Portál:Válka/Článek měsíce

26. srpna 1071 se střetla byzantská armáda s vojskem seldžuckých Turků vedeným sultánem Alp-Arslánem v bitvě u Mantzikertu. Porážka Byzantinců, jejichž císař Roman IV. Diogenes upadl v průběhu boje do zajetí, a následný politický a vojenský rozvrat paralyzující byzantskou říši zásadním způsobem poznamenaly její obranyschopnost. V důsledku toho pronikli turkičtí nájezdníci do nitra Malé Asie, již si v několika málo letech téměř celou podmanili. Tato bitva bývá proto historiky často označováno za pohromu vymezující určitý předěl v dějinách Byzance, odsouzené ztrátou Anatolie k zániku.

Záhy po kapitulaci Mantzikertu narazil byzantský průzkum na první vážnější odpor tureckých lučištníků. Roman nevěděl nic o osudu Tarchaneiotova sboru a mylně předpokládal, že se před ním nalézá pouze menší část sultánova vojska, nikoli celá jeho armáda. Vyčlenil proto západní tagmata pod velením Nikefora Bryennia k jejímu odražení. Bryennios se ale vzápětí ocitl v lítém boji a požádal o posily. Císař na to zareagoval vysláním podpůrného oddílu v čele s arménským generálem Nikeforem Basilakiem, který padl do nastražené léčky. Basilakios byl vzat do zajetí a většina jeho mužů přišla o život. I přes hrozící obklíčení dokázal Bryennios odolat náporu Seldžuků a v pořádku ustoupil zpět k Mantzikertu. Nečekaný vývoj přiměl Romana k seřazení vojska do bitevního šiku v očekávání brzkého střetnutí. Turci však setrvávali ukryti v blízkých kopcích, takže se Byzantinci k večeru odebrali zpět do ležení. Po západu slunce se Seldžukové pod příkrovem bezměsíčné noci přihnali k byzantskému táboru, jejž zasypávali salvami šípů, a na všech stranách tak vyvolávali neklid. Tímto svým agresivním počínáním nedopřáli Byzantincům ani na chvíli oddech.

Více naleznete v článku bitva u Mantzikertu.