Wikipedie:Článek týdne/Návrhy
Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.
Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované dobré nebo nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých dobrých nebo nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.
Návrhy by měly:
- dodržovat délku textu 1000–1800 znaků (počítáno s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1400); text rozdělte do dvou odstavců;
- obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 125px (při orientaci na šířku).
Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:
- vybírejte do ukázky zajímavé informace;
- snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
- můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
- vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
- zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
- odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.
Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhujících, aby dodali článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.
Posuzování návrhů editovat
Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:
{{čt/ano| --~~~~}}{{čt/ne| --~~~~}}{{čt/komentář| --~~~~}}
Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.
Zpracované návrhy editovat
| Článek | Obrázek | Anotace | Recenze | ||
|---|---|---|---|---|---|
| Č | N | T | |||
Black Acetate
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vím, že anotace nedosahuje požadovaného počtu znaků, ale nevím, čím ji doplnit (ESO). |
.JPG) |
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
|
| ||
Fear (album, John Cale)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vím, že anotace nedosahuje požadovaného počtu znaků, ale nevím, čím ji doplnit (ESO). |
 |
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic Studios v Londýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
|
| ||
 |
Vířníci (Rotifera, Rotatoria) je skupina převážně sladkovodních, pseudocelních prvoústých živočichů s mikroskopickým tělem rozčleněným na hlavu, trup a nohu a s nápadným obrveným vířivým aparátem v přední části. Někdy jsou mezi ně zahrnováni vrtejši, kteří jsou z fylogenetického hlediska podskupina vířníků extrémně pozměněná parazitismem. Nejbližší příbuzní vířníků (včetně vrtejšů) jsou zástupci kmenů oknozubky, čelistovky a patrně i ploutvenky.
Vířníků je známo přes 2 000 druhů (přičemž v Česku bylo zaznamenáno necelých 600 druhů). Vyskytují se po celém světě, obývají hlavně sladké, ale i slané vody, častí jsou i ve vodě zachycené v mechových polštářích či v půdě. Jsou schopni vytvářet odolná stadia, ať už jsou to vajíčka (u třídy točivky), nebo vyschlí dospělci ve stavu tzv. anabiózy (třída pijavenky). Vířníci mají silný sklon k partenogenezi. U točivek se partenogenetické generace střídají s generací pohlavní, kdy se z haploidních neoplozených vajec líhnou miniaturní samci. Pijavenky jsou proslulé svou asexualitou – samci se u nich vůbec nevyskytují, z vajec se líhnou vždy jen další partenogenetické samice, klony svých matek. Na druhou stranu mají neobyčejně vysoký podíl horizontálně přenesených genů ve svých genomech. Třetí třída vířníků, žábrovci, je ale striktně sexuální s plně vyvinutými samci i samicemi. Totéž platí i pro vrtejše.
|
| |||
Gueréza límcová
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Gueréza límcová (Colobus vellerosus), je druh opice z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae), podčeledi hulmanů (Colobinae) a rodu Colobus. Vyskytuje se v lesích západní Afriky od Pobřeží slonoviny až po západní Nigérii. Historicky byla považována za poddruh guerézy běloramenné (Colobus polykomos), k osamostatnění došlo teprve v 80. letech 20. století. Oba dva druhy se však mohou vzájemně křížit.
Gueréza límcová dosahuje velikosti přes 60 cm, přičemž obě pohlaví jsou zhruba stejně velká. Ocas je delší než tělo, opici pomáhá udržovat rovnováhu. Srst na celém těle dosahuje převážně černých odstínů, pouze obličej lemuje odstávající bohatý, čistě bílý, široký vous. Světlý je také huňatý ocas a stehna. Guerézy tvoří různorodé sociální skupiny, nejčastěji mnohosamcového-mnohosamicového charakteru. Živí se listy, plody a semeny, tuto potravu jim pomáhá trávit složený žaludek, který slouží jako fermentační komora. Březost trvá 5 až 6 měsíců, největší množství porodů spadá do období dešťů. Gueréza límcová patří na seznam 25 nejohroženějších primátů světa a podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jde o kriticky ohrožený druh. Populace této opice jsou extrémně fragmentovány vlivem lidských aktivit, hlavně lovu pro maso a luxusní kožešinu. Problematická je také ztráta přirozeného prostředí, přičemž tyto aktivity se nevyhýbají ani chráněným lokalitám, z nichž v mnohých případech tyto opice již vymizely. Podle IUCN k roku 2020 přežívalo méně než 1 500 jedinců. |
| ||
Rozšířený fenotyp
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Rozšířený fenotyp je koncept Richarda Dawkinse, který představil ve své knize z roku 1982 s názvem The Extended Phenotype. Rozšířený fenotyp lze shrnout jako veškerý vliv genů na okolní prostředí, tedy i jiné organismy. Tradičně se genům přisuzovala pouze schopnost ovlivňovat fenotyp vlastního nositele skrze proteosyntézu. Tento koncept však pojímá fenotyp nositele jen jako speciální případ rozšířeného fenotypu a rozšiřuje sféru vlivu genů i mimo tělo organismu. Geny podle Dawkinse sice přímo ovlivňují pouze genovou expresi, ale nemá podle něj smysl omezovat jejich vliv pouze na tělo nositele. Poukazuje na to, že geny jsou schopny ovlivňovat prostředí skrze chování organismu, který je nese.
