Kchaj Feng
Kchaj Feng (čínsky pchin-jinem Kǎi Fēng, znaky zjednodušené 凯丰, tradiční 凱丰; 2. února 1906 — 23. března 1955), vlastním jménem Che Kche-čchüan (čínsky pchin-jinem Hé Kèquán, znaky 何克全) byl čínský komunistický politik, ve 30. a první polovině 40. let patřil k vedení Komunistické strany Číny.
| Kchaj Feng | |
|---|---|
 | |
| Narození | únor 1906 Pching-siang |
| Úmrtí | 23. března 1955 (ve věku 49 let) Peking |
| Místo pohřbení | Papaošanský revoluční hřbitov |
| Alma mater | Ťiangsiská střední škola v Pching-siangu Wučchangská státní vyšší normální škola Sunjatsenova univerzita pracujících Číny |
| Povolání | politik |
| Politická strana | Komunistická strana Číny |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatChe Kche-čchüan se narodil 2. února 1906 v okrese Pching-siang v provincii Ťiang-si.[1] Pocházel z bohaté statkářské rodiny, od roku 1925 studoval univerzitě ve Wu-čchangu, roku 1927 vstoupil do Komunistického svazu mládeže[1] a odjel do Moskvy ke studiím na Sunjatsenově univerzitě.[2] Na univerzitě patřil do skupiny takzvaných osmadvaceti a půl bolševika. Roku 1930 vstoupil do Komunistické strany Číny.[1] Na podzim 1930 se vrátil do Číny.[3] Od 30. let používal pseudonym Kchaj Feng. Vedení strany do na jaře 1931 poslalo do Hongkongu, zde byl v květnu 1931 zatčen a po propuštění v říjnu téhož roku se vrátil do Šanghaje.[3] V dubnu 1933 přešel do centrální sovětské oblasti. V té době vedl Komunistický svaz mládeže, v lednu 1934 byl na zasedání ÚV přijat mezi jeho členy a současně zvolen kandidátem politbyra.
Účastnil se Dlouhého pochodu, na konferenci v Cun-i podpořil Čchin Pang-siena a ostře kritizoval Mao Ce-tunga.[4] po příchodu komunistických sil na severozápad se podílel na vedení tamní sovětské oblasti, od dubna 1938 pracoval v jangc’ťiangském byru ÚV (vedle Wang Minga, Čou En-laje, Čchin Pang-siena a Siang Jinga).[5] Koncem roku 1938 bylo po pádu Wu-chanu jangc’ťiangské byro zrušeno, Kchaj Feng (s jeho dalšími členy) však zůstal na jihu jako člen jihočínského byra až do listopadu 1940,[6] v jihočínském byru měl na starosti propagandu.[7] Po návratu do Jen-anu vykonával funkci zástupce vedoucího oddělení propagandy ÚV, na podzim 1941 byl navíc jmenován tajemníkem výboru pro práci s mládeží,[8] a koncem roku 1941 přebral vedení oddělení od Čang Wen-tchiena.[9] Při reorganizaci vedení strany v březnu 1943 se stal jedním ze čtyř členů výboru politbyra pro propagandu.[10] Během kampaně za nápravu stylu práce byl velmi aktivní v její první fázi, v první polovině roku 1942, později byl naopak aktivisty kampaně ostře kritizován jako jeden z vysoce postavených „dogmatiků“.
Na VII. sjezdu Komunistické strany Číny v dubnu–červnu 1945 nebyl znovu zvolen členem ÚV a vypadl tak z vedení strany. Ve druhé polovině 40. let působil v Mandžusku, po založení Čínské lidové republiky vykonával funkci tajemníka městského výboru strany v Šen-jangu. Roku 1952 byl přeložen do Pekingu na místo zástupce vedoucího oddělení propagandy ÚV, ředitele Institutu marxismu-leninismu, v letech 1953–1954 vedl Ústřední stranickou školu.
Zemřel v Pekingu 23. března 1955.
Reference
editovat- ↑ a b c KAMPEN, Thomas. Mao Zedong, Zhou Enlai and the Evolution of the Chinese Communist Leadership. Copenhagen, Denmark: NIAS Press, 2000. ISBN 8787062763. S. 19. (anglicky) [Dále jen Kampen (2000)].
- ↑ Kampen (2000), s. 26.
- ↑ a b Kampen (2000), s. 29.
- ↑ LITTEN, Frederick S. The Myth of the 'Turning-Point' - Towards a New Understanding of the Long March. Bochumer Jahrbuch zur Ostasienforschung. 2001, čís. 25, s. 3–44, na s. 28. [Dále jen Litten (2001)]. Dostupné online. ISSN 0170-00. (anglicky)
- ↑ GAO, Hua. How the Red Sun Rose. The Origin and Development of the Yanan Rectification Movement, 1930-1945. Hong Kong: The Chinese University of Hong Kong, 2018. 812 s. ISBN 978-962-996-822-9. S. 162. (anglicky) [Dále jen Gao (2018)].
- ↑ Gao (2018), s. 285.
- ↑ Gao (2018), s. 291.
- ↑ Kampen (2000), s. 100.
- ↑ Gao (2018), s. 211, 288.
- ↑ Kampen (2000), s. 105.