Koakvizice

Koakvizice (coacquisita coniugum) byl institut manželského majetkového obyčejového práva, který existoval v Uhrách a poté až do roku 1964 i na Slovensku.

Do koakvizice, jako společného majetku obou manželů, patřil pouze majetek, který nabyli během manželství. S ním jako s ideálním spoluvlastnictvím mohl hospodařit každý z nich, nebylo možné jej během trvání manželství zrušit, až při zániku manželství byl vypořádáván rovným dílem a byl oddělen od tzv. výlučného majetku, který naopak patřil vždy jen jednomu z nich. Do něho pak patřilo to, co každý z nich nabyl před uzavřením manželství a z později nabytého majetku to, co bylo nabyto dědictvím, darem, odkazem, přírůstkem na tomto majetku nebo jako náhrada škody způsobené na tomto majetku. Institut koakvizice nicméně neplatil pro manželství šlechty a tzv. honoraciorů (vyšších úředníků, vědců a umělců, tj. osob žijících z duševní práce).[1][2]

Po vzniku Československa v roce 1918 zůstal platným i na území Slovenska, kde neplatil díky tzv. recepční normě, tedy na základě převzetí uherského práva, obecný zákoník občanský. Až roku 1950 došlo k unifikaci československého soukromého práva a tím postupně vymizela i koakvizice (definitivně zanikla až k 1. dubnu 1964[3][4]). Zůstala nicméně inspirací pro zákonné společenství majetkové, stejně jako po roce 1964 pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů, protože do obou těchto institutů manželského majetkového práva spadal v zásadě vždy jen ten majetek, který byl získán po uzavření manželství, a opět vyjma toho, co bylo získáno dědictvím nebo darem.[5][6] Přesto však byl za návrat koakvizice do českého práva označen až zákon č. 509/1991 Sb., který do tehdejšího občanského zákoníku vložil nový § 143a, jehož druhým odstavcem bylo umožněno, aby si manželé vyhradili zčásti nebo zcela vznik svého společného jmění až ke dni zániku manželství.[7] Po roce 2014 nový občanský zákoník tuto úpravu v rámci tzv. smluveného režimu společného jmění manželů zachoval.[8]

ReferenceEditovat

  1. HOLUB, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav; POKORNÝ, Milan. Společné jmění manželů. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-747-8. S. 22 an. 
  2. LUBY, Štefan. Dejiny súkromného práva na Slovensku. 2. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2002. ISBN 80-89047-48-3. S. 322 an. 
  3. Do 1. ledna 1992 § 500, poté § 856 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
  4. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku [online]. Praha: Národní shromáždění Československé socialistické republiky, 1963-11-15 [cit. 2012-08-06]. Dostupné online. 
  5. § 22 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném.
  6. § 143 obč. zák.
  7. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákonu, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník [online]. Praha: Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, 1991-05-23 [cit. 2012-08-06]. Dostupné online. 
  8. § 717 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.