Železité lázně (Poděbrady)
Železité lázně byly první lázně v Poděbradech. Vznikly na počátku 18. století v blízkosti lokálního poutního místa spojeného s železitým pramenem a Havířským kostelíkem na Zálabí. Rozvoj lázní nastal v průběhu 19. století. Po objevu pramenů minerálky Poděbradka roku 1905 a následném založení uhličitých lázní však význam železitých lázní rychle upadal. Roku 1935 ukončily provoz a roku 1937 proběhla jejich demolice.
| Železité lázně v Poděbradech | |
|---|---|
_05.jpg) Železité lázně v minulosti stály na břehu rybníka Jordán (vpravo od zvonice, pravá polovina snímku). | |
| Účel stavby | |
lázeňská budova | |
| Základní informace | |
| Výstavba | cca 1722 |
| Přestavba | 1879–1880 |
| Zánik | 1937 |
| Materiál | cihly |
| Stavebník | obec |
| Další majitelé | záduší Havířského kostelíka |
| Současný majitel | zaniklé |
| Poloha | |
| Adresa | Zálabí, Poděbrady,  Česko |
| Souřadnice | 50°8′24,15″ s. š., 15°6′47,12″ v. d. |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie editovat
Dle vyprávění Jana Amose Komenského vytryskl roku 1624 v blízkosti pražské cesty v Poděbradech pramen tzv. krvavé vody. Studánce byly přisuzovány léčebné účinky a stala se lokálním poutním místem. K tomu přispělo i to, že se studánka nacházela v blízkosti místa, kde byly roku 1496 popraveno 10 havířských vůdců povstání v Kutné Hoře, stál zde památný Poděbradský dub a od 16. století rovněž Havířský kostelík.[1]
Dle Jana Hellicha obec kolem roku 1722 na místě vybudovala malé železité lázně.[1] Nejprve šlo o dřevěnou boudu s vanou a měděným kotlem na ohřev vody. Stavba však byla pravidelně zaplavována při povodních, a proto byla roku 1832 postavena do výšky na cihlovou podezdívku a rozšířena na čtyři komory, přičemž ve třech byly vany a ve čtvrté kotel.[2]
Od roku 1843 město lázně samo neprovozovalo, ale (včetně ovocné zahrady) je pronajímalo soukromníkům.[3] Nájem byl věnován záduší Havířského kostelíka.[4] Zpočátku byl pronájem na tři roky, později na jeden rok a od roku 1867 dokonce jen na sezónu od dubna do listopadu. Tento přístup města, ve spojení v rostoucím nájmem a snahou města přenést veškeré provozní náklady na pronajímatele, ve výsledku pronajímatele odrazoval od jakýchkoliv investic.[5]
Postupem let lázně výrazně zchátraly. V letech 1879–1880 proběhla jejich celková rekonstrukce spojená se stavbou nové budovy. Provoz byl obnoven roku 1881. Nová budova byla zděná a obsahovala šest van, bazén, parní lázeň a byt správce.[6] Od rekonstrukce byly lázně vedeny jako součást obecního majetku (předtím byly součástí záduší havířského kostelíka.[7]). Nová budova však měla dlouhodobé problémy s novým kotlem, který musel být přestavován a dostal i nový komín. Neustále opravy zatěžovaly hospodaření lázní. Kvůli problémům s kotlem byla dokonce omezena sezóna v roce 1887 a v roce 1888 lázně ani neotevřely.[6]
Pravděpodobně od nevydařené sezóny roku 1888 provoz převzalo opět město, které je dostalo znovu do zisku.[8] Ten si udržely do roku 1900, pak už zůstaly ve schodku. Přinejmenším od konce 19. století byly lázně propagovány prostřednictvím plakátů a novinové inzerce. Z této doby existují i podrobnější údaje o provozu lázní. Lázně fungovaly přibližně od dubna/května do září/října, vždy dle vývoje počasí.[9] Otevřeny byly po celý týden. Denní počet koupelí se pohyboval od 1 do 58, ale obvykle to bylo méně než 30.[10]
V roce 1903 byl pro lázně koupen nový kotel od firmy Bratři Prášilové a spol. v Praze-Libni. V roce 1909 bylo v celém domě instalováno parní topení.[11] Navzdory určitým vylepšením a opravám lázně nečekala dlouhá budoucnost.
Zásadní okolností pro další existenci železitých lázní byl objev uhličité minerálky Poděbradka v roce 1905 a otevření moderních uhličitých poděbradských lázní, které roku 1910 získalo město. Ztrátové a zchátralé železité lázně se dostaly na okraj zájmu.[11] Provoz dále zkomplikovala první světová válka a v letech 1917–1918 byly železité lázně zavřené.[12]
Od roku 1919 železité lázně provozovala nově vzniklá lázeňská akciová společnost, která navíc usilovala o zakoupení, či dlouhodobý pronájem železitých lázní.[13] Lázně byly v této době každoročně otevřeny od 10. května do 10. září.[14] Po počátečním vzestupu návštěvnosti nastal v polovině 20. let její pokles, počet koupelí už nepřekročil předválečnou hranici a provoz železitých lázní zůstával ztrátový. Lázeňská akciová společnost navíc upozorňovala město, že budova potřebuje rozsáhlé opravy.[15] Výměnou za příslib oprav společnost dostala získala snížený desetiletý pronájem, po jeho vypršení ale oznámila městu, že o železité lázně již nemá zájem.[16] Jiného provozovatele město nenašlo. Městem objednané posudky byly navíc skeptické ohledně léčebného účinku železité vody. V březnu 1937 proto městská rada odsouhlasila odstranění lázní. Demolice budovy proběhla od dubna do května 1937.[17]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b ŘEZNÍČEK, Michal. Železité lázně „u kostelíčka“ v Poděbradech. Vlastivědný zpravodaj Polabí. 2011, roč. 42, s. 23.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 24.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 25.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 26.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 27.
- ↑ a b Řezníček, 2011, s. 28.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 32.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 31.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 33.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 35.
- ↑ a b Řezníček, 2011, s. 37.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 39.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 42.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 44.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 45.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 49.
- ↑ Řezníček, 2011, s. 51.
Literatura editovat
- HRABĚTOVÁ, Jana. Poděbrady – Město mého srdce III. – Obrázky z kulturních dějin. Praha: Nakladatelství Ostrov, 2013. 335 s. ISBN 978-80-86289-78-6.