Nina Vangeli
Nina Vangeli (* 17. října 1946, Praha) je přední divadelní a taneční publicistka současné české kulturní scény, divadelní a operní režisérka, choreografka, překladatelka. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní tanec a divadlo a tzv. cross-over. Celoživotně se zaměřuje také na parateatrální, pomezní divadelní projevy, fenomén hry a divadelní experiment, obecně na tanec ve všech jeho mnohostranných kulturních přesazích. Při své práci čerpá mimo jiné z jungovského myšlení a moderních poznatků divadelní antropologie.
| Nina Vangeli | |
|---|---|
| Narození | 17. října 1946 (77 let) Praha |
| Povolání | publicistka, překladatelka, spisovatelka, režisérka, operní režisérka a choreografka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Absolvovala obor divadelní věda na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v době rozkvětu tzv. třetí divadelní vlny, proudu nonkonformního divadla kladoucího důraz na pohybové vyjádření.
Režijní činnost editovat
Dlouholetá vedoucí undergroundové divadelní skupiny sedmdesátých a osmdesátých let Studio pohybového divadla Praha působícího v Branickém divadle pantomimy, která pracovala ve stylu fyzického divadla.
Prvním jejím dílem byla experimentální inscenace Na Leara (1974) s motivem rituální krutosti dětských her, kde vykrystalizovalo jedno ze základních témat všech jejích dalších inscenací, střet rituálu a banality. Šlo o kolektivní projekt studentů divadelní vědy a teenagerů-neherců ve spolupráci se skupinou Kruh. Inscenace obdržela hlavní cenu soutěže Šrámkova Písku.
Následujícími inscenacemi režírovanými společně s V. Martincem v souboru Křesadlo byly např. Naivní mystérium Ze života hmyzu (1974), Tanec svatého Víta (1975) s použitím textu biblické knihy Kazatel, Jako aneb putování za tajemnými svitky Tripitaka (1975) na námět staré čínské legendy s použitím zenových aforismů (1975). Tuto sérii inscenací ukončil zákazu činnosti tohoto souboru v roce 1976 ze strany českých úřadů, který završil negativní pozornost, které se pro svůj experimentální charakter soubor z jejich strany po dobu své existence těšil.
Na činnost Křesadla ideově přímo navázala i v samostatné tvorbě se souborem Studio pohybového divadla od roku 1977. Ještě ve spolupráci s V. Martincem režírovala inscenace Proměny podle Ovidia (1977) a Knihy mrtvých starého Egypta (1978), zde navíc ve spolupráci s prof. dr. J. Kopeckým, jehož dlouholetá práce na rekonstrukci zlomků starého egyptského dramatu se stala základem této inscenace.
Samostatně pak režírovala inscenace Láska a magie v maminčině kuchyni (1981) – zpracování stejnojmenné hry o rituálních vraždách italské filmové režisérky Liny Wertmullerové, Labyrint světa a ráj teď (1982) – teatralizované cvičení se zavázanýma očima s maximálním improvizačním nárokem, Bouře (1983) – karnevalové volání po svobodě podle Shakespeara, Lučavka královská (1984) – se scénářem sestaveným z autentických snů účinkujících herců, Mezopotámie – martyrologie slova na text stejnojmenné básnické sbírky Richarda Weinera (1936) a Requiem (1987). Poslední zmíněná inscenace – funerální vize české společnosti na hudbu Antonína Dvořáka – byla její nejúspěšnější inscenací. S touto inscenací Studio pohybového divadla hostovalo ve Francii, Rakousku, Belgii či Slovensku. Dále následovala inscenaci Nó, parafráze tří japonských her v klasickém stylu „nó“ s použitím Tartiniho sonát. Poslední inscenací tohoto souboru pak bylo Bardo Thedol (1991), inspirovaného Tibetskou knihou mrtvých.
Alternativní přístupy tohoto souboru lze ukázat na příkladu realizovaného pobytu jeho členů v ústavu pro mentálně zaostalou mládež, vedeném jeptiškami řádu voršilek v Poustevně v severních Čechách, kde se herci pokoušeli o navázání nonverbálního kontaktu s dětmi za pomoci divadelních technik. Zkušenosti z tohoto experimentu byly částečně zachyceny v knize dr. B. Blažka Krása a bolest, z jehož podnětu k návštěvě v Poustevně došlo.