Obecně jsou rozlišovány tři typy projevů rozšířeného fenotypu, a sice neživé stavby, jako jsou bobří hráze, ale i ptačí hnízda, pavoučí sítě, mraveniště, nadzemní hnízda termitů, poněkud kontroverzněji i lidské artefakty; změny fenotypových projevů jiných organismů, tj. manipulace parazity, kdy se tělo hostitele stává rozšířeným fenotypem parazita a pomáhá šíření jeho genů; a nakonec manipulace na dálku, například povyk kukaččích mláďat. Koncepce rozšířeného fenotypu bývá někdy označována za nevědeckou, případně je kritizována kvůli nepřesně definovanému pojmu „fenotyp“. Dawkins sám v úvodu knihy The Extended Phenotype uznává, že nepředkládá testovatelné hypotézy ani vědecký model, který by mohl být hodnocen z hlediska přesnosti. Spíše nabízí nový pohled na fakta a uvádí je do jiných souvislostí. Navzdory tomu existují studie, které by mohly ukazovat na testovatelnost daného konceptu.
|
| ||
Zalman Šazar
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Zalman Šazar (rodným jménem Šneur Zalman Rubašov; 24. prosince 1889 – 5. října 1974) byl izraelský politik, představitel dělnického sionismu, historik, publicista, spisovatel a básník. V letech 1963 až 1973 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta. V letech 1949 až 1956 byl poslancem Knesetu za stranu Mapaj a rovněž tak byl historicky prvním izraelským ministrem školství a kultury. Z této funkce prosadil zákon o povinné školní docházce; tato událost je dodnes připomínána na izraelských bankovkách o nominální hodnotě 200 šekelů.
Před vstupem do politiky byl činný v sionistických organizacích a zastával četné funkce v sionistické exekutivě. Studoval na univerzitách v Petrohradě, Freiburgu, Štrasburku a Berlíně a byl odborníkem na židovskou historii ve východní Evropě. Již od svých mladých let publikoval v jazyce jidiš a hebrejštině a přispíval do mnohých jidiš periodik. Zastával funkci šéfredaktora několika levicových deníků, z nichž nejvýznamnější byl Davar. Jako izraelský prezident se zasadil o vznik každoměsíčních intelektuálních setkávání v prezidentské rezidenci, jichž se účastnila izraelská odborná elita a zástupci diasporních komunit. Zvaním světově uznávaných osobností se pak snažil zvýšit prestiž Izraele. Ani v úřadě prezidenta nezanevřel, jako mnozí, na jidiš kulturu, jazyk a svůj chasidský původ (měl dokonce klíčovou roli ve vytvoření komunity Chabadu v Izraeli). |
| ||
Jicchak Navon
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Jicchak Navon (9. dubna 1921, Jeruzalém – 6. listopadu 2015) byl izraelský politik, diplomat, prozaik, dramatik a pedagog. V letech 1978 až 1983 zastával funkci izraelského prezidenta. Byl prvním sabrou (Židem narozeným na území země izraelské či Izraele), který se stal izraelským prezidentem a zároveň byl prvním sefardským prezidentem Izraele.
Než se stal prezidentem, zastával různé funkce v izraelské státní správě, a to především na ministerstvu školství a kultury, kde se zasadil o rozvoj v mnoha oblastech, který je patrný dodnes (například komunitní centra matnas). Byl osobním tajemníkem prvního ministerského předsedy Davida Ben Guriona a ve dvou různých obdobích byl po více než 20 let poslancem Knesetu za strany Rafi a Stranu práce. Celkem šest let byl ministrem školství a kultury v izraelské vládě. Mimo politiku byl aktivní v mnoha oblastech umělecké tvorby; je autorem dvou muzikálů, několika povídek a televizního seriálu. Ve veškeré své umělecké tvorbě se zaměřoval na sefardskou komunitu. Podle telefonického průzkumu veřejného mínění z prosince 2007 jej považovalo nejvíce Izraelců za nejlepšího izraelského prezidenta v historii státu.
|
| ||
Levi Eškol
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Levi Eškol (rodným jménem Levi Školnik; 25. října 1895, Oratov – 26. února 1969, Jeruzalém) byl v pořadí třetí izraelský premiér. Tuto funkci zastával od roku 1963 až do své smrti v roce 1969. Během své politické kariéry dále zastával posty ministra financí, obrany, zemědělství a bydlení. Byl členem levicové strany Mapaj, kterou přetransformoval na Ma'arach.
Nejvýznamnějším okamžikem jeho premiérského funkčního období se stala šestidenní válka v roce 1967. Před touto válkou vytvořil vládu národní jednoty, v níž v důsledku tlaku veřejnosti přenechal křeslo ministra obrany pro Moše Dajana, a do níž mimo jiné přizval stranu Cherut Menachema Begina, která se vůbec poprvé stala součástí izraelské vlády. Tato válka začala preventivním izraelským útokem proti Egyptu a Sýrii, které se jej chystaly napadnout, a skončila jednoznačným izraelským vítězstvím, při němž získal území východního Jeruzaléma, Golanských výšin, Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Sinajského poloostrova (tj. území dříve pod správou Jordánska, Sýrie a Egypta). Po válce v roce 1968 s pomocí Goldy Meirové sjednotil tři labouristické strany (Mapaj, Rafi a Achdut ha-Avodu), které daly vzniknout současné izraelské Straně práce. Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu během svého funkčního období přímo ve své kanceláři. Tím se stal prvním izraelským premiérem, který zemřel během svého funkčního období. Je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. |
| ||
Papoušek širokozobý
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Papoušek širokozobý (Lophopsittacus mauritianus) je velký vyhynulý papoušek z čeledi alexandrovití (Psittaculidae). Byl endemitem na ostrově Mauricius, jenž je součástí Maskarénského souostroví východně od Madagaskaru v Indickém oceánu. První zmínky o papoušcích širokozobých sahají do roku 1598, kdy jsou v holandských lodních denících označováni jako „indičtí krkavci“. Zachovalo se pouze několik stručných dobových popisů a tři vyobrazení ptáka. Papoušek širokozobý se dočkal vědeckého popisu na základě subfosilní čelisti teprve v roce 1866, ačkoli tento popis nebyl zprvu spojován se starými záznamy, a to až do znovuobjevení podrobného náčrtu z roku 1601. Papoušek širokozobý vyhynul v 17. století v důsledku kombinace odlesňování, predace zavlečenými invazními druhy a pravděpodobně i lovu.
Hlava papouška širokozobého byla v poměru k tělu velká, na přední části hlavy vynikal výrazný hřeben. Pták měl velmi velký zobák, velikostně srovnatelný se zobákem ary hyacintového, jenž mu umožňoval louskat i tvrdá semena. Subfosilní pozůstatky navíc naznačují, že tento druh vykazoval větší pohlavní dimorfismus co se týče celkových rozměrů a velikosti hlavy než kterýkoli dnes žijící papoušek. Přesné zbarvení peří zůstává hádankou, ale dobové popisy naznačují, že papoušek hýřil vícero barvami, včetně modré hlavy a možná červeného těla a zobáku. Papoušek širokozobý na rozdíl od mnoha jiných ostrovních ptáků zřejmě uměl létat, ačkoli příliš zdatným letcem nebyl.
|
| ||
Chřástal wakeský
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Kdyby bylo víc obrázků, tak bych asi i nominoval na NČ; hypoteticky lze nasadit na nějaké datum související s válkou, kdyby nebylo nic jiného. OJJ, Diskuse 7. 2. 2023, 07:21 (CET) |
.jpg) |
Chřástal wakeský (Hypotaenidia wakensis) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka z rodu Hypotaenidia. Žil pouze na atolu Wake v blízkosti Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. Dosahoval celkové velikosti těla asi 22 cm. Byl zcela nelétavý, obýval křoviny a houštiny ostrova. Zdejšímu přirozenému prostředí, pravidelně postihovanému extrémními suchy, se dobře adaptoval. Dokázal se obratně pohybovat i v hustém podrostu, živil se všežravě a dobu rozmnožování přizpůsoboval aktuálním podmínkám. Zajímavostí bylo, že tento chřástal vytvářel společné chovné agregace, které pečovaly o vejce a chránily mláďata. Tato adaptace chřástalům pomohla účinně chránit snůšky před hnízdními predátory, jako byly krysy ostrovní, jejichž přítomnost by běžně vedla k ohrožení či vyhynutí jiných nelétavých ptáků hnízdících na zemi.
