti.[3] Byl používán mimo jiné i k odlévání ozdobných prvků fasád na budovách pocházejících z výše uvedeného období.[3] Postupem doby upadl románský cement v zapomnění poté, co byl vytlačen portlandským cementem, který je ale připravován z poněkud jiných surovin a při vyšších teplotách výpalu.[3][pozn. 1]

Nad zdobenými jižními dveřmi lichfieldské katedrály stojí sedm postav vytesaných do románského cementu
Cementárna „Alamo Portland and Roman Cement Works“ v Brackenridge Parku v San Antoniu, Texas, Spojené státy americké. Místo bylo 12. prosince 1976 zapsáno do Národního registru historických míst
Kostel svatého Klementa na Henwick Road v St John's ve Worcesteru. Postaven v letech 1820 až 1821 v neonormanském stylu, který se stal populárním až ve 40. letech 19. století. Architekt Thomas Lee Jun zvolil zdobenou, poněkud strohou fasádu, obloženou románským cementem
Titsey Place - západní průčelí hlavní část domu pochází z roku 1775. V roce 1826 byl podle návrhu Williama Atkinsona nově obložen románským cementem.

Podrobněji editovat

Vysoce hydraulické pojivo vzniká pálením slínovců[4] – sedimentárních jemnozrnných hornin složených z vápenců obohacených převážně složkami z jílových minerálů. Slínovce jsou vypalovány při teplotách 800 až 1200 °C tj. pod hranicí slinování jílů.[4][2][pozn. 2]. Laickým a velmi hrubě zjednodušujícím pohledem možno konstatovat, že svými vlastnostmi leží románský cement někde mezi hydraulickým vápnem a běžným portlandským cementem.[4] Vlastnosti:[4]

  • rychle tuhnoucí pojivo (doba počátku tuhnutí je 7 až 20 minut), ale existují i výrobky s počátkem tuhnutí 2 minuty;
  • žlutá až hnědá barva (v závislosti na teplotě);
  • velmi dobrá odolnost proti atmosférickým vlivům a krystalizaci solí.

Historie editovat

Pojivo známé jako Parkerův nebo románský (římský) cement si nechal v roce 1796 patentovat James Parker.[2] Patent se týkal výroby pojiva pálením vápenců (při teplotách v rozmezí 800 až 1200 °C) obsahujících jíly z ostrova Sheppey (u pobřeží Anglie v ústí řeky Temže do Severního moře).[2] Navzdory označení produktu přídavným jménem „římský“ bylo jeho složení velice odlišné od hydraulických pojiv používaných v antickém Římě. Z Anglie se následně výroba „římských" cementů rychle rozšířila po Evropě a také do USA.[2]

První (neúspěšný) pokus o založení továrny (v Häringu v Tyrolích) na výrobu románského cementu v Rakousku se datuje do roku 1830.[2] Cechmistr František Klink z Kufsteinu v Tyrolích založil v roce 1842 továrnu na výrobu románského cementu a odtud pak pramenilo i označení produktu coby „kufsteinské vápno“[2] (zkráceně „kufštein“[3]). Toto pojivo bylo ve větší míře použito teprve roku 1859 při stavbě železničního mostu přes řeku Salzach v Solnohradsku.[2] Největšího rozkvětu doznalo používání románského cementu v 19. a počátkem 20. století.[2] Budovaly se z něho portály vchodů a sloužil pro architektonickou a uměleckou výzdobu objektů.[2][pozn. 3] Postupně se kufsteinské vápno rozšířilo po celém území Rakousko-Uherska.[2] Pokud bylo jemně rozemleto vznikla silně plastická kašovitá licí hmota vhodná k odlévání figurálních odlitků či tvorbu ornamentálních detailů.[2] Dodnes (rok 2008) je silně hydraulické kufsteinské vápno v řadách památkářů významným pojmem a synonymem vysoce trvanlivého materiálu štuků a umělého kamene.[2]

První továrna na románský cement v českých zemích byla zřízena roku 1860 v Bohosudově u Teplic.[2] (Roku 1869 až 1872 byla založena továrna v Podolí u Prahy.[2]) Počátkem 70. let 19. století probíhal na Moravě geologický průzkum s cílem nalezení materiálů vhodných pro výrobu cementu.[2] Výsledkem této geologické prospekce bylo založení první cementárny na Moravě v Tlumačově (1872 až 1873), kde se vyrábělo silně hydraulické vápno nazývané „kurovické“. Toto hydraulické vápno (pálené z vápencového ložiska v okolí Kurovic u Tlumačova) mělo vynikající vlastnosti a tato moravská varianta románského cementu je známa pod názvem „kurovina".[2][3]

