Keltománie, též keltské obrození nebo keltská renesance, je hledání keltských kořenů národů a jednotlivců, skutečných i fiktivních, a s ním spojený zájem o keltskou historii, kulturu, jazyky a náboženství. Objevil se v raně novověké Evropě, poté, co se znovu začal používat antický výraz Keltové, zhruba od 5. století vyšlý z užívání. Užití pro tehdejší populace mluvící keltskými jazyky, obývající periferii kontinentu, které byly marginalizovány a žili v chudobě, se ovšem objevilo až postupem času. Když například skotský historik John Buchanan v roce 1582 označil skotskou gaelštinu za potomka starověké keltštiny, nedostalo se jeho tvrzení žádného ohlasu. Až zhruba od vydání díla Archeologia Brittanica Edwarda Lhuyda v roce 1707 se počalo používat slovo „keltský“ v moderním významu. Ještě ale v 19. století ale pravděpodobně většina mluvčích irštiny a skotské gaelštiny neměla moc tušení že mluví „keltskými“ jazyky.[1][2]

Edward Atkinson Hornel, Druidové přináší jmelí, cca 1890

S keltománií úzce souvisí neodruidismus, včetně jeho novopohanské podoby, a keltský rekonstrukcionismus.

Francie

editovat

Ke keltskému odkazu se v raném novověku hlásili například Francouzi. Jisté rozpaky však vyvolávala Caesarova zpráva o původu druidského učení v Británii, tradičním rivalu Francie. Na počátku 18. století začala být bretonština chápána jako potomek staré galštiny[pozn. 1] a obraz Galů jako předků Francouzů byl oblíben především mezi odpůrci monarchie. Aristokracie a královská rodina byly v tomto duchu spojovány s germánskými Franky, kteří ovládli starší galské, respektive galořímské, obyvatelstvo. Po revoluci v roce 1799 se dokonce objevovaly návrhy nahradit francouzštinu bretonštinou a zbavit se názvu „Francie“. K tomu však nedošlo a porevoluční centralizace země naopak vedla k marginalizaci bretonského jazyka a kultury.[2]

Britské ostrovy

editovat

V Anglii byla keltská identita odmítána pro její spojení s nepřátelskými zeměmi, ale situace se částečně změnila v souvislosti se Slavnou revolucí v roce 1688. Zatímco zastánci stuartovské tradiční monarchie spojovali anglickou identitu především s normanstvím, tak vítězná oranžská strana se kromě anglosaského dědictví orientovala na „britanství“ a odpor druidů proti římské invazi. V 17. století byl také oceňován druidský odkaz lokálními historky, jako byl John Aubrey, nebo volnomyšlenkáři, jako byl John Toland.[3] Přesto však ještě po většinu 18. vnímaly anglické elity s opovržením mluvčí irštiny, skotštiny a velštiny, žijící v chudobě v okrajových částech monarchie. V 60. letech 18. století, po vydání Zpěvů Ossianových, ale nastala vlna keltománie a mezi vyššími anglickými vrstvami se dokonce dostal do módy, skutečný či fiktivní, velšský původ. V téže době začaly být megalitické památky, kdysi chápané jako dílo obrů, Římanů či Dánů, všeobecně chápány jako druidské svatyně a vznikaly první neodruidské řády. Další vlna hlášení se ke keltskému dědictví proběhla během 2. světové války, kdy bylo dáváno do kontrastu ke germánskému nacionalismu Německa.[2]

V Česku byly již od 19. století chápáni Keltové jako první známí obyvatelé země, a stejně tak byl dobře znám keltský původ latinského jména Bohemia, ale česká identita byla spojována především se slovanstvím. Až po roce 1989 propukla keltománie, projevující se například stavbou skanzenů a naučných stezek, nebo přisuzováním keltského původu místním jménům.[pozn. 2] Keltský původ Čechů je také obhajován genetickými studiemi, především v souvislosti s vysokým podílem mutace G551D, která je označována jako „keltská“ v české populaci. V té je však míra jejího zastoupení vyšší než v populaci velšské a naopak nižší než v ukrajinské populaci, což činí „keltskost“ dané mutace diskutabilní.[2]

Další

editovat

Kromě Francie, Britských ostrovů a Česka se objevuje hlášení se keltskému odkazu v dalších částech Evropy, především po 2. světové válce. Jedná se především o španělská území obývaná Galicijci a Asturijci, v menší míře to lze říct o Kantábrii, o jižní Německo a Rakousko, a severoitalskou Padánii.[2]

V Německu se zájem o Kelty objevil už kolem roku 1500 v německém Porýní, kde se místní učenci, ovlivnění renesančním humanismem, začali označovat za potomky druidů, kteří unikli před římským útlakem do Germánie. Příčinou snad byla snaha vymezit se vůči Francouzům a Italům a jejich přesvědčení o nadřazenosti románské kultury nad barbarským německým prostředím.[2]

Poznámky

editovat
  1. Galština ovšem náleží ke kontinentálním keltským jazykům, zatímco bretonština je britonský jazyk, který se na území Francie objevil až v souvislost s migrací z Británie na konci 4. století.
  2. to se týká především názvů řek, zpravidla jsou ale tyto názvy buď starší, obecně indoevropské, nebo naopak mladší, germánské

Reference

editovat
  1. MACKILLOP, James. Keltské bájesloví. Praha: Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-881-5. S. s. 8. 
  2. a b c d e f REICHSTÄTER, Jan. Předkřesťanská náboženství severních Indoevropanů: Tradice Keltů, Germánů a Baltů v kritické perspektivě humanitních věd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-9579-3. S. s. 16-19. 
  3. MOLLIER, Pierre. Neopaganism. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 831. (anglicky)