Dělící nálevka

nádoba na dělení nemísitelných kapalin

Dělící nálevka, slangově dělička, je skleněná nádoba, užívaná v laboratořích k oddělování nemísitelných kapalin o různé hustotě.

Dělící nálevka s olejem ve svrchní vrstvě a zeleně obarveným vodným roztokem ve spodní vrstvě.

PopisEditovat

Nádobka hruškovitého či válcovitého tvaru, která je ve spodní části opatřena stonkem (trubicí) s kohoutem a v horní části je jí možné pomocí normalizovaného zábrusu uzavřít zátkou.[1] Běžně je vyráběna v objemech od 50 ml do 2 l, z borosilikátového skla. Jako materiál zátky je používáno zábrusové sklo či polyethylen. Jádro kohoutu je vyráběno ze zábrusového skla či teflonu, který se díky svým vlastnostem nemaže například kyselinou sírovou, jako je to nutné v případě zábrusového skla, které by bez adekvátního maziva netěsnilo.

VyužitíEditovat

V laboratorní praxi je dělící nálevka nejčastěji používána k oddělování nemísitelných kapalin například při organické syntéze a k extrakci pomocí vytřepávání.

Dále je používána pro přikapávání reaktantu do reakční směsi.

Bezpečnost práceEditovat

Při míchání kapalin v dělící nálevce je nutné myslet na vývoj plynů, který způsobí nárůst tlaku uvnitř nádoby. Tomu lze při míchání snadno předejít pravidelným opatrným odvzdušněním pomocí kohoutu, když stonek s kohoutem směřuje vzhůru. Z hlediska bezpečnosti je při odvzdušnění naprosto nutné nikdy nemířit stonkem na jakoukoliv osobu.[2]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KOTEK, Jan. Laboratorní technika. [s.l.]: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy 106 s. Dostupné online. Kapitola 3.1.6 Dělící a přikapávací nálevky, s. 19. 
  2. KVÍČALA, Jaroslav. Laboratorní technika organické chemie. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2015. 182 s. ISBN 978-80-7080-322-6. Kapitola 11.1. Vodné zpracování, s. 85. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat