Citové vydírání

termín

Citové vydírání je termín popularizovaný psychoterapeutkou Susan Forwardovou pro ovládání lidí ve vztazích a teorie, že strach, povinnost, závazek a vina jsou transakční dynamikou ve hře mezi kontrolujícím a kontrolovanou osobou. Pochopení této dynamiky je užitečné pro každého, kdo se snaží vymanit se z kontrolujícího chování jiné osoby, a vypořádat se s vlastním nutkáním dělat věci, které jsou nepohodlné, nežádoucí, zatěžující nebo sebeobětující pro ostatní.[1]

ObecněEditovat

První zdokumentované použití spojení „citové vydírání“ (v originálu emotional blackmail) se objevilo v roce 1947 v časopise National Association of Deans of Women v článku „Klima citového vydírání“ (Emotional Blackmail Climate. Termín byl používán pro popsání jednoho typu problematického modelu vedení třídy často používaného učiteli.[2] Argentinská lékařka Esther Vilarová také používala termín „citové vydírání“ v časných sedmdesátých létech 20. století při popisování rodičovskou strategii pozorovanou u některých matek s více dětmi.[3]

Citové vydírání se obvykle týká dvojice lidi, kteří si vytvořili blízký osobní nebo intimní vztah (rodič a dítě, manželé, sourozenci nebo dva blízcí přátelé).[4] Také děti využijí zvláštní naléhání a citové vydírání k prosazování svých vlastních zájmů a seberozvoje v rámci rodinného systému.[5]

Citoví vyděrači používají ve svých vztazích strach, povinnost a vinu, aby zajistili, že ostatní se bojí je překročit, cítí se zavázání jim dát jejich cestu a budou zaplaveni vinou, pokud odolají. Vyděrači ví, že někdo jim blízký chce lásku, uznání nebo potvrzení identity a sebeúcty. Proto mohou vyhrožovat jejich zadržením (např. potlačit lásku), nebo jejich úplným odstranění, takže si druhý člověk myslí, že je musí získat dohodou.[6] Strach, povinnost nebo vina se v angličtině běžně označují jako „FOG“ (první písmena slov fear, obligation a guilt). Vymyšlená zkratka FOG je hříčkou se slovem „mlha“ (fog), které popisuje něco, co zakrývá a zamlžuje situaci nebo něčí myšlenkové procesy.

Osoba, která jedná řídícím způsobem, chce často od druhé osoby něco, co je legitimní chtít: může se chtít cítit milovaná, v bezpečí, cenná, doceněná, podporovaná, potřebná atd. To není problém. Problém je často spíše otázkou toho, jak se snaží dosáhnout toho, co chtějí, nebo že při dosahování nejsou citliví k potřebám ostatních. což je znepokojivé. Problematická bývá i reakce ostatních na takto vedenou snahu.[1]

Pod tlakem se člověk může stát jakýmsi rukojmím, který je nucený jednat s tíhou hrozby zodpovědnosti za zhroucení druhého.[7] Mohl by spadnout do vzorce chování, kdy nechává vyděrače ovládat jeho rozhodování a jednání, a být ztracený v tom, co Doris Lessingová označila jako „druh psychologické mlhy“.[8]

TypyEditovat

Forward a Frazier identifikují čtyři typy vydírání, každý s vlastním manipulačním stylem:[9]

Typ Příklad
Hrozba trestajícího Jezte jídlo, které jsem pro vás uvařil, nebo vám ublížím.
Hrozba sebe-trestajícího Jezte jídlo, které jsem pro vás uvařil, nebo si ublížím.
Hrozba trpitele Jezte jídlo, které jsem pro vás uvařil. Šetřil jsem je pro sebe. Zajímalo by mě, co se teď stane.
Hrozba mučitele Jezte jídlo, které jsem pro vás uvařil, a možná získáte opravdu chutný dezert.

Existují různé úrovně požadavků: požadavky, které mají zanedbatelné následky, požadavky, které zahrnují důležité problémy nebo osobní integritu, požadavky, které ovlivňují zásadní životní rozhodnutí, nebo požadavky, které jsou nebezpečné nebo nezákonné.[1]

Vzory a charakteristikyEditovat

ZávislostiEditovat

Závislí lidé často věří, že mít kontrolu je způsob, jak dosáhnout úspěchu a štěstí v životě. Lidé, kteří se řídí tímto pravidlem, jej využívají jako dovednost přežití a obvykle se jej naučili v dětství. Dokud určují pravidla, nikdo je nemůže poslat do kouta s jejich pocity.[10]

Duševní nemocEditovat

Lidé s určitými duševními stavy jsou náchylní k řídicímu chování, včetně těch s paranoidní poruchou osobnosti,[11] hraniční poruchou osobnosti,[12] a narcistickou poruchou osobnosti.[13]

Lidé s hraniční poruchou osobnosti budou zvláště pravděpodobně používat citové vydírání[12] (stejně jako destruktivní narcisté).[13] Jejich činy však mohou být impulzivní a hnané strachem a zoufalým pocitem beznaděje, než aby byly výsledkem jakéhokoli vědomého plánu.[14]

SpoluzávislostEditovat

Spoluzávislost často obnáší kladení menšího důrazu na vlastní potřeby při nepřiměřeném zaujetí potřebami ostatních. Spoluzávislost může nastat v jakémkoli druhu vztahu, včetně rodinných, pracovních, přátelských, a také romantických, partnerských nebo komunitních vztahů.[15]

Affluenza a dětiEditovat

Affluenzu, nemoc z blahobytu aneb nejistotu postavení vyplývající z posedlosti udržování kroku se sociální třídou, spojil psycholog Oliver James se vzorcem výchovy v dětství, kdy byli trpící „vystaveni formě emočního vydírání jako batolata. Láska jejich matek byla podmíněna projevováním chování, které plnilo rodičovské cíle.“[16]

Trénink asertivityEditovat

Trénink asertivity povzbuzuje lidi k tomu, aby se neúčastnili neplodné přetahované či bojů o moc s citovým vyděračem, ale aby opakovali neutrální prohlášení, například „Chápu, jak se cítíš“, nebo, je-li tlačen k jedení, řekli "Ne, děkuji, nemám hlad." Naučí se, aby své výroky drželi v určitých mezích, aby nekapitulovali nátlakovém otravování, citovému vydírání nebo šikaně.[17]

ZotaveníEditovat

Mezi techniky, jak odolat citovému vydírání, patří posílení osobních hranic, odolávání požadavkům, vypracování prohlášení o moci – odhodlání vydržet tlak – a získání času na rozbití starých vzorců. Opětovné spojení s autonomními částmi sama sebe, které citový vyděrač přehlasoval, nemusí být snadné.[9] Na základě citového vydírání se člověk může cítit provinile, i přesto, že vnímá vinu jako vyvolanou a iracionální;[18] ale přesto musí být schopen odolat nadměrné kompenzaci a ignorovat pokus vyděrače získat pozornost tím, že má záchvat vzteku.[19]

Důsledné ignorování manipulace přátelským způsobem však může vést k jejímu zintenzivnění a hrozbám odloučení,[20] nebo k obvinění z „bláznovství“ nebo označení za „domácí trosku“.[9]

Kulturní příkladyEditovat

KritikaEditovat

Daniel Miller namítá, že v populární psychologii byla myšlenka citového vydírání zneužita jako obrana proti jakékoli formě společných pocitů nebo ohleduplnosti k druhým.[23]

Označování této dynamiky pomocí štvavých termínů, jako je „vydírání“ a „manipulace“, nemusí být tak užitečné, protože je jak polarizační, tak implikuje promyšlenost a zákeřný záměr, což často neplatí. Ovládat a být ovládaný je transakce mezi dvěma lidmi, kde oba hrají roli.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emotional blackmail na anglické Wikipedii.

  1. a b c d JOHNSON, R. Skip. Emotional Blackmail: Fear, Obligation and Guilt (FOG). Borderline Personality Disorder [online]. BPDFamily.com, 2018-08-16 [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Unknown. Journal of the National Association of Deans of Women. 1947, s. 10. (anglicky) 
  3. „Aby vštípila poslušnost jedinému dítěti, musí matka vyvinout složité metody, aby jej přelstila a přesvědčila, a přivedla dítě k rozumu; nebo musí být dítě potrestáno. Protože je to nepříjemnost, matka ji obvykle nechává otci. Na druhé straně může být několik dětí vychováváno citovým vydíráním. Protože jsou všichni závislí na přijetí své matky, stačí pouze ukázat mírnou preferenci jednoho dítěte a ostatní udělají vše, co jim řekne. Každé dítě žije v neustálém strachu, že jeho matka „lásku odejme“ a dá ji někomu jinému.“ ("To instill obedience into an only child, the mother has to evolve complex methods to outsmart and persuade it, and get it to see reason; or it has to be punished. Since this is a nuisance, mother usually leaves it to father. Several children, on the other hand, can be trained by emotional blackmail. As they are all dependent on their mother's approval, she has only to show a slight preference for one and the others will do anything she tells them to. Every child lives in constant fear that its mother will 'withdraw' her love and give it to some one else.") Villarová, Esther (1972). The Manipulated Man, Bantam/Farrar, Straus and Giroux, Inc.
  4. Stanlee Phelps/Nancy Austin, The Assertive Woman (1987) str. 133
  5. Nigel Rapport ed., British Subjects (Oxford 2002) str. 141
  6. Gavin Miller, R. D. Laing (2004) str. 52
  7. Jean Baudrillard, The Revenge of the Crystal (1999) str. 174
  8. Doris Lessing, The Golden Notebook (1973) str. 554
  9. a b c Susan Forward/Donna Frazier, Emotional Blackmail (Londýn 1997) str. 28, 82, 145, 169
  10. Fenley, Jr., James L. Finding a Purpose in the Pain (2012)
  11. GOLDBERG, MD, Joseph. Paranoid Personality Disorder. webmd.com. 23 May 2014. Dostupné online [cit. 2014-10-20]. (anglicky) 
  12. a b Braiker, Harriet B., Who's Pulling Your Strings? How to Break The Cycle of Manipulation (2006)
  13. a b Nina W. Brown, Children of the Self-Absorbed (2008) str. 35
  14. Blaise A. Aguirre, Borderline Personality Disorder in Adolescents (2007) str. 73-4
  15. Codependents Anonymous: Patterns and Characteristics Archivovaná kopie. www.coda.org [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-24. 
  16. Oliver James, Britain on the Couch (Londýn 1998) str. 66
  17. Sue Bishopová, Develop Your Assertiveness (2006) str. 13
  18. Mary Barnes and Joseph Berke, Mary Barnes (1974) str. 284
  19. Carl Rogers, On Becoming a Person (1961) str. 320
  20. Robin Skynner/John Cleese, Life and how to survive it (Londýn 1993) str. 349, 352
  21. Aiden Day, Angela Carter: The Rational Glass (1998) str. 138
  22. Gayle, Green, Doris Lessing: The Poetics of Change (1997) str. 9
  23. Daniel Miller, The Comfort of Things(2008) str. 41

Související článkyEditovat