Otevřít hlavní menu

Čchuan-čchi (čínsky pchin-jinem chuánqí, znaky zjednodušené 传奇, tradiční 傳奇, doslova „vyprávění podivuhodností“) je čínský tradiční divadelní žánr rozvíjející se v mingské době. Vznikl koncem 14. století z jižních her nan-si, v 16. století jedna z variant her čchuan-čchi – kchun-čchü převážila nad ostatními.

HistorieEditovat

Čchuan-čchi je počínaje 3. stoletím termín pro čínské povídky na nejrůznější témata, realisticky až naturalisticky zobrazující život, ale i přídavkem nadpřirozena, v hovorovém jazyce, později mísící lidový jazyk s prvky literární čínštiny. První čchuan-čchi se objevují ve třetím století, rozmach žánru nastal v 7. století v tchangském období, kdy je šířili profesionální vypravěči ve městech a současně se staly předmětem zájmu literátů.[1]

V sungské Číně se čchuan-čchi říkalo jak povídkám chua-pen v hovorovém jazyce vyprávěné profesionálními vypravěči, ale i baladám ču-kun-tiao i jižním divadelním hrám nan-si.[2]

Koncem 14. století se název čchuan-čchi začal používat pro typ her odvozený od dramat nan-si.[3] Vedle menšinového žánru ca-ťü se rychle staly hlavní dramatickou formou, reprezentovanou tzv. čtyřmi velkými čchuan-čchi. Ve druhé třetině 15. století nastal úpadek žánru. Poté se čchuan-čchi věnoval až Čchiou Ťün (1421–1495), respektovaný úředník a vzdělanec, nicméně jeho jediná zachovaná hra je hrozná. Ovšem když se žánru čchuan-čchi věnoval tak významný učenec, osmělili se i ostatní vzdělanci. Jeho následníci byli pedantičtí literáti předvádějící svou učenost, bez kreativity nebo originality.[4] Jen výjimečně se zrodila kvalitní díla, např. Siou-žu ťi připisovaná Sü Linovi (1462–1538), příběh mladého úředníka a prostitutky.[5]

Typická čchuan-čchi měla 30 až 50 dějství, pěvecké party měla nejen hlavní postava (jako v ca-ťü), ale více postav (jako v nan-si), náměty autoři brali jak z běžného života, tak z populárních historických příběhů.[3]

Pro čchuan-čchi se hledal vhodný hudební doprovod. Vzniklo přitom mnoho variací a stylů pojmenovaných podle regionů ve kterých se zrodily – chaj-nan, jü-jao, i-jang, kchun-šan, přičemž jižní hudba nakonec převážila nad severní.[5] Koncem 16. století Liang Čchen-jü reformoval hudbu kchun-čchü, nová verze měla okamžitý úspěch a rychle se rozšířila. Pojmy čchuan-čchi a kchun-čchü poté prakticky splynuly.[6]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Rev. 2010-9-18 [cit. 2014-11-14]. Kapitola Chinese Literature – chuanqi 傳奇 and zhiguai 志怪 short stories, tales, or novellas. Dostupné online. (anglicky) 
  2. PALÁT, Augustin; PRŮŠEK, Jaroslav. Středověká Čína : Společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2001. 376 s. ISBN 80-85905-39-6. S. 199. [Dále jen Palát, Průšek]. 
  3. a b Encyclopædia Britannica. Chuanqi [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2014-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. HU, John. Ming Dynasty Drama. In: MACKERRAS, Colin. Chinese Theater: From Its Origins to the Present Day. Honolulu: University of Hawaii Press, 1983. ISBN 0-8248-0813-4. S. 60–91, na. s. 68. (anglicky)
  5. a b Hu, s. 69.
  6. Hu, s. 71.

LiteraturaEditovat

  • MACKERRAS, Colin, a kol. Chinese Theater: From Its Origins to the Present Day. Honolulu: University of Hawaii Press, 1983. ISBN 0-8248-0813-4. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat