Pavel Švanda ze Semčic

český divadelní ředitel, dramatik a režisér

Pavel Švanda ze Semčic (27. listopadu 1825 Praha5. ledna 1891 Brno[1][2]) byl český režisér, dramaturg, spisovatel a divadelní ředitel.

Pavel Švanda ze Semčic
Pavel Švanda ze Semčic (1891)
Pavel Švanda ze Semčic (1891)
Narození27. listopadu 1825
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí5. ledna 1891 (ve věku 65 let)
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rodinná hrobka Pavla Švandy ze Semčic – Vyšehradský hřbitov v Praze

Původ, rodina editovat

Pocházel z českého rodu zemanů z Dobrovice na Mladoboleslavsku. Jeho otec, Antonín Švanda ze Semčic, byl divadelním ochotníkem.[3] Manželkou Pavla Švandy byla herečka Eliška Pešková, roz. Elisabeth Peschke, dcera šenkýře z Platnéřské ulice v Praze.[4] Jejich děti byli Jaroslav Švanda (1851-1879), Marie Švandová (* 1853), provdaná Stankovská, později Koldinská, manželka smíchovského starosty Aloise Koldinského a herečka,[5] Anna Švandová (* 1854),[6] Pavel Švanda ml.[7] (* 1855) a Karel Švanda (* 1867), oba později divadelní ředitelé.

Studium, divadelní začátky editovat

Po vystudování malostranského gymnasia a filosofie (filosofie se tehdy musela studovat před vstupem na jakýkoliv jiný vysokoškolský obor) vstoupil do kněžského semináře (1843). Tam se seznámil s J. K.Tylem a dalšími literáty, začal psát české básně a přispívat do časopisu Květy. Ze semináře v roce 1848 odešel, živil se jako magistrátní úředník, novinář a učitel češtiny na pražské reálce. Redigoval politické listy, psal kritiky do Pražského večerního listu, přispíval do časopisu Lumír [8]. V lednu roku 1849 se seznámil se svojí budoucí manželkou, německou ochotnicí a žačkou členky německé zemské činohry Niny Herbstové (od srpna 1849 vystupující jako Eliška Pešková) [9], která v něm vzbudila vážný zájem o divadlo. V letech 18531863 vedl jako režisér ochotnické česko-německé Divadlo u sv. Mikuláše na Starém Městě [5], známé též jako Švestkovo divadlo [3]. Krátce působil i jako správce městského chorobince [10].

Prozatímní divadlo a vlastní Švandova divadelní společnost editovat

V roce 1862 v nově otevřeném Stavovském divadle se stal dramaturgem českých představení a později šéfem činohry Prozatímního divadla, kam angažoval např. Jindřicha Mošnu a Jakuba Seiferta. V divadle podstatně zvýšil frekvenci (z asi dvou představení týdně na osm) i kvalitu českých představení. Po odchodu J.J.Kolára z divadla získal větší prostor a uvedl např. shakespearovský cyklus her, pět her Moliera a poprvé i Gogolova Revizora.

V roce 1864 nastoupil do Prozatímního divadla německý ředitel, který upřednostňoval operu. Švanda se ještě jako člen souboru Prozatímního divadla rozhodl na podnět E. Peškové zorganizovat vlastní soubor [11] a od října 1865 vyjel soubor pod uměleckým vedením Josefa Baráka s režisérem Edmundem Chvalovským hrát do Berouna a Plzně. Během čtyřměsíční sezóny uvedl soubor 56 činoher a úspěšně uskutečnil 172 představení [12]. Od roku 1866 vedl soubor osobně Pavel Švanda, který odešel z Prozatímního divadla, zatímco Eliška Pešková zde působila do května 1870, kdy dostala výpověď pro zameškané představení [12].

Plzeň, Brno a Švandovy arény v Praze editovat

Švandův soubor v Plzni od října 1868 uváděl i opery a operety. V zimě působil soubor v Plzni, v létě v Praze, kde v roce 1869 nechal Švanda postavit na Královských Vinohradech novou arénu (letní divadlo bez střechy, jakýsi amfiteátr), zvanou Pštroska dle majitele pozemku. V roce 1870 hrával Švandův činoherní soubor rozšířený o skupinu gymnastů a ekvilibristů v neděli na třech pražských jevištích – v Novoměstském divadle, v Pštrosce a v sále hostince U města Lipska v Karlíně [13]. Neboť v okolí Pštrosky byla i další divadla, v roce 1871 založil novou arénu na Smíchově, známou pak jako Aréna v Lesíčku, nebo Aréna v Eggenberku [14] (dle protějšího hostince).

V Plzni působil Švandův soubor polovinou sezóny do roku 1875 a pak v letech 18781881 a 18841885. Střídal se zde často se souborem Jana Pištěka, který mu konkuroval i v Praze, kde měl pronajatu Arénu v Kravíně a k němuž přešel v roce 1879 ze Švandova souboru Vendelín Budil.

