Otevřít hlavní menu
EasyJet A319, letiště Amsterdam Schiphol
Boeing 737-800 české nízkonákladové letecké společnosti SmartWings
Airbus A-320 společnosti Wizz Air
Airbus A-320 společnosti Vueling Airlines

Nízkonákladová letecká společnost (také low-cost, levná letecká společnost) nabízí leteckou přepravu za nižší ceny než klasická letecká společnost, protože stlačila své náklady tím, že výrazně omezila služby pro cestující. Letenky bývají velmi levné a v ceně letenek je obvykle jen přeprava jednoho kusu zavazadla do 10 kg. Všechny další služby jsou zpoplatněny vysokým poplatkem.[1] Letadla bývají velice účelově a jednoduše zařízena a létají na krátké a střední vzdálenosti bez přestupů. Výstižným příkladem jsou společnost Ryanair, EasyJet a Wizz Air.

K roku 2002 přepravily nízkonákladové aerolinie necelých 10 % cestujících v Evropě. K roku 2017 je podíl v celkové dopravě na tomto kontinentu přibližně 43 %.[2]

Obsah

Základní vlastnosti nízkonákladových dopravcůEditovat

  • Flotila letadel – Letový park je důležitou strategií nízkonákladových společností. Prosperita společnosti spočívá i v účelovosti nákupu strojů, aby pro ně měli správné využití s ekonomickými úsporami. V případě zakoupení neúčelového stroje, společnosti se zvyšují náklady ve formě ceny paliva a servisu. Dopravce předem musí zvážit, kam bude s pořízenými letadly létat. Nejčastějšími používanými značkami letadel bývají Boeing 737 a Airbus 320. Většina dopravců zachovává stejného výrobce či typ letadla, což vede ke snížení nákladů na jejich údržbu.
  • Existence jediné třídy v letadle – Typickým rysem nízkorozpočtových dopravců je provozování pouze ekonomické třídy, jelikož business class a first class jsou proti jejich strategii. Navíc zajišťování servisu těchto nadstandardních tříd zvyšuje náklady na údržbu a personál. Taktéž snižuje kapacitu sedadel. Cílem není nabídnout komfort, ale co nejnižší cenu.
  • Maximální sedadlová kapacita – Sedadla jsou konfigurována těsně za sebou, aby místo v letadle bylo maximálně využito.
  • Libovolný výběr sedadla po příchodu na palubu a možnost vyžádaní seatingu – Většina nízkorozpočtových dopravců dává přednost libovolnému výběru sedadla po příchodu na palubu. To se děje z důvodů snížení personálních nákladů a možnost dalšího výdělku zakoupením služby přednostního nástupu do letadla „Priority Boarding“ či „Speed Boarding“. Přednostní nástup aneb „kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ umožňuje cestujícím být mezi prvními, kteří nastoupí do letadla, a tím mít nejlepší možnost výběru místa. U klasických pravidelných airlines je rezervace sedadla zdarma a většina z nich provádí 24 hodin před odletem tzv. pre-seating pro rodiny s dětmi, skupiny a cestující se zdravotním omezením a speciálními požadavky. Tato služba představuje pro dopravce nemalé náklady, avšak žádný zisk.
  • Není třeba klasické letenky a členství v IATA Clearing House – Nízkonákladoví dopravci zpravidla využívají svůj vlastní, na míru ušitý rezervační systém, a tím náklady na distribuci a změny letových dokladů snižují na minimum. Nepotřebují k tomu žádný jiný subjekt, zatímco klasické letecké společnosti využívají GDS (Global Distribution System), jako jsou např. Amadeus, Galileo, Sabre aj., a IATA organizace tzv. Clearing House, což je mezičlánek pro zúčtování letových dokladů mezi prodejcem letenek a dopravcem. GDS ale nejsou majetkem letecké společnosti a ta platí za jejich využívání vysoké poplatky, což se nepřímo promítá do ceny letenky.
  • Spojení z bodu do bodu a na krátké vzdálenosti – Pro nízkorozpočtové letecké společnosti jsou typická jednoduchá spojení, tzv. rotace mezi domácím letištěm a cílovou destinací bez návazných spojů. Systematicky tím snižují provozní i personální náklady, umožňují lepší operativnost letadel, snadnější dodržování letového řádu a zvyšují výnos z letových hodin. Zcela výjimečně létají do vzdálenějších destinací, nejsnadnější zisk je totiž z krátkotraťových letů, kde nízkonákladové aerolinie nepotřebují drahou flotilu k provozování dálkových letů. U letů přes oceán se spotřeba paliva výrazně zvyšuje (prodloužení koridorů, klimatické podmínky).
  • Lety na sekundární letiště – Primární „majoritní“ letiště jsou ve většině případů pro nízkorozpočtové dopravce drahé, a proto častěji využívají sekundárních letišť, které lákají levnějšími letištními poplatky. Tato letiště jsou zpravidla vzdálenější od center měst. Zde se opět nachází další příležitost výdělku pro low cost, kdy cestující mají možnost rezervace pozemního transferu do středu metropole („Například Schönefeld pro Berlín, Hahn pro Frankfurt, Luton a Stansted pro Londýn, Beauvais pro Paříž.“[3]).
