Zlata Solivajsová
Zlata Solivajsová, rod. Vincúrová (6. květen 1922 Nitrianska Blatnica – 31. prosinec 2010 Banská Bystrica) byla slovenská básnířka, redaktorka, prozaička a autorka množství knih pro děti.
| Zlata Solivajsová | |
|---|---|
| Rodné jméno | Zlata Vincúrová |
| Narození | 6. května 1922 Nitrianska Blatnica |
| Úmrtí | 31. prosince 2010 (ve věku 88 let) Banská Bystrica |
| Povolání | spisovatelka, novinářka a básnířka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Životopis editovat
Narodila se a dětství strávila na vesnici v Nitrianské Blatnici (okr. Topoľčany). Vyrůstala se dvěma bratry, starším a mladším. Jejich otec měl soukromou realitní kancelář a pomáhal řešit majetkoprávní spory, na čas byl obchodním cestujícím s uměleckými předměty a knihami. Rodinné zázemí vytvářela matka kultem moudrého slova knihy a písní. Proto Solivajsová k umění tíhla už od dětství. Aktivně se zapojovalo do různých společenských akcí v okolí - recitovala, připravovala programy slavnostních akademií, hrávala divadlo, spolurežírovala divadelní hry.
Chodila do měšťanské školy v Topoľčanech a měla výborné předpoklady ke studiu – chtěla studovat na učitelském ústavě a být učitelkou. Vlivem celospolečenských událostí 40. let i rodinných okolností jí nebylo umožněno studovat. Procházela životem jako absolvent večerní literární školy a literární samouk, literatura se jí stala více než zálibou.
Od roku 1946 žila v Banské Bystrici, vdala se a věnovala se rodině. Krátce pracovala jako korespondentka a bankovní úřednice. V letech 1954–1960 našla zaměstnání v knižním obchodě "Slovenská kniha" a od roku 1960 byla redaktorkou Stredoslovenského vydavateľstva v Banské Bystrici. Původně orientované vydavatelství na literaturu a výtvarnictví se po reorganizaci změnilo v kulturně politickou revue. Solivajsová nebyla členkou žádné politické strany, ale zajímala se o spravedlivé konání ve společenském životě. Zveřejňovala články v tisku i veřejně vystupovala, např. na mezinárodním symposiu o míru v Praze. Současně zastávala funkci tajemnice středoslovenské pobočky Svazu slovenských spisovatelů. Pro svoje otevřené postoje k událostem roku 1968 se stala sledovanou osobou. Po vydání knihy pohádek Kľúč od každých dveří (1971) s výrazným mírovým posláním začala být pronásledována a vydání její knihy bylo na příkaz “vyšších míst“ zničeno. Byla okamžitě propuštěna z práce a její rodina byla sledována. Zájem StB o její osobu znamenal odposlouchávání, zastrašování, výslechy, hrozící soudní procesy. V říjnu 1971 byla společně s dalšími kolegy vyškrtnuta ze Svazu slovesných spisovatelů a jejich jména vymizela z literárních příruček.
Na dvacet let se musela odmlčet a úplně se stáhla do samoty. Sílu k životu nalezla v osvojení taktiky přežití, zejména v přijmutí nevyhnutelnosti daného stavu, ve víře v pravdu, ve snění o milovaných Nízkých Tatrách a v odvaze druhých. V lednu roku 1990 ji akční výbor Sväzu slovenských spisovateľov rehabilitoval a v témže roce se stala členkou Spolku slovenských spisovateľov.
Tvorba editovat
Ve 40. letech začala uveřejňovat své humorné básnické pokusy v časopisech Mladý svět, Mladá tvorba, Kultúrny život a Slovenské pohľady. Se změnou režimu se změnil i její styl psaní, který se stal, jako u většiny spisovatelů, vážnější a hlubší. Debutovala básnickou sbírkou Jablká plné hviezd (1962), která je výpovědí zralého člověka o problémech doby na konci 50. let. V další sbírce Vyhnanie z jara (1967) se inspiruje láskou, přírodou a dětstvím.
Solivajsová se také věnovala literatuře pro děti. Psala především autorské pohádky. První kniha Svietník s holubičkou (1968) je delší andersenovsky laděný příběh nemocné holčičky Verunky. Následující rok dostala za knihu odměnu Liftfondu. Druhá pohádková kniha Kľúč od každých dverí (1971) obsahovala tradiční i moderní pohádky, v nichž bylo mnoho dvojznačné symboliky, jinotajů, humorných nadsázek a metafor.
Po letech vynuceného mlčení se opět přihlásila třetí sbírkou Pierko po pierku (1992), která je lyrickým záznamem jejích životních zkušeností. Autorčinou poslední poetickou výpovědí je básnická sbírka Ucho ihly (2002).
Dílo editovat
- Jablká plné hviezd (1962, básnická sbírka, knižní debut)
- Vyhnanie z raja (1967, básnická sbírka)
- Svietnik s holubičkou (1968, pohádky pro děti)
- Kľúč od každých dverí (1971, 1990, pohádky pro děti; pod záminkou, že jde o metaforické narážky na normalizační režim, byla kniha zničena, ve 2. zkráceném vydaní vyšla roku 1990
- Naše zelené dažde (rukopis, vyšly pouze časopisecky)
- Pierko po pierku (1992, básnická sbírka)
- Listy do mŕtvej schránky (dopisy v próze)
- Ucho ihly (2002, básnická sbírka)
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zlata Solivajsová na slovenské Wikipedii.
Literatura editovat
- TATARKA, Dominik; PŘEROSTOVÁ, Lea; PERSTICKA, Dagmar. Dominik Tatarka a ti druzı́ : informace o umlčované a zamlčované slovenské literatuře. Brno: Státnı́ Vědecká Knihovna, 1991. 173 s. ISBN 8070510463. S. 122-126.
- MIKULA, Valéra. Slovník slovenských spisovatelů. Praha: Libri, 1999. 526 s. ISBN 8085983575. S. 406
