Maximilla
Maximilla (2. století) byla křesťanská prorokyně, jedna z prvních vůdkyň montanistů v Malé Asii během 2. století.
| Maximilla | |
|---|---|
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 2. století |
| Datum úmrtí | 2. století |
| Vyznání | montanismus |
| Povolání | prorokyně |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
O původu Maximilly není mnoho známo. Je možné, že pocházela z římské měšťanské rodiny ze střední Frýgie.[1]
Maximilla se uvádí jako raná představitelka montanismu. V rámci tohoto hnutí byla prorokyní a působila podobně jako další raně křesťanští proroci. Po smrti zakladatele Montana, který dal hnutí jméno, a další prorokyně Priscilly, pokračovala Maximilla ve vedení hnutí až do své smrti snad kolem roku 197.[2]
Spolu s Montanem a Priscillou je několikrát zmíněna v knihách církevních otců, např.
- u Tertulliana (kolem 150–220), který s montanismem sympatizoval, v De ieiunio adversus psychicos (kolem 150–220) v kapitole I.
- u Hippolyta Římského (kolem 170–235) v Refutatio omnium haeresium (Kniha VIII, 19 a Kniha X, 25) je označuje za „scestí Frygů“,
- u Cyrila Jeruzalémského (313–386) v Procatechesis et Catecheses ad illuminandos, který v 8. kapitole montanisty rozsáhle uráží, a
- u Vincence Lerinského († před 450) v Commonitorium (18, 24), kde prohlašuje Tertulliana za „zamilovaného do bláznivých žen“.
U Eusebia z Cesareje († kolem 340) se v kapitolách 14 a 16 z 5. knihy Historia Ecclesiastica podrobná protimontanistická polemika, v níž Eusebius cituje jiného, nejmenovaného autora, který mj. informuje o „dvou ženách naplněných falešným duchem, takže stejně jako zmíněný Montanos říkaly nesmyslné, zmatené a podivné věci“.[3] Eusebius cituje stejný zdroj ohledně Maximilliny smrti, že se oběsila „jako Jidáš Iškariotský“.[2][4]
Ve vědě se diskutuje o rovnocenné nebo snad vedoucí roli Maximilly a Priscilly při zakládání a ustavení hnutí ve vztahu k Montanovi, podle něhož církevní otcové hnutí pojmenovali. V každém případě je obecná shoda na tom, že Maximilla a Priscilla poskytly primární prorocký obsah a daly hnutí směr.[2]
Dílo editovat
Od Maximilly ani jiných představitelů montanismu se nedochovaly žádné spisy. Epifanios ze Salaminy ve svém díle Panárion, polemiky proti různým soudobým herezím, v kapitole 48 uvádí několik citátů:[5]
- Neposlouchejte mne, ale poslouchejte Krista. (Epiph., Pan. 48, 12,4)
- Jeden je Duch svatý, který každému přiděluje, jak chce. (Epiph., Pan. 48, 12,12)
- Pán mě poslal, ať chci nebo ne, abych byla nositelem, hlasatelem a vykladačem tohoto břemene a této smlouvy a tohoto zaslíbení, abych předávala poznání Boha. (Epiph., Pan. 48, 13.1)
- Po mně už nebude žádný prorok, ale dovršení. (Epiph., Pan. 48, 2,4)
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maximilla (Montanismus) na německé Wikipedii.
- ↑ Frederick Charles Klawiter: The new prophecy in early Christianity: the origin, nature, and development of Montanism, A.D. 165-220. University of Chicago, Chicago, IL 1975.
- ↑ a b c TABBERNEE, William. Montanist inscriptions and testimonia: epigraphic sources illustrating the history of Montanism. Macon, Ga: Mercer Univ. Press 722 s. (Patristic monograph series). ISBN 978-0-86554-521-2.
- ↑ Dostupné online.
- ↑ Bibliothek der Kirchenväter. bkv.unifr.ch [online]. [cit. 2023-11-30]. Dostupné online.
- ↑ Epiphanius <Constantiensis>: Contra octoaginta haereses opus : Panarium, sive arcula, aut capsula medica appellatum, continens libros tres, & tomos sive sectiones ex toto septem. Hrsg.: Cornarius, Janus. Hervagius & Oporinus, Basileae 1560, S. 180 ff.; Epiphanius, Frank Williams (překladatel): The Panarion of Epiphanius of Salamis, Books II and III. De Fide. In: Johannes van Oort und Einar Thomassen (Hrsg.): . 2. Auflage. Band 79. Brill, Leiden, Boston 2013