Dělení pedagogických teorií

Pedagogické teorie jsou souborem teorií vázaných na výchovu a vzdělávání. Můžeme je vnímat jako souhrn obrazů pedagogické reality mající tendence buďto bránit nebo naopak iniciovat změnu. V současné době existuje mnoho názorových proudů, které našly inspiraci především ve filosofii, psychologii a sociologii, ale i dalších vědách. Rozdělení pedagogických teorií se může autor od autora lišit.

Níže jsou uvedeny příklady možného způsobu dělení pedagogických teorií.

Dle Yvese BertrandaEditovat

Tento kanadský profesor rozdělil ve své knize Soudobé teorie vzdělávání pedagogické teorie následujícím způsobem.[1]

Spiritualistické teorieEditovat

Spiritualistický proud, nazývaný též metafyzický či transcendentální, je považován za jeden z nejstarších směrů na této planetě. Svého novodobého rozmachu se dočkal v 70. letech 20. století. Zastánci spiritualistických teorií vzdělávání se zajímají o vztah mezi lidským já a univerzem. Tyto teorie jsou často spojovány se sociokulturním proudem New Age. Člověk se dle těchto teorií musí naučit osvobodit od viditelného světa a překročit sama sebe, aby se mohl pozvednout na vyšší duchovní úroveň. Využít během takového procesu musí svoji vnitřní energii. Toho může dosáhnout meditaci či kontemplaci. Hlavní zdroje pro tento vzdělávací proud jsou uváděny zen-buddhismus a taoismus.[2]

Strukturní prvky: duchovní hodnoty vepsané do nitra lidské bytosti, metafyzika, Tao, Bůh, intuice, duchovní dimenze univerza

Představitelé: Richard Bucke, Marylin Ferguson, Constantin Fotinas, Willis Harman, Carl Gustav Jung a další

Personalistické teorieEditovat

Personalistické teorie, nazývány též humanistickými, nedirektivními, organickými, svobodnými či otevřenými, se opírají hlavně o lidské já, svobodu a autonomii osoby samotné. Pánem svého poznání v procesu učení jest osoba sama. Vychovatel má vést svěřence k seberealizaci. Zdůrazněna je svoboda žáka, jeho zájmy a jeho vůle učit se.[3]

Strukturní prvky: růst osoby, nevědomí, afektivita, přání, pudy, zájmy, já

Představitelé: Alfred Adler, Pierre Angers, Sigmund Freud, Kurt Lewin, Abraham Maslow, André Paré, Carl R. Rogers a další

Kognitivně psychologické teorieEditovat

Kognitivně psychologické teorie se u žáka zaměřují na rozvoj kognitivních procesů: usuzování, analýza, řešení problémů, vytváření reprezentací, prekonceptů, mentálních obrazů atd. Základy těchto teorií lze najít v kognitivní psychologii.[4]

Strukturní prvky: procesy učení, prekoncepty, spontánní reprezentace, kognitivní konflikty, pedagogické profily, předvědecká kultura

Představitelé: Gaston Bachelard, André Giordan, Jean Piaget, Alain Taurisson a další

Technologické teorieEditovat

Technologické teorie, nebo také technicko-systémové nebo systémové, zdůrazňují zdokonalení předávání poznatků s použitím vhodných technologií. Takové technologie zahrnují postupy v koncipování výuky a didaktické pomůcky pro komunikaci a zpracování informací. Výzkumy zahrnují především zlepšení kvality interakce mezi člověkem a počítačem.[5]

Strukturní prvky: informace, technologie komunikace, informatika, média, systémový přístup k výuce, konstrukce poznání

Představitelé: John Carroll, Donald Cunningham, Bill O’Neill, B.F. Skinner, a další

Sociokognitivní teorieEditovat

Sociokognitivní teorie zdůrazňují význam kulturních a sociálních faktorů při výstavbě vzdělání. Důraz je v nich kladen na roli sociální interakce v mechanismech učení.[6]
Zajímavý je pohled na rozdílné názory L. S. Vygotského a J. Piageta. Dle L. S. Vygotského je učení předpokladem vývoje jedince. Dle J. Piageta je mentální vývoj naopak napřed před samotným kognitivním vývojem.[7]

Strukturní prvky: kultura, sociální prostředí, okolní prostředí, sociální determinanty poznání, sociální interakce

Představitelé: Albert Bandura, Jerome Bruner, Bruce Joyce, Leslie McLean, Lev Vygotskij a další

Sociální teorieEditovat

Sociální teorie se zakládají na faktu, že vzdělání má umožnit řešení sociálních a kulturních problémů a rovněž i problémů týkajících se životního prostředí. Příprava žáků má směřovat k jejich přípravě na řešení takových problémů. Problematika je spojena s tématy jako kulturní a sociální nerovnosti, sociální a kulturní dědičnost, elitářství, negativní vliv technologi, industrializace a degradace života na planetě Zemi.[8]

Strukturní prvky: společenské třídy, společenské determinanty lidské přirozenosti, problémy životního prostředí a sociální problémy, moc, osvobození, společenské změny

Představitelé: Pierre Bourdieu, John Dewey, Paolo Freire, Ira Shor, Alvin Toffler a další

Akademické teorieEditovat

Akademické teorie, taktéž nazývané jako tradicionalistické, generalistické a klasické, se soustřeďují na předávání obecných poznatků. Obvykle se staví proti velkému vlivu specializovaného vzdělávání. Akademický proud je dále rozdělen na dvě skupiny: tradicionalisty a generalisty.[9]

Strukturní prvky: obsahy, předměty, disciplíny, logika, uvažování, intelekt, západní kultura, tradice, řecká a latinská humanitní studia, klasické díla, kritické myšlení

Představitelé: Mortimer J. Adler, Allan Bloom, Richard Paul a další

Dle Ondreje Kaščáka a Branislava PupalyEditovat

Tato dvojice slovenský autorů dělí pedagogické teorie následovně.[10]

Dle stupně a typu školyEditovat

Odborné vzděláváníEditovat

ReferenceEditovat

  1. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 247 s. ISBN 8071782165.
  2. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, s.23-41. ISBN 8071782165.
  3. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, s.42-64. ISBN 8071782165.
  4. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, s.65-88. ISBN 8071782165.
  5. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, s.89-116. ISBN 8071782165.
  6. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, s.117-151. ISBN 8071782165.
  7. VYGOTSKIJ, Lev Semenovič. Psychologie myšlení a řeči. Vyd. 1. (jako komentovaný výbor, celkově v češtině 3.). Praha: Portál, 2004, s.71-73. ISBN 80-7178-943-7.
  8. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, s.152-195. ISBN 8071782165.
  9. BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, s.196-221. ISBN 8071782165.
  10. KAŠČÁK, Ondrej a Branislav PUPALA. Výchova a vzdelávanie v základných diskurzoch. Prešov: Rokus, 2009, 175 s. ISBN 9788089055982.