Otevřít hlavní menu

Pater familias (lat. otec rodiny[p 1]) byl v antickém Římě hlavou patriarchální rodiny. Jeho postavení bylo velmi silné: formálně vlastnil veškerý rodinný majetek (ostatní členové rodiny nesměli vlastnit vůbec nic, všechno, co nabývali, nabývali pro otce), měl prakticky neomezenou moc otcovskou (patria potestas) nad dětmi a obdobnou moc (manus) nad manželkou, nad rodinnými příslušníky měl dokonce i právo nad životem a smrtí (potestatem vitae necisque), své děti mohl v krajním případě i prodat (ius vendendi).

Uvnitř rodiny byl pater familias jedinou svéprávnou osobou (sui iuris), ostatní členové rodiny (manželka, děti, manželky neemancipovaných synů, vnoučata, pravnoučata) mu byli přísně podřízeni a zcela závislí na jeho právu (byli alieni iuris, práva cizího – svého otce), jejich postavení z hlediska práva soukromého bylo tak nicotné, že byli dokonce přirovnáváni k otrokům (servorum loco). Na druhou stranu však byl pater familias odpovědný za škodu, kterou způsobily osoby jemu podřízené, a z deliktů těchto lidí musel platit pokutu on. V případě, že osoba jemu podřízená spáchala delikt, mohl tuto osobu vydat na přechodnou dobu poškozenému, v jeho rodině pak setrvával (v jakémsi přechodném otroctví – mancipiu) do té doby, dokud škodu neodpracoval. Po tuto dobu však nad danou osobou ztrácel patria potestas.

Další pravomoce otce rodiny pak byly: právo jmenovat dětem poručníka v poslední vůli, právo dát dětem souhlas k zásnubám a uzavření manželství, právo ustanovit dětem dědice na případ, že by po smrti otce zemřely v nedospělosti. Trojím obrazným prodejem syna (mancipací) či jediným dcery a ostatních descendentů docházelo k tzv. emancipaci: zániku moci otcovské. Emancipací docházelo ke kapitisdeminuci, zrušení agnátských vztahů a zejména k osamostatnění dotyčného: přestává být alieni iuris a stává se sui iuris.

Obsah

PravomociEditovat

Pater familias měl čtyři silné pravomoci:[1]

  • patria potestas – moc otcovská
  • manus maritalis – moc manželská
  • dominica potestas – moc nad otroky
  • mancipium – moc nad všemi ostatními osobami, které jsou dočasně v moci otce rodiny

Moc otcovskáEditovat

Otcovská moc byla vykonávána nad všemi potomky – descendenty, jež se do této pozice narodili, tedy byli řádně přijati otcem rodiny, nebo byli adoptováni.[2] Přijetí novorozeněte otcem rodiny probíhalo jako obřad, kdy bylo novorozeně položeno na zem před otce rodiny a jím ze země zvednuto. Tím se stalo členem rodiny.[1]

Adopcí (adoptio) se rozumí adopce jako taková, ale i adrogace (adrogatio).[2] Adopce v užším slova smyslu je přechodem osoby alieni iuris z moci jednoho otce rodiny do moci nového. V praxi se prováděla propuštěním adoptovaného, který následně vstoupil do mancipia u otce nového a ten pomocí věcné žaloby usiloval o otcovskou moc nad adoptovaným. Soudce následně rozhodl, že adoptovaný je legitimním potomkem adoptujícího.[3] Justiniánské právo zřídilo následně povinnost souhlasu adoptovaného, který zároveň musel být alespoň o 18 let mladší, nežli adoptující.[4] Adrogace je podřízením jednoho otce rodiny jinému. Adrogovaný se stává osobou alieni iuris a získal postavení syna adrogátora.[3]

Zánik moci otcovské nastával v případě, zemřel-li potomek, na kterého moc působila, nebo byl-li potomek adoptován jiným otcem rodiny. Dále pak zanikala, pokud byl otec rodiny adrogován jiným otcem rodiny, nebo zemřel. Z moci otcovské bylo možno se též emancipovat. Rozvázána byla i při vstupu osoby alieni iuris do kněžského kolegia flaminů u mužů či kněžského kolegia vestálek u žen.[1]

Obsah moci otcovské:

  • ius exponendi – právo odložit novorozence na veřejné místo
  • ius vendendi – právo prodat potomka do jiné rodiny
  • ius vitae ac necis – právo nad životem a smrtí jemu podřízených osob
  • is vindicandi – právo žalovat, vyloučit tak kohokoli ze zasahování do svých pravomocí

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Tvar familias je genitiv, který byl již v době klasické latiny zastaralý.

ReferenceEditovat

  1. a b c SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo – Systém a instituce. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2011. 350 s. ISBN 978-80-7380-334-6. Kapitola Rodina a manželství, s. 80. 
  2. a b Římské soukromé právo – Systém a instituce. s. 72
  3. a b Římské soukromé právo – Systém a instituce. s. 78
  4. Římské soukromé právo – Systém a instituce. s. 79