Mlátička
Mlátička je zemědělský stroj, kterým se odděluje zrno od stonků obilí a plev. V 19. století postupně nahradila mlácení obilí cepy. Původně to byl samostatný stabilní stroj, v současnosti je součástí obilního kombajnu, což je sklízecí mlátička.
Charakteristika mlátiček
editovatStabilní mlátička se skládá z několika částí. Sama je vestavěna do rámu, který slouží zároveň i jako kryt.
Na vstupu je umístěný válec opatřený dlouhými hřeby, který se pohybuje v komoře se stejnými hřeby postavenými proti hřebům na válci. Do válce vstupuje sklizené obilí (sláma i s klasy se zrním). Zde proběhne první mechanické narušení klasů.
Po průchodu válcem dopadne sláma na pohyblivé rošty, přes něž je nadhazováním posouvána k výstupu z mlátičky. Při tom jsou z klasů vyklepány plevy a zrní. Sláma na konci z mlátičky buď přímo vypadne nebo pokračuje do vázacího stroje.
Zrní s plevami, které propadne pohyblivými rošty, projde ještě přes síta, jež oddělí část plev. Úplné oddělení zrna od plev proběhne proudem vzduchu (zrno má výrazně vyšší specifickou hmotnost). Fukar byl u starších typů (do poloviny 20. století) samostatným strojem, u pozdějších sklízecích mlátiček (obilní kombajn) je součástí vnitřního zařízení.
Pohon mlátiček zajišťovaly pomocí transmisí mobilní parní stroje resp. lokomobily, stabilní spalovací motory nebo elektromotory.
Výroba mlátiček
editovatKoncem 19. století se začaly mlátičky vyrábět v průmyslových podnicích. Jedním z jejich význačných výrobců v Rakousku Uhersku byla například firma Suchý, Jouza a Čáp[1] v Chrástu u Plzně. Její běžné mlátičky měly denní výkon 50 až 80 q, špičkové pak dosahovaly výkonu až 170 q za den[1]. Zpravidla byla v obcí zakupována jedna mlátička, a ta byla propůjčována dalších sedlákům a z nájemného pak byl spláceny prostředky nutné pro její koupi.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b KRIST, Miloslav. Příběh továrny. 3. vyd. Plzeň: Miloslav Krist, 2004. 119 s. ISBN 978-80-88357-42-1.