V pohybové oblasti spolupracovala např. se slovenským režisérem Romanem Polákem na inscenaci Dotyky a spojenia a na inscenaci Dvojí nestálost. Jako choreografka se podílela společně s Petrem Zuskou a Simone Sandronim na inscenaci Petra Tyce Znásobeně sám (1998).[1]
Další režií byly Cesty k prosperitě aneb Vražda nepotřebuje reklamu v českobudějovickém Divadle M s vlastním textem na téma objednané matkovraždy nezletilými podle události, která otřásla českou společností 90. let.
Operní režie editovat
V 90. letech vytvořila také několik operních režií. V Opeře Mozart spolupracovala na mnohokrát reprízovaném představení Best of Mozart, sérii mozartovských klipů v postmoderním duchu.
Pro Operu Mozart zrežírovala také „politickou“ operu Ministr, dílo soudobého britského skladatele, filosofa a politologa Rogera Scrutona.
V roce 1997 pak zrežírovala operu Lucia di Lammermoor Gaetana Donizzetiho v plzeňském Velkém divadle.
Zde také v roce 1999 zrežirovala také Mefistofela od Arriga Boito.
V roce 2003 zrežírovala operu Emila Viklického Máchův deník aneb Hynku, jak si to představuješ na scéně Divadla Kolowrat Národního divadla.
Publicistická činnost editovat
Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989.
Od založení spolupracuje s časopisem Svět a divadlo, kde se zabývá tanečním a pohybovým divadlem. K obdobný tématům přispívá do řady divadelních a kulturních periodik (Prostor, Divadelní noviny, Taneční listy, Medzičasopis, Literární noviny, Kavárna, A2, Vokno a j.) i do denního tisku (Lidové noviny, Hospodářské noviny).
Mezi lety 2000 – 2004 působila jako vedoucí redaktorka revue pro současný tanec Taneční zóna.
V roce 2003 převzala cenu festivalu Příští vlna/Next wave za publicistický počin roku.
Přispěla do feministické publikace Nové čtení světa (One Woman Press, 1999).
Je spoluautorkou (společně s dr. L. Petiškovou) Čítanky světové choreografie 20. století, zejména úvodní stať Dvacáté století – století renesance těla a tance (Duncan Centre, 2005).
Do publicistického projektu Poetika literárního díla 20. století Akademie věd (Torst 2001, 2005) přispěla do prvního a třetího dílu kapitolami věnovanými dramatu.
Překladatelská činnost editovat
Překládá z okruhu svého publikačního zájmu.
Z francouzštiny:
- Kniha francouzského estetika, biologa a sociologa Rogera Cailloise, Hry a lidé (Nakladatelství studia Ypsilon 1998).
- Podílela se na překladu Slovníku divadelní antropologie E. Barby a N. Savarese (Divadelní ústav v Praze, 2001).
- Přeložila textovou předlohu Jeana-Clauda Carriera pro představení Petra Brooka Mahábhárata (Dilia, 1992).
Z ruštiny:
- A. Veltman, Lunatik, Odeon 1976
- A. Pogorelskij, Večery s panem dvojníkem, Odeon 1997
- L. F. Žogin, Jazyk malířského díla – Konvencionální povaha středověkého umění, Odeon 1986
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Nina Vangeli
Je činná v řadě veřejných i nevládních kulturních institucích. Byla členkou Divadelní rady Ministerstva kultury ČR, figurovala v řadě porot různých festivalů a soutěží (např. Cena Jarmily Jeřábkové, Cena Alfréda Radoka). Byla členkou grantové komise magistrátu hl. m. Prahy pro oblast kultury a umění. Působí jako členka rady Českého centra International Theatre Institut.[2]
Vede pravidelnou rubriku Taneční panorama v rámci kulturního pořadu Mozaika na Českém rozhlasu Vltava.[3]
Reference editovat
- ↑ http://kultura.idnes.cz/petr-tyc-byl-v-zajeti-tri-choreografu-dw5-/divadlo.aspx?c=981228_225219_divadlo_pch
- ↑ http://iti.idu.cz/cs/rada-ceskeho-strediska
- ↑ Archivovaná kopie. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2013-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-21.