  • Nepřímé lety a přípojové lety s ostatními dopravci – Jen výjimečně lze zakoupit low cost letenku s návazným spojením do další destinace či ve spolupráci s jiným dopravcem. Pro klienta je levnější a pro nízkonákladového dopravce efektivnější letět bez přestupů, a tím se vyvarovat navýšení ceny letenky za tranzitní (přestupní) letiště, zvýšení spotřeby paliva, poplatků za handling a prodloužení cestovní doby při přestupu.
  • Tarifní struktura a podmínky jsou jednoduché a flexibilní – Pravidelné letecké společnosti tvoří svou cenovou politiku pomocí tarifů pro každý trh a segment klientů. Pomocí nich letecké společnosti ovlivňují ceny letenek pro jednotlivé segmenty, kterými jsou business cesty, turistické cesty, skupiny a zahraniční místní trhy (cizinec si zakoupí letenku Varšava-Praha-Varšava za odlišnou cenu než Čech kupující si linku Praha-Varšava-Praha). „Normální tarify mohou být specifikovány jak pouze pro jednu cestu (One Way), tak pro cestu tam a zpět (Return Way). Cena leteckého jízdného pouze pro one way cestu není 50 % zpátečního tarifu, bývá většinou na úrovni 60–65 % ceny zpáteční letenky. Je to z toho důvodu, aby kombinace dvou jednosměrných cest nebyla levnější, než je publikované jízdné ze země počátku cesty.“[4] Nízkonákladoví dopravci mají velice jednoduché tarify, zcela odlišné od tarifů klasických dopravců, a cenu jednosměrných letenek nijak nenavyšují.
  • Absence či minimální počet prodejních míst – Velkou úsporu představuje minimalizace či absence kamenných kanceláří. Náklady za pronájem prostor a personální síly jsou příliš drahé, aby si mohl dopravce dovolit nabízet své letenky za tak nízkou cenu. Přesto někteří dopravci občas provozují své kanceláře na domestikovaných letištích či GSA (Global Sales Agent) nebo využívají GDS (Global Distribution System).
  • Minimální spolupráce s cestovními kancelářemi, absence globálních distribučních systémů – Základní myšlenka low cost je prodávat s vlastním distribučním systémem a nenavyšovat náklady na distribuci služeb pomocí GDS. Avšak lze najít i výjimky nízkorozpočtových aerolinií, které GDS využívají. Značka GDS v překladu znamená globální distribuční systém, který funguje právě na základě spolupráce s IATA (The International Air Transport Association, Mezinárodní asociace leteckých dopravců) a cestovními kancelářemi. GDS využívají například společnosti Smartwings, Air Berlin, Condor a jiné.
  • Dodatečné změny v rezervaci letenky – Na rozdíl od pravidelných dopravců umožňuje drtivá většina discount aerolinií změnu jména za poplatek. Cestovní doklad klasických leteckých společností je nepřenosný na jinou osobu. Změna termínu bývá běžná u obou dopravců obvykle za poplatek.
  • Čím více se blíží datum odletu, roste cena letenky – U low cost dochází k nárůstu ceny letenky dle obsazenosti letadla, u pravidelných dle tarifu i obsazenosti.
  • Minimální předepsaný počet palubních průvodčí – Jelikož nízkorozpočtové společnosti business class nemívají, není třeba navyšovat počet palubních průvodčí. Avšak musí dodržet vždy minimální počet členů posádky dle bezpečnostních předpisů.
  • Veškeré služby nad rámec jsou zpoplatněny – Volitelnost služeb je základní filozofií všech nízkonákladových dopravců. Proto je nutno očekávat zpoplatnění veškerých služeb nad rámec zakoupeného jízdného. Nabízejí za poplatek široké spektrum služeb, kterými jsou např. rezervace hotelu, pronájem vozu, cestovní pojištění, transfer z/na letiště, web check-in, počet a váha odbavených zavazadel, sportovní vybavení a nadměrná zavazadla, VIP salonek, přednostní nástup do letadla nebo seating, cestování s domácím mazlíčkem (pouze pes nebo kočka), nedoprovázené dítě, občerstvení na palubě nebo duty free zóna.
  • Rezervace se provádí zároveň se zaplacením jízdného – Po rezervaci letenky je nutné ihned provést platbu platební kartou, eventuálně bankovním převodem. Rezervace na další den či delší dobu není možná z důvodu stále měnící se ceny letenky a absence prodejních míst.
  • Vlastní věrnostní programy – Zpočátku nízkonákladové letecké společnosti neměly žádné věrnostní programy. Až postupem času je začaly vytvářet zejména hybridní nízkorozpočtové aerolinie, aby lépe konkurovaly bonusovým programům klasických leteckých dopravců tvořící aliance (SkyTeam, Oneworld, Star Alliance). Nejedná se o typické věrnostní programy zakládané více dopravci (aliancemi), ale o své vlastní – formou slevy z budoucího nákupu.

