Lobotomie

Operativní neurochirurgický zákrok

Lobotomie (z řečtiny lobos (mozkový lalok) tome (řez))[1] je operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Užívala se v psychochirurgii k léčení některých závažných duševních poruch (zejména se prováděla v oblasti frontálního laloku). Později byla invazivní léčba nahrazena psychofarmaky.

Antonió Egas Moniz

HistorieEditovat

Lobotomii poprvé provedl portugalský lékař António Egas Moniz. Nechal se mimo jiné inspirovat londýnským neurologickým kongresem, na kterém v roce 1935 Carlye Jacobson a John Fulton prezentovali výsledky chirurgického přerušení nervových spojů mezi čelními laloky a limbickým systémem opičí samičky. Výrazně tak omezili její agresivní projevy. Moniz už na kongresu vznesl otázku, proč neléčit duševní nemoci chirurgicky i u lidí.

První osobou, na které Moniz provedl lobotomii, byla třiašedesátiletá žena trpící těžkými depresemi a úzkostnými stavy. Měla paranoidní představy, kvůli nimž byla přesvědčena, že ji chce otrávit policie apod. Zákrok byl proveden injekční stříkačkou s alkoholem, který měl přerušit nervová spojení. Ta byla zavedena dvěma otvory o průměru pera vyvrtanými v lebce. Pacientka po operaci přestala pociťovat úzkostné stavy, roztěkanost a paranoiu. Správně hodnotila svůj současný duševní stav i stav před operací. Inteligence a chování nebyly zjevně narušeny.

Poté Moniz provedl experiment s dvaceti pacienty, z nichž část odoperoval injekcí s alkoholem a část speciálním skalpelem pro provádění lobotomie – leukotomem. Podle Monize bylo z dvaceti pacientů pomocí lobotomie sedm zcela vyléčeno, sedm pocítilo částečné zlepšení a zbylých šest zůstalo beze změn. Poté, co výsledky v roce 1937 publikoval v American Journal of Psychology, otevřel cestu lobotomii do zámoří. Zde se jí ujali dva chirurgové, Walter Freeman a James Watts. Ti operaci prováděli ostrým špičatým nástrojem, kterým do mozku pronikali těsně nad oční bulvou přes kost oční jamky. Pomocí transorbitální lobotomie, jak techniku nazvali, zaznamenali Freeman s Wattsem u úzkostných a depresivních pacientů podobné výsledky jako Moniz. Operacím se dostalo výrazné mediální pozornosti. Odhaduje se, že v rozmezí let 19361978 bylo provedeno 35 tisíc lobotomií. Od objevení antipsychotik po roce 1950 počet uskutečněných operací výrazně klesá.

V roce 1949 byl António Egas Moniz za objev lobotomie a založení neurochirurgie vyznamenán Nobelovou cenou.


KritikaEditovat

Lobotomie byla od počátku silně kritizována ze strany některých neurologů. U 30 % pacientů se totiž vyskytly komplikace v podobě epileptických záchvatů. Vyskytly se také případy úmrtí, prasklých cév a u většiny pacientů se proměnily projevy jejich osobnosti (útlum, apatie, ztráta životní jiskry). O špatnou pověst zákroku se postaral také sám Freeman, který cestoval po USA, kdy denně prováděl až 25 operací. Příliš se nezabýval výběrem svých pacientů, nesterilizoval si nástroje a ani pacienty nepřikrýval operační rouškou.

Podstoupila ji i tehdy 23letá Rosemary Kennedyová, sestra prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho, na žádost rodiny pro „přílišnou impulsivnost a prostořekost“. Z jiskrné mladé ženy se po zákroku stala osoba mentálně na úrovni dvouletého dítěte, nebyla schopna chodit ani mluvit a pomočovala se. Rodina ji odklidila do ústraní.[2]

Lobotomie rozpoutala diskuzi na téma lékařské etiky. Na ukončení léčby lobotomií v celém světě výrazně zapůsobil americký film režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem[3].

ReferenceEditovat

  1. Kábrt, J. Lexicon Medicum. Praha, Galén, 2004. ISBN 80-7262-235-8
  2. HENLEY, Jon. The forgotten Kennedy. the Guardian [online]. 2009-08-12 [cit. 2018-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Český rozhlas Dvojka, 29.8.2017, Prof. MUDr. Vladimír Beneš, přednosta neurochirurgické kliniky ÚVN v Praze

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat