Právo pastvy
Právo pastvy byla pozemková polní služebnost, která omezovala vlastníka pozemku ve prospěch majitele na něm dlouhodobě se pasoucích zvířat. Podstata spočívala v tom, že vlastník pozemku musel výkon této služebnosti strpět, nemohl tedy ze svého pozemku daná zvířata vyhnat. Nově se právo pastvy objevilo v souvislosti s rekodifikací českého soukromého práva.
Všeobecný zákoník občanský
editovatPrávo pastvy mohlo vzniknout jak smlouvou mezi majitelem pozemku a majitelem zvířat, tak závětí, rozhodnutím soudu, nebo vydržením, pokud pokojné pasení trvalo alespoň 30 let. Jestliže nešlo o vydržení nebo jestliže nebylo v ostatních případech přesněji určeno, pak všeobecný zákoník občanský ve svých § 498–502 upravoval podrobnosti k výkonu tohoto práva.
Tak bylo stanoveno, že právo pastvy se vztahuje na všechny druhy tažného, hovězího a skopového dobytka, nikoli však na vepře a drůbež a na lesních pozemcích také nikoli na kozy. Nečistý, nezdravý a cizí dobytek byl však vždy z pastvy vyloučen. Doba pasení měla odpovídat místním podmínkám, stejně tak počet pasoucích se zvířat, sající mláďata se ale nepočítala. Právo pastvy spočívalo pouze v pasení, majitel zvířat nesměl sekat trávu, ani jinak daný pozemek poškozovat. Pokud by takové nebezpečí hrozilo ze strany zvířat, musel si najmout pastýře.
Český občanský zákoník
editovatV českém občanském zákoníku, účinném od roku 2014, je právo pastvy, jakožto jeden z druhů pozemkových služebností, obsaženo v § 1278–1282 a není od dřívější úpravy nijak zvláště odchylné. Doba vydržení je ale zkrácena na 10 let.
