Problémové vyučování
Problémové vyučování je jednou z nejefektivnějších metod, které u žáků podporují rozvoj myšlení, schopnosti řešit problémy a překonávat obtíže. Od ostatních vyučovacích metod se liší především tím, že na začátku nemáme všechny potřebné informace k úspěšnému vyřešení problému. Metoda je využívaná v podstatě při každé vyučovací hodině na všech typech škol. Problémové vyučování je možné využít ve všech předmětech, nejvíce se však hodí do předmětů, které vychází z přírodních věd (fyzika, chemie, biologie, matematika).
Problémová úloha editovat
Tomášek a Potužníková[1] charakterizují problémovou úlohu takto: Řešení problémových úloh představuje schopnost jednotlivce využívat kognitivní procesy k řešení reálných mezipředmětových situací, v nichž není okamžitě zřejmý způsob řešení a které ani typem gramotnosti, ani obsahem nespadají pouze do oblasti matematiky, přírodních věd nebo čtení.
Ideální problémová úloha vychází z reálné situace a žáci ji řeší na základě experimentu nebo vyhledávání informací. Při řešení těchto úloh se z žáků stávají skuteční vědci, odborníci a badatelé. Učitelé vedou žáky k samostatnému uvažování, vyhledávání informací z různých zdrojů a vyvozování závěrů.
Problémové vyučování dělíme na editovat
Teoretické editovat
U teoretických problémů je organizace a příprava méně náročná a to jak z časového hlediska, tak z materiálního hlediska (vystačíme si s pomůckami jako je tužka a papír). Žáci využívají jednoduchých myšlenkových operací.
Praktické editovat
Praktické řešení problémů je mnohem náročnější na pomůcky a především na aktivitu a fyzickou činnost žáků.
Fáze řešení problému editovat
1. Zjištění problému (neboli identifikace problému) editovat
Jedná se o nejobtížnější fázi celého procesu. V této fázi si žáci uvědomí existenci nějakého konkrétního problému. Úkolem učitele je vymezit problém tak, aby žáky zaujal a motivoval je k jeho řešení.
2. Orientace problému editovat
V této fázi dochází ke zjišťování podstatných faktů a vztahů mezi nimi. Hledáme souvislosti daného problému.
3. Hledání jádra problému editovat
V podstatě plynule navazuje na předchozí fázi. Na základě zjištěných faktů vymezíme otázky, na které hledáme odpověď.
4. Stanovení hypotéz, domněnek editovat
Jedná se o nejdůležitější a nejcennější fázi. Je nutná maximální soustředěnost a aktivita žáků (posluchačů). V této fázi hledáme vhodné metody, postupy a cesty, které povedou k vyřešení problému. Výzkumy uvádí, že na tvorbu hypotéz a přemýšlení o nich by měli mít žáci (posluchači) alespoň 10 minut.
5. Ověřování hypotéz (neboli verifikace hypotéz) editovat
V této fázi se opíráme o analytické, logické a kritické myšlení. Našim úkolem je zjistit, jestli vedou zvolené cesty a metody k řešení problému. V případě, že žádná z hypotéz nevede k řešení problému, vrací se žák (posluchač) k formulování nových domněnek.
6. Vyslovení závěru, vyřešení problému editovat
Je výsledkem správně stanovené hypotézy. V této fázi jet také důležité ověření hypotéz.
Obecné informace o problémovém vyučování editovat
Didakticky významné nejsou pouze zdařilé pokusy, ale naopak i ty nezdařilé jsou z výchovného a vzdělávacího hlediska významné. Jde o to, že při nezdařilém pokusu jsou žáci vedeni a motivováni k hledání nových metod a postupů, jak úkol vyřešit. Problémové vyučování podněcuje žáky k hledání, zkoumání, uvažování a k dalšímu vzdělávání. Problémové vyučování se používá také pro zpestření výuky. Můžeme řešit buď jednotlivé problémové úlohy nebo zadat přímo badatelské projekty. Největším a nejužitečnějším rozdílem oproti klasické výuce, procvičování učiva a drilování je téměř 100% úspěšnost v zapamatování si poznatků, které jsou navíc ve většině případů trvalé. Velkou nevýhodou je časová náročnost, protože jednotlivé fáze, které jsou popsány výše, nelze přeskočit ani uspěchat.
Příklady problémových úloh editovat
- žáci mají za úkol doplnit neúplný text
- žáci hledají úmyslnou chybu v textu
- žáci vyhledávají údaje, které do konkrétní úlohy nepatří
- žáci vybírají správné řešení z více nabízených možností
- žáci mají za úkol najít principy předloženého schématu
Příklady badatelských projektů editovat
- žáci mají za úkol zjistit, co se skrývá v potravinách a jaké informace zjistíme z etiket
- úkolem je zjistit co nejvíce informací o tom, jak si hrály děti ve středověku a v čem se lišily od dětí v dnešní moderní době
- kolik odpadu vyprodukuje naše rodina - např. týdenní sledování všeho, co rodina spotřebuje, děti to zapisují a následně porovnávají s ostatními
Problémové úlohy ve fyzice editovat
Problémové vyučování je využíváno ve výuce fyziky, pozornost mu věnuje již jeden z tvůrců české didaktiky fyziky Emil Kašpar (1907 - 1998). Didaktik fyziky Ivo Volf definoval řešení problémové úlohy takto:
1. Formulace problému
2. Analýza podmínek vyplývajících z úlohy, analýza vlastních znalostí
3. Formulace hypotézy o řešení
4. Ověření, zda je hypotéza oprávněná
5. Formulace výsledku a jeho zvážení s ohledem na vybrané vstupní údaje
Podle Volfa se tento postup se používá (vědomě či nevědomě) jako strategie u každé obtížnější fyzikální úlohy.[2] Ve fyzikálních soutěžích (Fyzikální olympiáda, FYKOS) se vyskytují převážně problémové úlohy. Volf píše: Některé úlohy vyžadují spojit vědomosti z několika částí fyziky, jiné je možné řešit jenom tehdy,když se uváží informace z techniky nebo z dalších přírodovědných disciplín. (...) nelze jen vybrat vhodný fyzikální vztah a "zbavit se" problému.[3]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ TOMÁŠEK, Vladislav - POTUŽNÍKOVÁ, Eva: Netradiční úlohy. Problémové úlohy mezinárodního výzkumu PISA, Praha, 2004, s. 7 Dostupné online. Archivováno 4. 2. 2019 na Wayback Machine.
- ↑ VOLF, Ivo: Fyzikální úlohy (řešené kvalifikovaným odhadem 1), Hradec Králové 2010, s. 5-6 Dostupné online. Archivováno 4. 2. 2019 na Wayback Machine.
- ↑ VOLF, Ivo: 46. ročník fyzikální olympiády v kategorii E a F, Rozhledy matematicko-fyzikální, Vol. 80 (2005), No. 1, 41–47 Dostupné online.
Literatura editovat
- MAŇÁK, Josef a kol. Alternativní metody a postupy. Brno: PdF MU, 1997.
- KLIČKOVÁ, Marie. Problémové vyučování ve školní praxi. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989.
- PRŮCHA - WALTEROVÁ - MAREŠ. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2009.