Hybridní nízkonákladoví dopravciEditovat

Hybridní model vzniká kombinací prvků dopravců pravidelných na straně jedné a nízkorozpočtových na straně druhé. Dnes hybridní společnosti převládají, klasických nízkonákladových je jen velmi málo. Schopnost nízkorozpočtových aerolinií fungovat na nižších nákladech se postupem času začala pomalu vytrácet. Tato ztráta se stala právě příčinou transformace na hybridní produkt. Další možnou příčinou zůstává fakt, že low cost dopravci se snaží všemožně proniknout na trh přepravců síťových i regionálních.

Prapůvodním hybridem byla společnost Southwest Airlines v USA, v Evropě je za průkopníka považován britský EasyJet. Ten se vyhýbá sekundárním letištím a létá na primární letiště. Tato strategie se vyplatila, jelikož na velká obchodní letiště létají klienti právě kvůli byznysu. Jedním z prvních, kteří se pustili do nějakých změn, byl dopravce Continental Lite. Jednalo se však pouze o krátkodobý experiment. Poté přišel US Air, který založil dceřinou společnost Metrojet. Také společnost Delta se pokoušela prorazit se svými odnožemi Delta Express a Song. Klasičtí přepravci si vytvářejí své nízkonákladové pobočky jako znak konkurence.

Britská aerolinie British Airways se rozhodla založit nezávislou jednotku Go. Toto rozhodnutí bylo dosti zásadní, low cost společnost Go byla totiž velice úspěšná. Později však byla nabídnuta k odkupu konkurenčnímu EasyJet. Dalším příkladem je firma Finnish airline Blue 1 a její odnož Snowflake, která však trvala jen krátkou dobu. Někteří pravidelní dopravci se v zoufalství pokusili přetransformovat v nízkorozpočtové. Jako příklad lze uvést Aer Lingus, který omezil náklady a rozšířil škálu svých služeb.[zdroj?] Nízkonákladové letecké společnosti se potýkají se stejnými problémy jako klasičtí dopravci.

