Liberty 12

americký letecký motor

Liberty 12 byl americký letecký motor vyráběný od konce roku 1917.

Liberty 12
Typ Pístový letecký motor
Výrobce Lincoln, Ford, Packard, Marmon, Buick
Konstruktér Jesse G. Vincent a Elbert J. Hall
První rozběh cca 1917
Vyrobeno kusů 20 748
Varianty Liberty L-4, Liberty L-6, Liberty L-8

HistorieEditovat

 
Skvěle zrestaurovaný motor Liberty 12

Liberty 12 byl americký letecký motor vyráběný od konce roku 1917. Vyvinut byl na základě vládní zakázky na stavbu leteckého motoru, protože v USA tehdy neexistoval dostatečně výkonný motor vhodný k pohonu vojenských letounů, což se po vstupu Spojených států do první světové války stalo vážným problémem. Američané se nechtěli uchylovat k výrobě některé cizí konstrukce v licenci (vedle výdajů na placení licenčních poplatků, zvyšujících konečnou cenu motoru), navíc šlo i o věc národní prestiže. Proto americké námořnictvo i armáda přišla s požadavky, jejichž výsledkem měla být konstrukce domácího leteckého motoru. Požadované technické parametry byly upřesněny koncem května 1917 během schůzky „spojeného armádního a námořního technického odboru“ (Joint Army and Navy Technical Board), která se konala ve Washingtonu.

Při vývoji a výrobě motoru se spojilo několik předních odborníků a firem pracujících v oboru pístových spalovacích motorů, konstrukce (která byla navržena během pouhých pěti dnů!) byla dílem Jesse G. Vincenta a G. E. J. Halla (z firem Packard Company a Hall-Scott Motor Company). Zakázka zněla na stavbu deseti prototypů, po pěti v osmi- a dvanáctiválcové verzi. První osmiválec byl firmou Packard předán 3. července 1917, 25. srpna 1917 motor v provedení Liberty 12 (vidlicový dvanáctiválec) dokončil předepsaný padesátihodinový test. První sériové motory byly postaveny v prosinci 1917, na výrobě se podílely automobilky Lincoln Motor Co., Packard Co., Nordyke & Marmon, Ford, Buick, Cadillac, Trego Motors a Willys-Overland. Do příměří v listopadu 1918 bylo předáno 15 572 motorů Liberty.

Licenci na dvanáctiválcové provedení motoru Liberty roku 1923 zakoupilo tehdejší sovětské Rusko, spolu s licencí zároveň získalo i kompletní výrobní vybavení. Motor tam byl vyráběn pod označením M-5. První snahy o zavedení výroby ovšem byly o rok starší. Sovětská armáda ukořistila řadu letadel D.H.9A (později, po konci občanské války a zahraničních intervencí, Rusové v Británii zakoupili řadu draků D.H.9A a typ byl později v Rusku vyráběn jako R-1), poháněných právě tímto motorem, načež podle jednoho z kořistních motorů začala moskevská továrna IKAR (později továrna GAZ No. 2 a ještě později státní letecká továrna No. 24) připravovat výrobní podklady. (Vedle toho se uvažovalo o zadání výroby těchto motorů ruské pobočce firmy Junkers, která tehdy byla ve městě Fili nedaleko Moskvy. Šlo o továrnu, která byla na základě koncese v lednu 1923 předána německé firmě Junkers na dobu třiceti let.) Výroba se zpočátku rozbíhala jen zvolna, navíc část vybavení bylo nutno dovážet z ciziny (mj. karburátory, kompletní zapalování motoru a také zapalovací svíčky — pomocný letecký průmysl, specializovaný na jednotlivé technologicky náročné komponenty, teprve postupně vznikal), mimo to také zpočátku byly z USA dováženy i klikové hřídele, ty byly nakupovány za hotové u firem Packard a Atlas. Posléze se k továrně IKAR připojil i leningradský zbrojní závod BOLŠEVIK. Celkem bylo v Rusku vyrobeno 2829 motorů M-5. Později se motory upravovaly pro pohon tanků, montovaly se na typy BT-2 a BT-5. Mimo to Rusové také nakoupili značné množství motorů Liberty přímo v USA, nákupy pokračovaly až do konce dvacátých let minulého století. (Jeden z původních motorů Liberty, zakoupených Rusy, je dnes vystavován v Jizerskohorském technickém muzeu v obci Bílý Potok, objekt muzea spolu s Motorářskou strojírnou Šercl je v památkově chráněné budově bývalé přádelny Karla Bienerta. I tento kus historické techniky má zajímavou historii — motor Liberty 12, upravený jako tankový, byl na počátku války ukořistěn v Sovětském Svazu německou armádou — aby po válce zůstal v Československu a stal se součástí sbírek Vojenského historického ústavu, ovšem veřejné prezentace se dočkal až v Bílém Potoce.)

Sériově vyráběné verze V12Editovat

  • Liberty 12A (400 hp)
  • Liberty 12N (350 hp, kompresní poměr snížený na 5,00)

Letouny poháněné motory Liberty 12Editovat

Motor mj. poháněl letouny Airco D.H.9A, Caproni Ca.4, Caproni Ca.60, Curtiss NC, Airco D.H.10 Amiens či Handley Page H.P.12 O/400 (poslední byl poháněn motory Liberty 12N).

Technická dataEditovat

Liberty 12AEditovat

 
Pohled na motor Liberty zepředu
  • Typ: pístový letecký motor, čtyřdobý zážehový vodou chlazený vidlicový dvanáctiválec (bloky válců svírají úhel 45 stupňů), s přímým náhonem na pravotočivou vrtuli
  • Vrtání válce: 5,00 in (127 mm)
  • Zdvih pístu: 7,00 in (177,8 mm)
  • Celková plocha pístů: 1520 cm²
  • Zdvihový objem motoru: 1649,34 cu.in. (27,028 litru)
  • Rozvod dvouventilový, OHC
  • Kompresní poměr: 5,42
  • Mazání: oběžné, tlakové
  • Zapalování magneta Delco
  • Příprava směsi: dva dvojité karburátory typu Claudel-Hobson HC7 nebo Zenith 52
  • Délka motoru: 1762 mm
  • Šířka motoru: 683 mm
  • Výška motoru: 1110 mm
  • Hmotnost suchého motoru (tj. bez provozních náplní): 382,8 kg
  • Výkony:
    • vzletový: 405 hp (302 kW) při 1650 ot/min
    • maximální: 420 hp (313,2 kW) při 1750 ot/min
      • (bylo dosaženo až 445 hp, tedy 331,8 kW, při 2000 ot/min)
    • Střední efektivní tlak (výkon 420 hp při 1750 ot/min): 0,795 MPa
    • Střední pístová rychlost (při 1750 ot/min): 10,372 m/sec
    • Výkon (kW) vztažený na plochu pístů (při 420 hp): 0,206 kW na cm²
    • Poměr hmotnost ÷ výkon (při 420 hp): 1,22 kg/kW

LiteraturaEditovat

Motor M-5:

Vladimir Kotelnikov, Russian Piston Aero Engines, ISBN 1-86126-702-9

Janusz Magnuski, Maksym Kolomijec, Rudý Blitzkrieg, ISBN 80-85914-28-X

Externí odkazyEditovat