Peripolární buňka
Peripolární buňky (PPC) se nacházejí v juxtaglomerulárním aparátu ledvin a patří mezi buňky sekreční. I když tyto buňky byly již popsány, stále existuje mnoho neznámých histologických a fyziologických vlastností.
A – Ledvinné tělísko
B – Proximální stočený kanálek
C – Distální stočený kanálek
D – Juxtaglomerulární aparát
1. Basální lamina
2. Bowmanův váček – parietální vrstva
3. Bowmanův váček – viscerální vrstva
3a. Pedikl
3b. Podocyt
4. Bowmanův prostor (močový prostor)
5a. Mesangium – Intraglomerulární buňka
5b. Mesangium – Extraglomerulární buňka
6. Granulární buňky (Juxtaglomerulární buňky)
7. Macula densa
8. Myocyty (hladké svalstvo)
9. Arteriola afferent
10. Kapiláry glomerulu
11. Arteriola efferent
Popis editovat
Peripolární buňky mají denzní, na membránu vázané vakuoly o průměru 0,4 až 2,1 µm. Jsou uloženy v těsné blízkosti mesangiálních buněk a kořene ledvinového tělíska.[1]
Historie editovat
V roce 1979 byl popsán nový druh buněk nalezených v ledvinovém tělísku u ovcí.[2] Tyto buňky byly pojmenovány „peripolární“ kvůli jejich prstencovité distribuci kolem vaskulárního pólu. Jsou umístěny v blízkosti inflexního bodu mezi parietální a viscerální vrstvou.[3] Zpočátku byly klasifikovány jako epiteliální buňky kvůli jejich umístění nad bazální membránou Bowmanova tělíska a množstvím spojů mezi bazální membránou a PPC.[4]
Funkce editovat
Peripolární buňky mají zřetelně sekreční funkci, konkrétní funkce však zatím není známá. Předpokládá se, že se podílejí na regulačních mechanismech juxtaglomerulárního aparátu působením na kontrakci cév.[1]
Výskyt editovat
PPC jsou přítomny u mnoha druhů zvířat a jejich výskyt se potvrdil také u lidí. Procento výskytu PPC se liší podle živočišného druhu a věku: u lidí byly nalezeny v 6,5 % renálních krvinek, u laboratorních myší ve 45 % a u ovcí v 85 %.[5] Blíže se tyto buňky zkoumaly histochemickou a imunohistochemickou metodou[6] právě u ovcí, protože ovčí PPC jsou větší než PPC jiných druhů. Bylo také zjištěno, že novorozená jehňata mají ve srovnání s dospělými ovcemi vyšší počet PPC.[7]
Reference editovat
- ↑ a b ČIHÁK, Radomír; GRIM, Miloš. Anatomie 2. 3. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. 512 s. ISBN 978-80-247-4788-0. S. 275.
- ↑ RYAN, G. B.; COGHLAN, J. P.; SCOGGINS, B. A. The granulated peripolar epithelial cell: a potential secretory component of the renal juxtaglomerular complex. Nature. 1979-02, roč. 277, čís. 5698, s. 655–656. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/277655a0.
- ↑ GARDINER, D. S.; LINDOP, G. B. M. The granular peripolar cell of the human glomerulus: a new component of the juxtaglomerular apparatus?. Histopathology. 1985-07, roč. 9, čís. 7, s. 675–685. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0309-0167. DOI 10.1111/j.1365-2559.1985.tb02853.x.
- ↑ JOANA, Passos; JUSTINA, Prada; LÍGIA, Bento. Histochemical and Immunohistochemical Study of Peripolar Cells in Sheep. Journal of Histology [online]. 2013-04-30 [cit. 2021-03-11]. DOI: https://doi.org/10.1155/2013/237630. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GIBSON, I.W.; GARDINER, D.S.; DOWNIE, I. A comparative study of the glomerular peripolar cell and the renin-secreting cell in twelve mammalian species. Cell and Tissue Research. 1994-07-01, roč. 277, čís. 2, s. 385–390. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0302-766X. DOI 10.1007/s004410050165.
- ↑ JOANA, Passos; JUSTINA, Prada; LÍGIA, Bento. Histochemical and Immunohistochemical Study of Peripolar Cells in Sheep. Journal of Histology [online]. 2013-04-30 [cit. 2021-03-12]. DOI: https://doi.org/10.1155/2013/237630. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ALCORN, Daine; CHESHIRE, GeraldineR.; COGHLAN, JohnP. Peripolar cell hypertrophy in the renal juxtaglomerular region of newborn sheep. Cell and Tissue Research. 1984-04, roč. 236, čís. 1, s. 197–202. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0302-766X. DOI 10.1007/bf00216531.