Cestování s nízkonákladovými leteckými společnostmiEditovat

LetenkyEditovat

Letenky je ve většině případů možné rezervovat na webových stránkách dopravce a zaplatit přes Internet platební kartou. Nejčastěji jsou přijímány embosované kreditní nebo debetní karty značek Visa, Eurocard/Mastercard, American Express a Diners Club. Některé společnosti umožňují za splnění určitých podmínek platbu i bankovním převodem, nebo neembosovanou platební kartou – např. značky Visa Electron nebo Maestro. Většinou platí, že čím dříve si cestující letenku koupí, tím je levnější. Nízkonákladové aerolinky nevydávají papírové letenky, zákazníkovi je pouze e-mailem zaslán kód, který se spolu s cestovním dokladem na letišti prokáže.

OdbaveníEditovat

Každá letecká společnost si stanovuje vlastní podmínky pro minimální čas k odbavení, je proto vždy nutné zkontrolovat na stránkách dopravce přesný čas, kdy se má cestující nejpozději dostavit. Odbavovací přepážka většinou otevírá dvě hodiny před odletem letadla a zavírá se hodinu až 30 minut před odletem.

Některé aerolinky nepřidělují zákazníkům čísla sedadel, ale cestující vcházejí do letadla podle času odbavení a mohou si sami vybrat, kde chtějí sedět. Tento systém motivuje cestující, aby se dostavili s předstihem, aby si mohli vybrat nejlepší místa, což současně zrychluje odbavení.[5]

ZavazadlaEditovat

V ceně letenky je většinou jen jedno malé zavazadlo (nejčastěji kufr) vážící maximálně 10 kg, někdy je povoleno vzít dále i jednu malou tašku s nákupem ze speciálních letištních obchodů, kabelku nebo příruční tašku. Stejně jako klasické letecké společnosti i u nízkonákladových aerolinek je možné si vzít s sebou na palubu letadla jedno příruční zavazadlo a jedno nebo dvě zavazadla přepravit v úložném prostoru. Velká většina nízkonákladových aerolinek účtuje poplatek za každé zavazadlo vyžadující odbavení. Poplatek je nižší, pokud je zaplacen hned při rezervaci letenky, na letišti může být až desetinásobný.

Všechny aerolinky stanovují váhový limit na zavazadla k odbavení – ve většině případů může být váha všech zavazadel maximálně 20 kg. Při překročení této hranice cestující zaplatí poplatek za každý kilogram navíc. Nízkonákladové letecké společnosti bývají při vybírání poplatku často přísnější než klasické aerolinky, zákazník musí někdy zaplatit i pouhý jeden kilogram navíc. Do limitu se obvykle nepočítají speciální zavazadla, jako jsou lyže, golfové hole nebo kolo. Za přepravu těchto věcí se obvykle platí zvláštní poplatek.

Na palubě letadlaEditovat

U nízkonákladových společností cestující nedostává během letu zdarma žádné občerstvení, může si však zakoupit různé nápoje, bagety, sladkosti, případně drobné dárky apod. Některé aerolinky umožňují prohlédnout si menu již při rezervaci a jídlo, které si cestující vybere, zaplatit rovnou s letenkou.

ReferenceEditovat

  1. L. Bína, D. Šourek, Z. Žihla, 2004, s. 27.
  2. Která letecká společnost vydělává. A která ne?. planes.cz [online]. 2017-10-23 [cit. 2017-10-23]. Dostupné online. 
  3. L. Bína, D. Šourek, Z. Žihla, 2004, s. 28.
  4. {title}. www.amadeus-nmc.cz [online]. [cit. 2009-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-03-06. 
  5. How Budget Airlines Work

Související článkyEditovat