Otevřít hlavní menu

František Pankrác

český poslanec Českého zemského sněmu, místní politik a podnikatel

František Josef Pankrác, též Franz Pankraz nebo Pankráz (19. ledna 1810 Kralovice[1]11. února 1875 Plzeň[2])[3][4], byl rakouský a český advokát, podnikatel a politik působící na Plzeňsku, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.

JUDr. František Pankrác

poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1864 – 1865

poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1867

Narození 19. ledna 1810
Kralovice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 11. února 1875 (ve věku 65 let)
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

BiografieEditovat

Jeho otec byl kloboučníkem v Kralovicích. Měl pět dcer a jednoho syna. František Pankrác vystudoval gymnázium v Plzni, kde byl jeho spolužákem Johann Anton Starck.[5] Byl etnickým Čechem původem z Kralovic, ale počátkem 80. let 19. století ho zpětně Národní listy hodnotily jako odrodilého Čecha, který v Plzni silně sloužil germanizačním zájmům.[6] Rovněž publikace Dějiny Plzně z roku 1967 ho uvádí jako výrazný příklad odnárodňovacího procesu. Už během revoluce v roce 1848 agitoval Pankrác coby začínající právník v Německém Brodě ve prospěch voleb do Frankfurtského parlamentu, které přitom česká populace většinově ignorovala. Vyslovoval se pro rovnoprávnost němčiny a češtiny.[5]

Po skončení studií převzal v roce 1849 po JUDr. Zlochovi advokátní kancelář. Byl členem správní rady Národní gardy a měšťanského pivovaru.[5] V roce 1851 se uvádí jako právní zástupce města Plzně. Vymáhal tehdy pro město dlužné daně od venkovanů z bývalých poddanských vsí. Od roku 1850 zároveň byl členem obecního zastupitelstva. Od roku 1857 zasedal v představenstvu nově zřízené Plzeňské spořitelny.[7]

Podnikal v uhelném průmyslu. Od kralovického rodáka a plzeňského kožešníka Dítěte koupil právo těžby uhlí v Nýřanech a rychle své podnikání dále rozšiřoval.[5] Patřilo mu zde 64 kilometrů čtverečních plochy, tedy 12 % celé výměry celého západočeského uhelného revíru. Od doubraveckých sedláků koupil důl Anna. Později založil spolu se svými dcerami Pankrácké težařstvo, které rozšiřovalo těžbu v regionu a otevřelo doly Marta, Silvie, Aurelie a Marie v lokalitě dodnes nazývané Pankrác. Od roku 1866 začal budoval důl Krimmich (pojmenován podle rodového statku F. Pankráce v Kralovicích) coby největší důlní dílo na Nýřansku (v roce 1924 ho dědicové prodali Škodovým závodům v Plzni). Další doly koupil od Pražské železářské společnosti. Největší z nich byl důl Lazarus, který měl nejkvalitnější uhlí, ale častý výskyt nebezpečného úniku metanu.[3] V polovině 60. let byl největším podnikatelem v uhelném průmyslu v obvodu plzeňské obchodní a živnostenské komory. Jeho doly disponovaly vlastní železniční vlečkou.[5]

Zasadil se též o rozvoj Konstantinových Lázní. Roku 1872 koupila budoucí Konstantinovy Lázně plzeňská společnost pod vedením JUDr. Pankraze od Kostantina z Löwensteinů, dříve Nová Ves-lázně. Společnost tam zřídila kolonádu, dala roku 1873 postavit novou lázeňskou dvouposchoďovou budovu (Curhaus, dnes dům Prusík) a založila lázeňský park.[3] Na příjezdu k hlavní lázeňské budově nechala jeho žena Sophia okolo roku 1890 vybudovat mariánskou kapli.

V zemských volbách v roce 1861 usedl na Český zemský sněm za kurii městskou, obvod Plzeň. Uvádí se jako zemský advokát.[8] Oficiálně se nepřihlásil k žádnému politickému či národnostnímu táboru, ale provídeňské kruhy jeho volbu přivítaly. 6. dubna 1861 se pak Pankrác nepřidal k protestu českých poslanců proti prozatímnímu volebnímu a jednacímu řádu sněmu, čímž se vymezil proti české národní reprezentaci. Policie v Plzni následně získala informace, že po návratu z Prahy bude Pankrác vystaven posměšným demonstracím a přijala opatření pro zamezení těmto aktivitám.[9] V roce 1864 Pankrác na sněmu odmítl návrh, aby plzeňské gymnázium bylo definováno jako s českým vyučovacím jazykem.[10]

Zemský sněm ho delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii městskou, obvod Plzeň. 13. prosince 1864 složil slib.[11]

Nadále byl aktivní v komunální politice jako člen obecního zastupitelstva v Plzni.[3] Udržel se zde i po komunálních volbách v roce 1861, kdy se nově dostal i do obecního výboru (městské rady).[12] Do zastupitelstva se nedostal ve volbách v roce 1864, v nichž posílila česká strana. Ani po zpochybnění a následném opakování voleb nebyl úspěšný.[13] Zvolen byl v komunálních volbách v roce 1868, kdy ale opět podával četné právní stížnosti proti jejich průběhu.[14]

Zemřel v roce 1875. Po jeho smrti zůstal ve vedení Konstantinových Lázní syn Ottmar a po odborné stránce jeho zeť MUDr. Eduard Lenz, jenž se roku 1905 stal majitelem lázní. Jedna z dcer Josefine Anna se vdala za známého plzeňského advokáta JUDr. Josefa Starcka.[4]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b c d Hornická historie [online]. obec-tlucna.cz [cit. 2014-07-01]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b Josef František Pankraz [online]. starck.webpark.cz [cit. 2014-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. (anglicky) 
  5. a b c d e kol. aut.: Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967. S. 95. (česky) 
  6. Hledejme národní hrdost. Národní listy. Duben 1882, roč. 22, čís. 102, s. 1. Dostupné online. 
  7. kol. aut.: Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967. S. 82, 84, 91. (česky) 
  8. Národní listy 21. 3. 1861, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=6086915&picp=&it=&s=djvu
  9. kol. aut.: Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967. S. 99. (česky) 
  10. kol. aut.: Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967. S. 106. (česky) 
  11. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  12. kol. aut.: Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967. S. 98. (česky) 
  13. kol. aut.: Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967. S. 107. (česky) 
  14. kol. aut.: Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967. S. 112. (česky) 

Externí odkazyEditovat