Otevřít hlavní menu
Další významy jsou uvedeny na stránce Dědic (rozcestník).

Dědic je ten, komu náleží dědické právo. Též dědicem je osoba mající právo na pozůstalost (dědictví) po zůstaviteli (nebožtíkovi), nebo alespoň na její díl. Dědicem se stává osoba, která získá smrtí zůstavitele jeho vlastnická práva (ale i přebírá jeho závazky či pohledávky). Dědicem se stává osoba na základě závěti, dědické smlouvy či ze zákona (ze zákonné posloupnosti). Dědické právo (právo osoby stát se dědicem) nabývá účinnosti až smrtí zůstavitele (před zůstavitelovou smrtí se lze pouze svého dědického práva zříct, jiné nakládání není možné).

Za dědice (i odkazovníka) lze povolat i právnickou osobu, která má teprve vzniknout. Musí vzniknout nejpozději do jednoho roku od smrti zůstavitele. Dědicem může být i nasciturus, tedy ještě nenarozené dítě. Pouze ale v případě, že se následně narodí živé. Svá práva k dědictví nabude (v plném rozsahu) až svým narozením.

Typy dědicůEditovat

Nepominutelný dědicEditovat

Nepominutelný dědic jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. (OZ §1643 Sb.) Náleží mu povinný podíl z dědictví. Jeli nepominutelný dědic nezletilý, má právo na minimálně 3/4 jeho zákonného dědického podílu.

Svěřenecké nástupnictvíEditovat

Zůstavitel může nařídit, že dědictví má převzít po smrti dědice nebo v určitých jiných případech na svěřeneckého nástupce jako náhradního dědice… (OZ §1512)

Svěřenecké nástupnictví zaniká v případě, že není žádný svěřeneckých nástupce, či nevznikne příklad, v jeho případě by došlo k nabytí práva pro dané svěřenecké nástupnictví.

Následný dědicEditovat

Zůstavitel může povolat dědice a zakázat mu, aby o dědictví pořizoval, naopak může dědici povolat jeho dědice. Následný dědic (svěřenecký nástupce) nastupuje také v případě, kdy zůstavitel stanovil podmínku, jež dosud nebyla splněna, nebo dobu, která dosud nenastala.[1]

Náhradní dědicEditovat

Osoba, která nastupuje na místo dědice v případě, kdy dědic nenabil práva k dědictví. Určuje ho (pro tento případ) sám zůstavitel.

Odkazovník a odkazyEditovat

Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. (OZ §1477 Sb.)

Přední dědicEditovat

Jedná se o dědice, který má dědické právo k pozůstalosti pouze do doby, než se jí ujme následný dědic. Má pouze právo užívací a není v jeho právo zděděnou věc zničit.

Dědická způsobilostEditovat

Dědit (čili býti dědicem nebo odkazovníkem) může být pouze osoba, která je způsobilá k tomu, aby dědictví či odkaz převzala. Především v rovině morální. Dědická způsobilost je právo dědit, převzít zůstatek (dědictví) nebo odkaz po zůstavitelovi (nebožtíkovi).

Dědicky nezpůsobilá je tedy především osoba, která se dopustila proti zůstaviteli (nebožtíkovi), nebo členu jeho rodiny, úmyslného trestného činu. Dále nedědí osoba, která jakýmkoliv způsobem se dopustila ovlivnění zůstavitelovi poslední vůle, neboli závěti (působila na zůstavitele tlak, aby změnil závěť; zapřela existenci závěti po zůstalitelově smrti apod).

U obou případů má zůstavitel právo prominout dědici jeho chování a tím mu umožnit dědění. Tímto aktem se dědic stává znova způsobilý a získává opět právo dědic.

Pokud se jedná o dědění v zákonné posloupnosti, může být dědická nezpůsobilost připsána osobě (manželi či manželce), která je (byla) v době smrti s zůstavitelem v rozvodovém řízení a to z důvodu domácího násilí (pokud soud prokáže). V případě, že soud domácí násilí neprokáže, znova tento bývalý manžel či manželka nabude dědické způsobilosti. Vyloučení takové osoby z dědického řízení znamená automatické vyloučení i jeho potomků. Jedná se jen o případ rozvodového řízení, kdy návrh podal zůstavitel a odpůrce se dopouštěl domácího násilí (, které bylo prokázáno).

Stejně jako u odebrání dědické způsobilosti manželu, či manželce může být odebrána dědická způsobilost rodiči ke vztahu rodič – dítě. A to v případě, kdy soud zbaví rodiče rodičovské odpovědnosti a rodič de facto přestává být po právní stránce rodičem a ztrácí všechna práva a povinnosti k dítěti.

