Otevřít hlavní menu

Kyselina nalidixová je heterocyklická dusíkatá karboxylová kyselina, jejíž základní strukturní jednotkou je naftyridin.[1] Je to bílá krystalická látka (tvoří jednoklonné krystaly[2]), velmi špatně rozpustná ve vodě, lépe rozpustná ve vodných roztocích zásad, dobře rozpustná v ethanolu[3]. Jedná se o relativně stabilní látku. Vykazuje antibiotické účinky.[4] Poprvé byla získána v roce 1962 Lesherem a jeho spolupracovníky ze společnosti Sterling-Winthrop při hledání nových cest k syntéze antimalarika chlorochinu jako vedlejší produkt.[1] Její objev je považován za počátek éry syntetických chinolonových antibiotik.[5]

Kyselina nalidixová
Nalidixic acid.png
Obecné
Systematický název 1-ethyl-7-methyl-4-oxo-1,8-naftyridin-3-karboxylová kyselina
Anglický název nalidixic acid
Sumární vzorec C12H12N2O3
Identifikace
Registrační číslo CAS
Vlastnosti
Molární hmotnost 232,24 g/mol
Teplota tání 230 - 230,5 °C
Hustota 1,410 g/cm3
Disociační konstanta pKa 5,64 - 6,15
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

VýznamEditovat

Jako antibiotikum pro humánní medicínu je kyselina nalidixová významná již vícéméně historicky. Používá se však např. při testování citlivosti některých bakteriálních kmenů na chinolonová antibiotika ve formě difuzních disků.

FarmakologieEditovat

Kyselina nalidixová je považována za první chinolonové antibiotikum. Je klasifikována jako chinolonové antibiotikum I. generace, přestože z chemického hlediska se jedná o derivát naftyridin-4-onu a ne o derivát chinolin-4-onu jako většina chinolonových antibiotik.[1] Vzhledem k tomu, že se vylučuje téměř výhradně močí a stolicí, nedosahuje významných hladin v tělních tekutinách ani v tkáních a prakticky využitelné jsou pouze účinky na citlivé kmeny gramnegativních mikrobů (Escherichia coli), byla používána k léčbě uroinfekcí.[5] Do lékařské praxe byla poprvé zavedena v roce 1967.[5] V ČR byla dostupná např. jako maďarský přípravek Nevigramon. Dnes se již ve většině zemí jako léčivo v humánní medicíně nepoužívá. Stejně jako všechny chinolony i kyselina nalidixová jeví lékové interakce s kovovými ionty (je to chelatační činidlo). K vedlejším účinkům kyseliny nalidixové patří zejména gastrointestinální potíže, kopřivka, svědění, vzácně křeče a hyperglykemie[5]. U kyseliny nalidixové nebyla prokázána fototoxicita na rozdíl od mnoha fluorochinolonů.

BezpečnostEditovat

Kyselina nalidixová je hodnocena jako látka zdraví škodlivá. Je klasifikována jako podezřelý karcinogen. LD50 pro krysu je při perorálním podání 2040 mg/kg, pro myš za stejných podmínek 1800[4] mg/kg. Mutagenita u člověka nebyla prokázána, mutagenní účinek látky byl pozorován u bakterií a kvasinek.[zdroj?]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c HAMPL, František; PALEČEK, Jiří. Farmakochemie. [s.l.]: Praha VŠCHT, tisk. 415 s. ISBN 80-7080-495-5. (čeština) 
  2. Huber P.Carol, Gowda D. S. Sake, Acharya K. Ravindra. Acta Crystallographica. 1980, čís. 36, s. 497-499. ISSN 0567-7408. 
  3. Sulkowska, Staroscik. Acta Poloniae Pharmaceutica. 1971, čís. 28, s. 601-605. ISSN 0001-6837. 
  4. a b Matsumoto, Jun-ichi, Miyamoto, Teruyuki; Minamida, Akira; Nishimura, Yoshiro; Egawa, Hiroshi; Nishimura, Haruki. Journal of Medicinal Chemistry. 1984, roč. 27, čís. 3, s. 292-301. ISSN 0022-2623. 
  5. a b c d PŘÍBORSKÝ, Jan. Chinolony. [s.l.]: Maxdorf, tisk. 82 s. ISBN 80-85912-16-3. (čeština) 

LiteraturaEditovat

  • Beneš J.: Klin. mikrobiol. inf. lék., ročník 11, 2005.
  • Hampl F., Paleček J.: Farmakochemie, 2002, VŠCHT, Praha.
  • Mičuda S.: Causa Subita, 2005, roč. 8.
  • Červinka O., Dědek V., Ferles M.: Organická chemjie, druhé přepracované vydání, 1980, SNTL, Praha

Externí odkazyEditovat