*Djéus „Nebe“ či *Djéus Ptér „Nebe-Otec“ je rekonstruovaný praindoevropský bůh nebes a denního světla, předchůdce řeckého Dia, římského Jupitera, védského Djause a dalších božstev. Zatímco jeho jméno zůstalo u různých indoevropských populací podobné tak v rovině mýtu se vývoj výrazně lišil. Původně pravděpodobně představoval vševědoucího pasivního otce bohů, jež neměl výraznější kult, v řeckém a římském náboženství však převzal hromovládnou úlohu, předtím zastávanou *Perkwunem, a s ní i funkci krále bohů.[1][2]

EtymologieEditovat

Samotný praindoevropský výraz *djéus „nebe“ vychází z *diw/*dju „jasné nebe, světlo dne“ a to z *di/*dei „vydávat světlo“. Je blízce příbuzné výrazu *deiwós „bůh, nebešťan“. Jméno tohoto božstva je rekonstruováno na základě historické lingvistiky a v závislosti na zvolené metodě se může u různých badatelů lišit, například:[1][2]

NásledovníciEditovat

Jméno Djéus, Djéus Ptér či obdobná vazba se ozývá ve jménech či titulech mnoha indoevropských božstev:[2]

Svojí funkci Djéusovi odpovídá i pravděpodobně i baltský Dievas a severský , ale jména těchto božstev jsou odvozena od *deiwós „bůh“, nikoliv od *djéus. Nejistá je také spojitost Djéuse s irským Dagdou titulovaným jako Ollathair „vše-otec“ nebo slovanským Stribogem, jehož jméno je někdy vykládáno jako „otec-bůh“.[1][2]

Djéusovo jméno se objevuje také ve jménech jeho potomků: *Népotes Diwós „potomků Nebe“ a *Dhugtér Diwós „dcery Nebe“. Druhé zmiňované jméno se objevuje jako titul několika bohyň:[2][1]

ReferenceEditovat

  1. a b c d WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 120, 166-173. 
  2. a b c d e MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. Dostupné online. ISBN 978-1884964985. S. 230-231. 
  3. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 178.