Libripens

Libripens (česky vážný) byl plnoprávný starořímský občan, jehož účast byla nutná při některých právních jednáních. Bez jeho účasti by nebyla platná, kromě toho znal zpaměti potřebné právní fráze, jejichž přesné dodržení bylo další podmínkou platnosti. Vybaven byl váhami a kusem bronzu (raudusculum).

Některá právní jednání v římském právu, zejména při odevzdání věci, se konala ve formě obrazného trhu, tzv. per aes et libram. Dosavadní držitel věci ji odevzdal v přítomnosti alespoň pěti dospělých římských občanů a vážného nabyvateli, ten po odříkání předepsaných slov udeřil kusem bronzu, který symbolizoval cenu, o váhy a předal ho odevzdávajícímu.^[1]^[2] Konkrétně šlo o:

převod vlastnictví mancipací (mancipatio)
zápůjčku (nexum)
jeden ze tří druhů testamentu (testamentum per aes et libram)^[3]
uzavření manželství koempcí (coemptio)
propuštění z moci otcovské emancipací (emancipatio)

Reference editovat

↑ Gaius, Institutiones, I, 119: Est autem mancipatio, ut supra quoque diximus, imaginaria quaedam venditio, quod et ipsum ius proprium civium Romanorum est. Eaque res ita agitur: adhibitis non minus quam quinque testibus civibus Romanis puberibus et praeterea alio eiusdem conditionis, qui libram aeneam teneat, qui appellatur libripens, is, qui mancipio accipit, rem tenens ita dicit: HUNC EGO HOMINEM EX IURE QUIRITIUM MEUM ESSE AIO ISQUE MIHI EMPTUS ESTO HOC AERE AENEAQUE LIBRA. Deinde aere percutit libram idque aes dat ei, a quo mancipio accipit, quasi preti loco
↑ KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. S. 170–171.
↑ Institutiones, 2, 10, 1: Sed ut nihil antiquitatis penitus ignoretur sciendum est, olim quidem duo genera testamentorum in usu fuisse, quorum altero in pace et in otio utebantur, quod calatis comitiis appellabatur, altero, cum in proelium exituri essent, quod procinctum dicebatur. Accessit deinde tertium genus testamentorum, quod dicebatur per aes et libram, scilicet quia per emancipationem, id est imaginariam quandam venditionem agebatur, quinque testibus et libripende, civibus Romanis puberibus, praesentibus et eo qui familiae emptor dicebatur. Sed illa quidem priora duo genera testamentorum ex veteribus temporibus in desuetudinem abierunt: Quod vero per aes et libram fiebat, licet diutius permansit, attamen partim et hoc in usu esse desiit.

[1] Gaius, Institutiones, I, 119: Est autem mancipatio, ut supra quoque diximus, imaginaria quaedam venditio, quod et ipsum ius proprium civium Romanorum est. Eaque res ita agitur: adhibitis non minus quam quinque testibus civibus Romanis puberibus et praeterea alio eiusdem conditionis, qui libram aeneam teneat, qui appellatur libripens, is, qui mancipio accipit, rem tenens ita dicit: HUNC EGO HOMINEM EX IURE QUIRITIUM MEUM ESSE AIO ISQUE MIHI EMPTUS ESTO HOC AERE AENEAQUE LIBRA. Deinde aere percutit libram idque aes dat ei, a quo mancipio accipit, quasi preti loco

[2] KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. S. 170–171.

[3] Institutiones, 2, 10, 1: Sed ut nihil antiquitatis penitus ignoretur sciendum est, olim quidem duo genera testamentorum in usu fuisse, quorum altero in pace et in otio utebantur, quod calatis comitiis appellabatur, altero, cum in proelium exituri essent, quod procinctum dicebatur. Accessit deinde tertium genus testamentorum, quod dicebatur per aes et libram, scilicet quia per emancipationem, id est imaginariam quandam venditionem agebatur, quinque testibus et libripende, civibus Romanis puberibus, praesentibus et eo qui familiae emptor dicebatur. Sed illa quidem priora duo genera testamentorum ex veteribus temporibus in desuetudinem abierunt: Quod vero per aes et libram fiebat, licet diutius permansit, attamen partim et hoc in usu esse desiit.

[1]

[2]

[3]