Otcův soud

opera Josefa Alexandra Jelínka

Otcův soud je veristická opera („lyrické drama“) o jednom dějství českého skladatele Josefa Alexandra Jelínka na libreto Jaromíra Hatláka. Premiéru měla 10. února 1897 v Národním divadle v Brně.

Otcův soud
Žánropera (lyrické drama)
SkladatelJosef Alexander Jelínek
LibretistaJaromír Hatlák
Počet dějství1
Originální jazykčeština
Literární předlohaProsper Mérimée: Mateo Falcone
Premiéra10. února 1897, Brno, Národní divadlo v Brně (Divadlo na Veveří)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik a historie editovat

Josef Alexander Jelínek (1863–1924) byl od roku 1885 členem divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic jako operní režisér a příležitostný dirigent, ale hlavně jako zpěvák-tenorista. Od konce 80. let 19. století rovněž komponoval pro divadlo, především operety, s kolísavým ohlasem u obecenstva a jasným neúspěchem u kritiky, která mu vyčítala epigonství. Roku 1894 nabídl Národnímu divadlu v Brně operu Enoch Arden, to ji však nepřijalo. Lépe se mu vedlo roku 1897 s jednoaktovou operou Otcův soud, jež byla komponována v duchu tehdy velmi populárního verismu.[1] Jelínek, tehdy první tenor v Brně, uvedl Otcův soud jako svou benefici a sám hrál tenorovou roli psance.[2] Národní listy citovaly v den premiéry zprávu divadla chválící toto dílo s poznámkou „Na partituře nejnovější jeho [=Jelínkovy] práce chválí se obratná instrumentace ve stylu moderním“.[3]

Pochvalná recenze v brněnských Lidových novinách po premiéře hovořila o rozhodném úspěchu: „Viděli jsme, že jest pan Jelínek hudebně vzdělaným zpěvákem, že má nevšední divadelní routinu, že jest jednou z nejcennějších sil našeho operního personálu, avšak mile překvapeni jsme byli zprávou a včerejší svojí zkušeností, že jest taky dovedným skladatelem, dbajícím pěkných melodií na jevišti a výborně instrumentujícím v orchestru. Vzácné to vlastnosti. Jest pravda, že moderní vlašská škola velký má vliv na jeho tvoření, avšak co platno všecko vzpírání se tomu, když jak z orchestru, tak s jeviště slyšíme zvuky, jež nám mluví přímo k srdci, jež jsou nám milé i příjemné zároveň.“ Recenzent se zastává i násilné scény zabití dítěte na konci opery a chválí různé pasáže: „Jak pravíme, číslo za číslem jímá zájem a svádí k bouřné pochvale, kdyby stále proudící se hudba jako čistý, křišťálový potok lučinami popřála vám chvíli oddech a poskytovala jiné příležitosti než k němému obdivu“.[4] Časopis Dalibor byl ve svém hodnocení mnohem střízlivější: „Chceme-li spravedlivě práci tuto charakterisovati, můžeme říci, že je výsledkem velmi vyvinutého pozorovacího talentu a pracovaná po technické stránce s dovedností, které by si mnohý hudební skladatel přáti mohl.“ Nejen libreto, ale i hudbu shledává „příliš po Mascagnim et cons. napodobenou, nejen ve zpěvné části, ale i v orkestru, i co do motivův i co do zabarvení celku.“[5] S odstupem měl brněnský hudební kritik Karel Sázavský za to, že neměla být uvedena: „byla strašným veristickým kusem s bezcennou hudbou“.[6]

Přes „nadšenou dlouho neutuchající pochvalu“[4] obecenstva při premiéře se Otcův soud dočkal jen jediné reprízy a zůstal Jelínkovou poslední hudebně-dramatickou prací. Roku 1900 musel kvůli hlasovým problémům opustit i sólistickou pěveckou dráhu.[1]

Stejnou látku jako Jelínek zhudebnil o deset let později ruský skladatel César Antonovič Kjui; jeho opera Mateo Falcone měla premiéru 14. prosince 1907 v moskevském Velkém divadle.

Osoby a první obsazení editovat

osoba hlasový obor premiéra (10. února 1897)[4]
Mateo Falcone, korsický zeman baryton Václav Vodička
Fortunato, jeho 15letý syn soprán Jitka Rudolfová-Kunzová
Sampiero, psanec tenor Josef Alexander Jelínek
Gamba, kapitán voltyžérů baryton Emil Burian
Beppina alt Anna Maxantová
Dirigent: Bohumil Tomáš
Režie: Václav Vodička

Děj opery editovat

Mateo Falcone, bohatý a hrdý zeman na Korsice, odchází se svojí manželkou, aby porozhlédl se po stádech pasoucích se na blízkých návrších, a svěřuje dohled nad statkem pýše své, jedinému synovi, asi 15letému Fortunatovi. Nedlouho po té, co rodiče odešli, slyší Fortunato výstřely a vidí, jak voltyžérové pronásledují Sampiera, psance, jenž vyšel z úkrytu svého v horách, by si koupil náboje. Raněný Sampiero přiběhne k Fortunatovi a prosí o úkryt. Toho se mu dostane ve stohu, když byl dal ziskuchtivému Fortunatovi peníz za to. V tom přiběhnou voltyžéři a kapitán jejich Gamba dovede darem (hodinkami) pohnouti chlapce, že mu prozradí úkryt Sampierův. Zrazený psanec jest ztracen a proklíná chlapce i otce jeho, jenž uslyšev střelné rány, vrací se domů. Voltyžérové odvedou Sampiera, a když Gamba prozradí otci, za jakou cenu syn jeho stal se zrádcem a vydal jemu utečence, zastřelí Mateo Falcone syna svého.[2]

Reference editovat

  1. a b PETRÁNĚK, Pavel. Jelínek Josef Alexander. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 240–241.
  2. a b Divadlo – Otcův soud. Lidové noviny. 1891-02-07, roč. 5, čís. 30, s. 4. Dostupné online [cit. 2017-12-26]. ISSN 1802-6265. 
  3. Theatralia. Národní listy. 1897-02-10 (odp.), roč. 37, čís. 41, s. 4. Dostupné online [cit. 2017-12-26]. ISSN 1214-1240. 
  4. a b c Divadlo. Lidové noviny. 1891-02-12, roč. 5, čís. 34, s. 4. Dostupné online [cit. 2017-12-26]. ISSN 1802-6265. 
  5. Ž.–. České Národní divadlo v Brně. Dalibor. 1897-02-20, roč. 19, čís. 14, s. 102. Dostupné online [cit. 2017-12-26]. 
  6. SÁZAVSKÝ, Karel. Brněnské české divadlo v uplynulých 35 letech. Moravská Orlice. 1919-07-27, roč. 57, čís. 170, s. 6. Dostupné online [cit. 2020-12-06]. 

Literatura editovat