V říjnu 1881 otevřel Švanda v Praze na Smíchově v nárožním domě čp. 1 v sále a zahradě hostince U Libuše nové divadlo – Divadlo u Libuše[15], které působilo jako stálé divadlo s kapacitou 500 sedadel a 200 míst k stání. Divadlo bylo vybudováno na rohu Schwarzenbergovy silnice (dnešní Štefánikova) a Holečkovy. O tři domy dále do čp. 6 se později přesunula stálá scéna divadla, v 50. letech přejmenovaná na Realistické divadlo [16]. Divadlo uvádělo činohru i operu. V souboru působil např. Josef Šmaha a v roce 1884 byl soubor posílen o Eduarda Vojana a Františka Šípka, kteří přišli z Plzně.

Aréna v Lesíčku byla z úředního nařízení v roce 1885 zbořena a Švanda dělil činnost souboru mezi Plzeň a Divadlo u Libuše. K 1. 4. 1886 po neshodách s plzeňskými radními dal celému souboru výpověď a soubor převzal na svoji koncesi Eduard Vojan, který však z finančních důvodů brzy skončil [17]. Švanda převzal opět soubor, provedl přestavbu Divadla u Libuše – doplněním posuvné střechy vzniklo Letní divadlo u Libuše [18] a od června 1886 zde soubor působil včetně herců Eduarda Vojana a Hany Kubešové.

V září 1886 obdržel Švanda nabídku k převzetí divadla v Brně (Na Veveří). K hostování přizval např. Otýlii Sklenářovou-Malou a Josefa Šmahu. V Brně působil Švandův soubor (i přes odchod Vojana a Kubešové do ND) úspěšně až do roku 1891, kdy Švanda 5. ledna raněn mrtvicí zemřel. Nedožil se nové Arény na Smíchově, kterou začal budovat u smíchovského nádraží v blízkosti železničního mostu. Následně došlo k rozpadu souboru, část zůstala v Brně u společnosti Václava Hübnera, část působila s Eliškou Peškovou, která však 24. května 1895 také zemřela. Jsou pochováni v rodinné hrobce na pražském Vyšehradském hřbitově.

Arénu na Smíchově i Letní divadlo u Libuše spravoval od roku 1897 jeho syn, dr. Karel Švanda a divadelní koncese vlastnila jeho dcera, Marie Švandová-Koldinská, která zemřela 5. října 1906. Po její smrti převzala koncese druhá manželka Karla Švandy, Ema Jelínková-Švandová, později provdaná Kadlecová (zemřela 25. listopadu 1971), která zde i začala úspěšně hrát a sama byla ředitelkou Letního divadla u Libuše (později přejmenovaného na Intimní divadlo). Z Arény na Smíchově se stala operetní scéna, fungovala do dubna 1934 a v listopadu 1938 byla zbořena [19].

Zásluhy o české divadlo editovat

Pavel Švanda svou činností velmi ovlivnil historický vývoj českého divadla. Jeho scény byly ve své době nástupištěm realistické a naturalistické dramatiky, školou moderních hereckých talentů. Švandova brněnská éra patří mezi jedno z nejvýznamnějších období brněnského divadelnictví. Švanda se zasloužil jako dramaturg a režisér Prozatímního divadla o rehabilitaci české veselohry a upevnil místo moderní konverzační francouzské veselohře v soudobém repertoáru. Podílel se významně na výchově hereckého dorostu a premiérově inscenoval v českých zemích mnohá díla E.Zoly, H.Ibsena i dalších světových autorů [20].

Citát editovat

Zachce-li se však vzpomínati těch, kdož u nás herci nejsouce byli předchůdci našeho režisérského rozvoje, nezapomeňme z minula především na Pavla Švandu ze Semčic, divadelníka to stejně průbojného jako praktického, u něhož narostlo mnoho pozdějších koryfejů Národního divadla a jenž byl v svých mimopražských štacích propagátorem Ibsenovým už tehdy, kdy se v Praze o zneklidňujícím díle norského tvůrce takřka nevědělo.
— Jaroslav Kvapil [21]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, sign.VYŠ Z7, s. 20
  3. a b Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 21
  4. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13
  5. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512
  6. Archiv hl.m.Prahy, Konskripce pražského obyvatelstva z let 1850-1914
  7. Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Švanda, Pavel ml. *1855
  8. Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953, str. 63
  9. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13, 14
  10. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 14
  11. Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 23
  12. a b Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 17
  13. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 18
  14. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 68
  15. František Ruth, Kronika královské Prahy II, 1903, s. 579
  16. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 26–7
  17. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 31–2,
  18. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 32
  19. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 183, 188, 190, 191, 195
  20. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512–3
  21. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  508

Literatura editovat

  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 110, 123, 125, 143, 175, 177, 190, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 37, 68, 73, 79, 86, 88, 99
  • Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13–34, 36, 42, 51, 98–9, 135, 159, 170, 174, 183, 188, 194
  • Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953, str. 20, 42–3, 46, 50, 51, 63–83, 162, 327
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 415–416. 
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 9, 16, 19–21, 31, 33-6, 38-9, 41, 46, 241
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 164
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512–3
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  113–4, 163, 508
  • Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 21–7, 34–5, 45–6, 51, 85, 92,
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 21–2, 49, ISBN 80-207-0485-X
  • Klosová, Ljuba: Pavel Švanda ze Semčic, in: LUDVOVÁ, Jitka a kol. Hudební divadlo v českých zemích: osobnosti 19. století. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2006. 698 s. Česká divadelní encyklopedie. ISBN 80-7008-188-0

Externí odkazy editovat