Claus Sluter (po 1340, Haarlem – 1405/1406, Dijon) byl původem nizozemský kamenosochař přelomu pozdní gotiky a renesance; vůdčí osobnost, která severským realismem otevřela cestu k renesanci, podobně jako v malbě Jan van Eyck.

Claus Sluter
Narození1340
Haarlem
Úmrtí1406 (ve věku 65–66 let)
Dijon
Povolánísochař
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Champmol, portál s pěti sochami Clause Slutera
Mojžíšova studna v Champmolu

Sluter prošel školením a první praxí v Nizozemí v rodinné dílně v Haarlemu. Dále pracoval v Bruselu. Roku 1385 přesídlil do Burgundska, kde byl v Dijonu zprvu pomocníkem dvorního sochaře burgundských vévodů Jeana de Marville a po jeho smrti od roku 1389 se stal sám dvorním sochařem bugundského vévody Filipa Smělého. Jako pomocníka a svého nástupce si přivedl synovce Clause z Werve.

Byl zakladatelem naturalismu v monumentálním figurálním kamenosochařství. Vyšel z klasické uměřenosti, v pozdních dílech dospěl k expresivnímu výrazu. Jeho nejvýznamnějším dílem je tzv. Mojžíšova kašna z let 1395–1403, vytesaná z pískovce na nádvoří kláštera kartuziánů v Champmolu, dnes místní část města Dijonu. Kašna stojí dodnes na původním místě, stejně jako Sluterova výzdoba tamního západního portálu klášterního kostela kartuziánů s klečícími postavami donátorů (která byla v 19. století zastavěna do nové kaple. Klášter slouží jako sídlo psychiatrické kliniky.

Poslední prací, na které Claus Sluter pracoval již se svým synovcem, byla náhrobní tumba bugundského vévody Filipa Smělého a jeho manželky, vytesaná z bílého a černého mramoru. Na horní ploše ji zdobí postavy zemřelých se dvěma anděly, a na bocích kartuziánští mniši v pohřebním procesí oplakávačů. Dílo bylo z kostela přeneseno do Muzea krásných umění v Dijonu.

Literatura

editovat
  • Dana Goodgal Salem, Claus Sluter, in: Burlington Magazine CXXIV, 1992, s. 37–40.

Externí odkazy

editovat