Louis-François de Monteynard
Louis François markýz de Monteynard (francouzsky Louis-François marquis de Monteynard, seigneur de Chastelard, du Champ, d'Avers et du Molard) (13. května 1713 La Pierre, Dauphiné – 3. května 1791 Paříž) byl francouzský šlechtic, generál a politik. Od čtrnácti let sloužil v armádě, v dynastických konfliktech 18. století dosáhl hodnosti generálporučíka (1759). V závěru vlády Ludvíka XV. zastával funkci ministra války (1771–1774).[1]
| Louis-François markýz de Monteynard | |
|---|---|
 | |
| Francouzský ministr války | |
| Ve funkci: 26. ledna 1771 – 27. ledna 1774 | |
| Předchůdce | Louis Phélypeaux, hrabě de Saint-Florentin |
| Nástupce | Emmanuel Armand de Vignerot, vévoda d'Aiguillon |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Francie |
| Hodnost | generálporučík (1759), maréchal de camp (1748), brigádní generál (1745) |
| Narození | 13. května 1713 La Pierre |
| Úmrtí | 3. května 1791 (ve věku 77 let) Paříž |
| Titul | markýz |
| Rodiče | Louis Joseph de Monteynard |
| Profese | voják |
| Ocenění | Řád svatého Ludvíka (1779) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat
Pocházel ze staré šlechtické rodiny, která v této linii užívala od roku 1652 titul markýze. Narodil se jako starší syn markýze Louise-Josepha de Monteynard (1678–1727) a jeho manželky Claudine, rozené du Prat (1692–1774).[2] V roce 1728 vstoupil do armády v hodnosti poručíka a službu začal v pluku svého bratrance rytíře de Marcieu. Za války o polské dědictví bojoval na Rýně a zúčastnil se obléhání Philippsburgu. Na počátku války o rakouské dědictví se zúčastnil bojů v Německu a Rakousku, po krátkém pobytu ve Francii byl v roce 1745 převelen do Itálie, kde byl v hodnosti plukovníka pobočníkem Filipa Parmského. Po prohrané bitvě u Piacenzy (1746) úspěšně odrážel útoky postupující rakouské armády a mezitím dosáhl hodnosti brigádního generála. Po skončení války byl povýšen do hodnosti maréchal de camp (generálmajor; 1748). Za sedmileté války se pod velením vévody de Richelieu zúčastnil dobytí Menorcy (1756), poté bojoval v Německu, kde sloužil pod velením maršála d'Estrées. V roce 1759 byl povýšen do hodnosti generálporučíka (Lieutenant-Général) a v roce 1762 byl jmenován velitelem rezervní armády knížete de Condé.[3]
V letech 1771–1774 zastával funkci francouzského ministra války. Do úřadu byl jmenován v lednu 1771 na přání svého přítele knížete de Condé, který za to očekával protislužby (jednalo se o obnovení čestné hodnosti velmistra dělostřelectva, která by Condému přinesla roční apanáž ve výši 400 000 livrů).[4] K tomu ale nedošlo, protože Monteynard nastolil v resortu vojenství úsporný program, mimo jiné se zasloužil o založení jezdecké školy v Saumuru. Jeho zásluhy vyzdvihl ve Filozofickém slovníku i slavný Voltaire.[5] Během krátké doby se však Monteynard dostal do sporu s ostatními ministry, nakonec i s Ludvíkem XV. a jeho milenkou hraběnkou du Barry (v roce 1773 v rozhovoru s ministrem financí Terrayem vyjádřil nespokojenost s podfinancováním armády, zatímco pro královy milenky je peněz stále dostatek)[6] a v lednu 1774 byl z funkce odvolán.[7] Od roku 1772 zastával formálně také funkci generálního guvernéra na Korsice, fyzicky ale tento post nevykonával. Za vlády Ludvíka XVI. byl v roce 1779 dekorován velkokřížem Řádu sv. Ludvíka. Četné zásluhy si získal také v Grenoblu (kde založil veřejnou knihovnu) a provincii Dauphiné, kde vlastnil statky. Poblíž svého rodiště v La Pierre nechal po roce 1774 postavit zámek Château de Tencin.[8]
Zemřel v Paříži během Velké francouzské revoluce v roce 1791 ve věku nedožitých 78 let. K jeho úmrtí přispěla frustrace ze ztráty titulů a penzí, které krátce předtím odhlasovalo Ústavodárné národní shromáždění.[9] Navzdory zákazu pohřbívání v kostelech byl pohřben v pařížském kostele sv. Tomáše Akvinského.
V roce 1753 se oženil se svou sestřenicí Françoise Marie de Monteynard (1734–1809), manželství zůstalo bez potomstva.[10] Jejich dědicem byl synovec Hector-Joseph markýz de Monteynard (1770–1845)[11], který v armádě dosáhl hodnosti generálmajora a v roce 1827 byl jmenován pairem.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Životopis Louise-Françoise de Monteynard dostupné online
- ↑ Rodokmen rodu de Monteynard dostupné online
- ↑ Généalogie de la Maison de Monteynard; Paříž, 1840; s. 91–97 dostupné online
- ↑ MÜLDNER, Josef: Dopisy paní du Barry; Plzeň, 1921; s. 152
- ↑ Životopis Louise Françoise de Monteynard na webu Jezdecké školy v Saumuru dostupné online
- ↑ MÜLDNER, Josef: Dopisy paní du Barry; Plzeň, 1921; s. 199
- ↑ Personální obsazení funkce ministra války na webu conseilduroi dostupné online
- ↑ Dějiny zámku Château de Tencin dostupné online
- ↑ Archives généalogiques et historiques de la noblesse de France, svazek 7; Paříž, 1841; s. 97–98 dostupné online
- ↑ Rodina Louise Françoise de Monteynard
- ↑ Hector-Joseph de Monteynard na webu geni. com dostupné online
Literatura
editovat- KOVAŘÍK, Jiří: Sedmiletá válka (Bitvy a osudy válečníků VIII. 1756–1763); Praha, 2021; 463 s. ISBN 978-80-7497-377-2
- KOVAŘÍK, Jiří: Války v krajkách (Bitvy a osudy válečníků VII. 1709–1748); Praha, 2021; 428 s. ISBN 978-80-7497-340-6
- PERRIN, Bernard: Dans l'ombre de l'histoire. Louis-François de Monteynard, un exemple pour l'Europe; Paříž, 2001; 304 s. ISBN 978-2951665101
- TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 462 s. ISBN 978-80-7557-176-2