Ve druhé polovině 19. století a počátkem 20. století se románský cement velmi často používal ve stavebnictví při realizaci fasád a dekorativních prvků.[4] Problémem nebyla ani tak technologie vlastní výroby románského cementu, jako spíše fakt, že těžba nebyla schopna garantovat jednotnou kvalitu vstupní suroviny, jejíž složení variovalo v závislosti na zdroji – ložisku (lomu).[4] V průběhu 20. let 20. století byl románský cement postupně vytlačován rychle se rozšiřujícími portlandskými cementy, jenž garantovaly stálou kvalitu a jejich hromadná produkce tlačila jejich ceny dolů.[4]

Oblasti použití editovat

  • V běžném stavebnictví lze románský cement užít při strojním i ručním zpracováním tam, kde je požadován specifický vzhled povrchu tak, aby se jevil jako kámen nebo rustikální omítka a to i v případech tvorby různých dekorativních či nosných prvků speciálně podporujících vzhled přírodního kamene.[4]
  • Při restaurování památek, kdy je kladen důraz na vzhled a pevnost materiálu, lze z románského cementu vytvářet také staticky namáhané nosné prvky, jakými jsou například žebra kleneb v gotických památkách, různá zábradlí apod.[4][pozn. 4]
  • Snadná zpracovatelnost spolu s možností regulovat tuhnutí a tvrdnutí předurčují románský cement k výrobě uměleckých předmětů, soch a jiné kreativní práci ve stavebnictví za současně působící výhody, kterou je přírodní vzhled takto vytvořených objektů.[4]
  • Pevnost tohoto pojiva jakož i jeho vodotěsnost dedikují aplikaci románského cementu k výrobě kašen či nádob na vodu pro potřeby tvorby prvků městského mobiliáře nebo objektů zahradní architektury. I zde je přidanou hodnotou přírodní vzhled a relativně snadná zpracovatelnost.[4]
  • Rychlost tuhnutí románského cementu, vodotěsnost a jeho dostatečná pevnost se nabízejí k využití při opravě silnic a komunikací s tím, že po 30 minutách od opravy je možno uvolnit provoz na opraveném úseku i při jeho plném provozním zatížení.[4]
  • Stejné vlastnosti jako pro opravu silnic a komunikací lze využít i ve prospěch oprav kanalizace i v dalších oblasti vodohospodářských staveb.[4]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ V současné době (rok 2008) není specifické pojivo – románský cement – běžně dostupné na trhu v České republice s výjimkou importu malých objemů románských cementů z Polska, Francie a USA.[2]
  2. ↑ Horní hranice teplot pálení hydraulického vápna – spékání – probíhá při teplotě 1300 až 1400 °C;[5] pro portlandský cement platí hranice spékací teploty, která je okolo 1 450 °C
  3. ↑ V roce 1887 byla například produkce románského cementu na území Rakousko-Uherska pětinásobně vyšší než produkce portlandského cementu a hydraulického vápna.[2]
  4. ↑ Při opravách historických budov či jiných objektů zbudovaných z materiálů na bázi románského cementu by měl být používán k restaurátorským pracím materiál co nejvíce shodný (kompatibilní) s originálem.[2]

Reference editovat

  1. ↑ a b RM RZ Historic – Rychlovazná správková malta na bázi románského cementu pro opravy spárování a omítek [online]. Web: Remmers cz [cit. 2021-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-08. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t OPRAVIL, Tomáš, Ing.. Příprava a vlastnosti románského cementu. Brno, 2008 [cit. 2021-06-09]. 119 s. dizertační. Vysoké učení technické v Brně; Fakulta chemická; Ústav chemie materiálů. Vedoucí práce Ing. Jaromír Havlica, DrSc.. s. 3, 11, 12, 13. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d e f g KOTLÍK, Petr. Románský cement – historie, vlastnosti a možnosti použití (úvodní slovo) [online]. Web: Společnost pro technologie ochrany památek (odborný seminář 22. září 2011 Národní muzeum), 2011-09-22 [cit. 2021-06-08]. Petr Kotlík, předseda společnosti STOP. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-08. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Co je románský cement? [online]. Web: vicat cz [cit. 2021-06-08]. Dostupné online. 
  5. ↑ ASHURST, John. The Technology and Use of Hydraulic Lime [online]. Web: Building conservation com [cit. 2021-06-09]. Prostřednictvím: Web archive org. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-06-15. (anglicky) 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

  • OPRAVIL, Tomáš, Ing.. Příprava a vlastnosti románského cementu. Brno, 2008 [cit. 2021-06-09]. 119 s. dizertační. Vysoké učení technické v Brně; Fakulta chemická; Ústav chemie materiálů. Vedoucí práce Ing. Jaromír Havlica, DrSc.. Dostupné online.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Románský_cement&oldid=23596718“