Dědické třídy (Dědění ze zákona)Editovat

Jedná se o skupiny osob, kterým při naplnění právní zkutečnosti (smrt zůstavitele) vznikne nárok na zůstavitelovo dědictví (či alespoň jeho podíl). Rozšířením těchto skupin osob umožnilo i vzdálenějším příbuzných zůstavitelů získat nárok na dědictví. Tuto možnost dostali i druhové a družky po zůstavitelích (, kteří s zůstavitelem v době jeho smrti žili alespoň 1 rok ve společné domácnosti). Zákonná dědická posloupnost se tedy týká té části pozůstalosti, která není řešena dědickou smlouvou ani závětí. Pokud by zůstavitel zemřel bez dědické smlouvy, závěti či odkazu, přecházela by na dědice v zákonné posloupnosti celá pozůstalost.[2] Nedědí-li nikdo z předchozí dědické třídy, dědictví je postoupeno dědicům v následující třídě (nižší třídě).

  1. Dědická třídy - děti zůstavitele + manžel/ka zůstavitele (dědí stejným dílem).
  2. Dědická třídy - manžel/ka zůstavitele + rodiče zůstavitele + ti, kteří žili s zůstavitelem ve společné domácnosti = druh/družka (dědí stejným dílem; manžel/ka však dědí min. polovinu pozůstalosti).
  3. Dědická třídy - sourozenci zůstavitele + druh/družka zůstavitele
  4. Dědická třídy - prarodiče (stejným dílem)
  5. Dědická třídy - prarodiče zůstavitelových dědiců
  6. Dědické třídy - vnuci zůstavitele + potomci prarodičů zůstavitele = tety strýcové

V otázce dědického práva registrovaných partnerů je mnoho nejasností. V zákoně sice najdeme body, kdy je uvedeno, že se na registrované partnerství stahují stejná práva a povinnosti, jako na svazek manželský, ale výslovně nám zákon neudává, že registrovaný partner má stejné dědické právo ke svému zesnulému partnerovi, jako by je jednalo o manželský pár. (Je tu ale možnost zahrnutí registrovaného partnera, jakožto osobu společně žijící. Která však dědí pouze v případě, nemá-li zůstavitel nepominutelné dědice.)

V případě dědí-li pozůstalost manžel/ka zůstavitele, je nejprve rozděleno společné jmění manželů (není-li stanoveno jinak) - polovina společného jmění manželů = pozůstalost.

Odmítnutí dědictví a odmítnutí dědictví s výhradou povinného podíluEditovat

Dědic má právo odmítnout své dědictví, a tedy vzdát se svého práva dědit. To může učinit pouze před soudem, či notářem (jakožto soudním komisařem). To musí učinit (buďto písemně či ústně) do jednoho měsíce od doby, kdy obdržel vyrozumění o svém dědickém právu. V případě odmítnutí se musí jednat o celé dědictví (nelze odmítnout jen jeho část). Stejně tak v případě dědictví, které obsahuje i závazku (v podobě dluhů) nelze odmítnout jen závazky zůstavitele a zbytek dědictví přijmout. Výjimkou je nepominutelný dědic, který může dědictví přijmout s výjimkou (přijme pouze svůj povinný podíl). Pokud dědic své dědictví jednou odmítne, již nemá možnost ho přijmout (to neplatí pro dědice na základě dědické smlouvy). Dědic může odmítnout dědictví i ve prospěch jiného dědice, ten s tím však musí souhlasit.

VyděděníEditovat

Zůstavitel před svou smrtí může vydědit své nepominutelné dědice (potomky) pouze ze zákonem stanovených důvodu. Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice nezpůsobilého dědit. V případě vydědění nepominutelného dědice nedědí ani jeho potomci (neurčí-li tak sám zůstavitel výjimku). Akt vydědění se může provést pouze za přítomnosti soudu a musí být jeho platnost potvrzena soudním rozhodnutím.

Důvody vyděděníEditovat

  • neposkytnutí pomoci v nouzi zůstaviteli
  • neprojevení opravdového zájmu o zůstavitele, jaký by měl být projeven
  • odsouzení za trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze
  • vedení trvale nezřízeného život

Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen, nebo si počíná tak marnotrapně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. (OZ §1647 Sb.)

ReferenceEditovat

  1. KOVÁŘOVÁ, DANIELA, 1964-. Dědické právo podle nového občanského zákoníku : praktická příručka. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 284 stran s. Dostupné online. ISBN 9788075020970, ISBN 8075020979. OCLC 944217486 
  2. NOVOTNÝ, Petr; NOVOTNÁ, Monika. Nový občanský zákoník - Dědické právo. 1.. vyd. Praha: Grada, 2014. 143 s. ISBN 978-80-247-5168-9. S. 21. 

Externí odkazyEditovat