Wikipedie

Iljušin Il-102

(přesměrováno z Il-102)

Iljušin Il-102 byl sovětský bitevní letoun vyvinutý na počátku 80. let 20. století konstrukční kanceláří OKB Iljušin. Navazoval na starší projekty Iljušin Il-40 a Il-42. Jeden prototyp byl dokončen a dva zůstaly rozestavěné. Il-102 nebyl vybrán pro sériovou výrobu, neboť sovětské letectvo již provozovalo konkurenční bitevní letoun Suchoj Su-25.

Iljušin Il-102
Určeníbitevní letoun
PůvodSovětský svaz a Rusko
VýrobceOKB Iljušin
První let25. září 1982
Vyrobeno kusů1 (prototyp)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj

editovat
 
Il-102

Za druhé světové války se velmi osvědčil sovětský dvoumístný bitevní letoun Iljušin Il-2. Dalším rozvinutím jeho koncepce vznikl vylepšený Iljušin Il-10, který byl standardní poválečnou výzbrojí sovětských bitevních pluků. Poté přišel nepovedený Iljušin Il-20 a od roku 1948 vyvíjený proudový Iljušin Il-40, který byl později na základě zkoušek přepracován na model Il-40-2.[1] Roku 1955 byla zahájena příprava sériové výroby v následujícím roce však byl projekt zrušen, neboť se změnila sovětská doktrína. Nově byla upřednostňována raketová vojska a letecké bitevní pluky měly být zrušeny.[2] Letectvo se zaměřilo na taktické jaderné zbraně dopravované na cíl stíhacími bombardéry (např. Suchoj Su-7B), které v konvenční roli doplňovaly upravené starší stíhací letouny (např. MiG-15).[1]

Brzy se ukázalo, že to byl chybný přístup a roku 1968 byly vypsány požadavky na nový bitevní letoun. Letoun měl nést silné pancéřování a být vyzbrojen neřízenou výzbrojí (rakety a pumy). OKB Suchoj nabídla projekt T-8, který však byl odmítnut. Roku 1969 byly vypsány upravené požadavky, na které zareagovaly čtyři společnosti: Suchoj nabídl přepracovaný projekt T-8, Jakovlevova kancelář typ Jak-LŠ, Mikojanova kancelář upravený MiG-21 a Iljušin dvoumístný letoun Il-42, který byl modernizovanou verzí Il-40-2. Do užšího výběru se dostaly kanceláře Suchoj a Mikojan, přičemž do sériové výroby se dostal letoun Suchoj Su-25.[2]

Navzdory neúspěchu se Iljušinova kancelář rozhodla vyvinout nový letoun Il-102 obdobné koncepce se zlepšenými výkony. V lednu 1982 byl prototyp předveden vedení ministerstva a představitelům letectva. Ministerstvo obrany o letoun neprojevilo zájem a ministr obrany nařídil vývoj zastavit. Vedení kanceláře přesto ve vývoji bez souhlasu pokračovalo, letoun přejmenovalo na OES-1, část prací přesunulo mimo kancelář a zkoušky prototypu do Běloruska. První prototyp Il-102 poprvé vzlétl 25. září 1982. V letech 1982–1984 prototyp absolvoval přes 360 zkušebních letů v délce přes 250 letových hodin. Sovětské letectvo jej nepřijalo a roku 1984 měl být zakonzervován. Prosadit zavedení Il-102 se Iljušin znovu neúspěšně snažil v letech 1985–1987.[3]

Roku 1992 byl prototyp s výzbrojí vystaven na moskevském aerosalónu MosAeroshov (od roku 1993 MAKS), kde vyvolal obrovskou pozornost veřejnosti.[1] Prototyp byl později vystaven u vstupu na letiště Žukovskij. Dva další rozpracované letouny nebyly dokončeny.[3]

Konstrukce

editovat
 
Trojice malých křídelních pumovnic

Il-102 je dvoumotorový dvoumístný proudový dolnoplošník se dvěma dvouproudovými motory Izotov I-88 umístěnými v kořenech křídla. Mezi pancéřovanými kabinami pilota a střelce je umístěna palivová nádrž. Posádka seděla na vystřelovacích sedadlech K-36L. Střelec ovládal 23mm kanón GŠ-23L s 650 náboji v ocasním střelišti. Ten sloužil také pro postřelování pozemních cílů. Zároveň sloužil jako zbraňový operátor ostatní výzbroje. Pilot ovládal dvouhlavňový 30mm kanón GŠ-301 se zásobou 500 nábojů, lafetovaný pohyblivě v podtrupové gondole NUV-102-1. Další výzbroj letoun nesl na šest podkřídelních a dvou podtrupových závěsnících a v šesti malých křídelních pumovnicích. Celkem šlo o 7200 kg nákladu. Výzbroj tvořily především raketnice UB-32 pro 57mm neřízené střely S-5 (32 ks), raketnice B-8V pro 80mm neřízené střely (20 ks), raketnice B-13L pro 122mm neřízené střely (5 ks), letecké pumy do ráže 500 kg, kanónové kontejnery, nebo protiletadlové řízené střely R-60M a R-73.[1][3]

Specifikace (Il-102)

editovat
 
Trojice raketových bloků pro neřízené střely pod levým křídlem. Vidět jsou také otevřené kryty křídelních pumovnic.
 
Dálkově ovládané ocasní střeliště s 23mm kanónem

Technické údaje

editovat
  • Osádka: 2
  • Rozpětí: 16,98 m
  • Délka: 17,75 m
  • Výška: 5,08 m
  • Nosná plocha: 63,5 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 11 250 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 22 000 kg
  • Pohonné jednotky: 2× dvouproudový motor Izotov I-88, každý o tahu 52,8 kN

Výkony

editovat
  • Maximální rychlost: 950 km/h
  • Cestovní rychlost: 850 km/h
  • Minimální rychlost: 203 km/h
  • Dostup: 10 000 m
  • Dolet: 800 km
  • Dolet s maximální výzbrojí: 600 km
  • Dolet přeletový: 3000 km
  • Délka vzletu: 640 m
  • Délka přistání: 600 m
  • Zrychlení z min. rychlosti na max.: 45 s
  • Zpomalení z max. rychlosti na min.: 45 s
  • Minimální poloměr bojové zatáčky: 550 m
  • Délka bojové zatáčky: 26 s
  • Maximální povolené přetížení: -2 G až + 5G (čistá konfigurace), -1 G až +2,5 G (s obsazenými závěsníky)

Výzbroj

editovat
  • 1× 30mm kanón GŠ-301
  • 1× 23mm dvojkanón GŠ-23L
  • 6 podkřídelních závěsníků, 2 podtrupové závěsníky a 6 pumovnic v křídle pro až 7200 kg výzbroje

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d Utajovaný bitevní letoun Iljušin Il-102 byl jako zjevení z minulosti [online]. Technet.cz, rev. 2016-01-21 [cit. 2018-03-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b FOJTÍK, Jakub. Iljušin Il-102 – Neúspěšný konkurent slavného Su-25. ATM. 2018, roč. 50, čís. 3, s. 75. ISSN 1802-4823. [Dále jen Fojtík 75]
  3. ↑ a b c Fojtík 2018, s. 76.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Iljušin_Il-102&oldid=21393739“