Jókai

nadpřirozená bytost japonského folklóru
Tento článek pojednává o bytostech japonského folklóru. Možná hledáte: Mór Jókai – maďarský spisovatel.

Jókai (japonsky 妖怪 z – podezřelý a – nejistý[1]), někdy také obake nebo bakemono[2] je souhrné označení pro nejrůznější strašidla, démony, šotky, kouzelná zvířata, přízraky a v širším pojetí pro jakýkoliv nevysvětlený jev v japonském folklóru.

VlastnostiEditovat

Na rozdíl od kami mají často negativní charakterové vlastnosti a tropí neplechu ať už z neomalenosti nebo rozpustilosti. Buddhistickým démonům podobní rohatí zlobři oni mají z jókaiů nejzápornější charakter a nejhrubější chování.[3] Ani oni ale nejsou vyloženě zlí a není třeba je při konfrontaci zabít, není-li to nutné.[4] Hranice mezi těmito dvěma druhy bytostí je ale mlhavá – podle výkladu folkloristy Kunia Yanagity (1875–1962) mohou být jókaiové původem kami, kteří časem zdivočeli. Kazuhiko Komacu (1947–) považuje jako hlavní rozdíl mezi nimi to, že kami jsou uctíváni.[5] Pokud lidé začnou jókaie uctívat, může se stát kamim.[3][6]

V kultuře období Edo a MeidžiEditovat

Během období Edo se jejich popisem, kategorizací ale i vymýšlením zabývali učenci a umělci, stali se součástí encyklopedií a vlastních bestiářů. Mezi ty nejznámější patří obrázkový svitek (emaki) Hjakkai Zukan Súšia Sawakiho z roku 1737 a Torijamova čtyřdílná série obrázkových knih (e-hon) s deskotisky Gazu Hjakki Jagjó vydaná mezi lety 1776–1784.[7] Z obávaných a tabuizovaných démonů (např. častý umělecký motiv pandemonia z období Heian)[8] se jókaiové stali mnohem všednějšími a lidé se čtením o nich a prohlížením jejich obrázků spíše bavili.[9] Během období Meidži se objevila snaha o jejich racionalizaci a vědecké – tj. „západní“ – vysvětlení.[10] Tím proslul především filozof Enryó Inoue (1858–1919).[11]

Moderní užitíEditovat

Od druhé poloviny 20. století jsou bytosti jókai častým námětem japonských komiksů, filmů, animovaných seriálů a později také videoher.[12] O to se postaral Šigeru Mizuki, autor úspěšného komiksu GeGeGe no Kitaró o chlapci jménem Kitaró, který je sám jókai, a o jeho nadpřirozených přátelích. Kromě komiksů Mizuki sestavil po vzoru Torijamy encyklopedii jókaiů a psal o nich literaturu faktu.[13] V roce 2002 vznikla internetová databáze jókaiů čítající přes 13 tisíc různých položek, která vzbudila velký zájem veřejnosti.[14] Během pandemie covidu-19 se méně známý jókai jménem Amabie stal internetovým memem. Nejstarší zmínka o této mořské panně podobné příšeře (má ptačí hlavu s lidskými vlasy a tělo pokryté šupinami) pochází z roku 1846, kdy měla vyjít z moře a varovat obyvatele před blížící se nemocí. Bojovat s ní prý můžou tak, že budou malovat a šířit její podobiznu.[9]

Jedním z čistě moderních jókaiů je Kučisake-onna – žena s rozpáranou tváří oslovující kolemjdoucí, která se poprvé objevila v městské legendě z prefektury Gifu v prosinci 1978. Rychle se však mezi školáky rozšířila s pomocí masmédií a v polovině roku 1979 už byla známá po celém Japonsku. Kučisake-onna se stala „reálnou“ hrozbou (děti se údajně bály chodit samy ze školy), na rozdíl od běžných jókaiů, kterých se už v urbanizovaném Japonsku nikdo neobával. Od 80. let zlidověla a začal jí být připisován mnohem starší původ.[15]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. FOSTER, Michael Dylan. Pandemonium and Parade: Japanese Monsters and the Culture of Yōkai. Berkeley: University of California Press, 2009. ISBN 978-0-520-25362-9. S. 13. (anglicky) 
  2. Foster (2009), s. 5
  3. a b REIDER, Noriko T. Japanese Demon Lore: Oni from Ancient Times to the Present [online]. University Press of Colorado, 2010. S. 3. DOI:/10.2307/j.ctt4cgpqc. (anglicky) 
  4. ASHKENAZI, Michael. Handbook of Japanese Mythology. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2003. Dostupné online. ISBN 1-57607-467-6. S. 57. (anglicky) 
  5. Foster (2009), s. 15
  6. Reider (2010), s. 115
  7. Foster (2009), s. 30
  8. Foster (2009), 8–9
  9. a b KUHN, Anthony. In Japan, Mythical 'Amabie' Emerges From 19th Century Folklore To Fight COVID-19. NPR [online]. 2020-04-22 [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Reider (2010), s. 106
  11. Foster (2009), s. 77–79
  12. Reider (2010), s. 144
  13. Foster (2009), s. 165–169
  14. Foster (2009), s. 2
  15. Foster (2009), s. 185–188

Externí odkazyEditovat