Intonace (lingvistika)

Intonace v lingvistice znamená změny tónu (melodie) v průběhu řeči. Patří mezi základní prozodické prostředky jazyka, tzv. suprasegmentální jevy.

Intonace na úrovni věty (výpovědi) umožňuje rozlišit otázku, rozkaz nebo přání od prostého oznámení (zejména při volném slovosledu) či vyjádřit citové zabarvení výpovědi.

Intonace v češtiněEditovat

Vzhledem k tomu, že čeština nemá pevně daný slovosled, je intonace věty významným faktorem, který napomáhá posluchači rozlišit, o jaký typ věty se jedná, zejména rozpoznat otázku (intonace stoupavá) od oznamovací věty (intonace klesavá). Někdy, zejména v afektu, ovšem dochází k narušení intonace a posluchač neví, o jaký typ věty se jedná. K nedorozuměním tak občas dochází i u rodilých mluvčích: Přišel ti ten dopis(?).

Intonace může rozlišovat i východisko a jádro výpovědi větách. Např.

  • Takys mi mohl zavolat. - výtka, proč jsi mi nezavolal? x Takys mi mohl zavolat. – navrhovaná alternativa: nemusel jsi za mnou chodit, stačilo zavolat.[1]

Intonace v tónových jazycíchEditovat

Zvláštní roli intonace hraje v tónových jazycích (např. čínština, vietnamština), kde rozlišuje význam jinak stejně znějících slov.

Souvislost intonace řeči s hudbouEditovat

V barokních operách a oratoriích se hojně užívalo recitativu, který byl vytvářen stylizací melodie a rytmu řeči. V novodobé hudbě se melodiemi a rytmy řeči inspiroval Leoš Janáček.

ReferenceEditovat

  1. GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, 2011. ISBN 978-80-7294-511-5. S. 91. 

LiteraturaEditovat

  • NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 101. 
  • Asafjev, Boris Vladimirovič. Rečevaja intonacija. Moskva: Muzyka 1965

Související článkyEditovat