Chřástala wakeského objevili japonští námořníci roku 1892, vědeckého popisu se druh dočkal až roku 1903 od Lionela Waltera Rothschilda. Větší množství informací i vzorků ptáka se však podařilo získat teprve expedici USS Tanager z roku 1923. Od roku 1935 spadal Wake pod jurisdikci Ministerstva námořnictva Spojených států amerických a z následujících šesti let, kdy Američané na ostrově pobývali, pochází drtivá většina zpráv a fotografií chřástalů. V prosinci roku 1941 atol Wake obsadilo Japonské císařské námořnictvo, ale palčivým problémem se pro Japonce ukázalo být zásobování jejich vojáků. Situace vygradovala v lednu 1944, kdy Američané dobyli atol Kwajalein, hlavní výchozí zásobovací bod pro Wake. Několik stovek chřástalů bylo hladovějící japonskou posádkou rychle vybito, ostrov byl navíc bombardován ze strany spojeneckých vojsk. Do japonské kapitulace v září 1945 chřástal wakeský vyhynul.
|
| ||
Železniční trať Thusis – Svatý Mořic
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Železniční trať Thusis – Svatý Mořic, známá také pod názvem Albulabahn neboli Albulská dráha, je železniční trať v kantonu Graubünden ve východní části Švýcarska, která spojuje Thusis (697 m n. m.) se Svatým Mořicem (1775 m n. m.). Trať je známá pro svou vysokou architektonickou, technickou i historickou hodnotu. Výstavba prvního úseku trati byla zahájena již v roce 1898 a dokončena o pět let později. Albulská dráha zahrnuje 42 tunelů a galerií spolu se 144 viadukty a mosty, které pomáhají trati překonat náročný vysokohorský terén Švýcarských Alp. Mezi nejznámější vlaky, provozované na trati, patří Ledovcový expres (od roku 1930) a Bernina Express (od roku 1973). Trať provozuje Rhétská dráha (RhB). Stejně, jako ostatní tratě RhB, je i tato postavena na rozchodu 1000 mm a od roku 1919 je elektrifikována střídavou napájecí soustavou 11 kV 16,7 Hz.
Trať měří 61,67 km a v městečku Thusis v údolí Zadního Rýna (Hinterrhein) plynule navazuje na starší trať z Landquartu. Prochází pohořím Albula, na které odkazuje i svým zažitým názvem, a zajišťuje zejména spojení kantonálního hlavního města Churu se Svatým Mořicem, potažmo celým údolím Engadin. Ve stanici Samedan se nachází železniční uzel, kde na ni navazují další tratě směrem do Scuolu a Pontresiny. Ve Svatém Mořici se pak stýká s neméně známou Berninskou dráhou, která vede přes stejnojmenné pohoří až do italského Tirana. Tyto dvě dráhy jsou od roku 2008 společně zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO pro svůj vynikající technický, architektonický a ekologický soubor hodnot.
|
| ||
Zoborožec štítnatý
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Zoborožec štítnatý (Rhinoplax vigil) je pták z čeledi zoborožcovití (Bucerotidae), jediný druh rodu Rhinoplax. Vyskytuje se v orientální oblasti, a sice od myanmarského Tenasserimu přes Malajský poloostrov až po Borneo a Sumatru. K životu vyžaduje rozsáhlé porosty původních lesů, typicky s převahou dipterokarpů.
Zoborožec štítnatý je největším asijským zoborožcem a nezaměnitelným zástupcem celé čeledi. Dosahuje velikosti až 120 cm, vyniká dlouhými ocasními pery a silně zvrásněnou kůží na krku, jež je u samců červená, zatímco u samic modrá. Ze svrchní poloviny zobáku vyrůstá výrazná přilbice, jež tvoří až přes desetinu váhy dospělce. Přilbice mohou tito ptáci využívat k efektním soubojům, při nichž se vzájemně srážejí ve vzduchu. Zoborožec štítnatý patří mezi potravně nejvíce specializované zoborožcovité, drtivou část jeho jídelníčku tvoří plody fíkovníků. Jde o monogamní druh, přičemž k hnízdění využívá přirozené dutiny vzrostlých stromů. Samice se v dutině doslova zazdí pomocí výkalů či bahna, zatímco samec jí a později i mláděti poskytuje potravu. Zoborožci štítnatí představují jedny z výrazných K-stratégů mezi ptáky: doba hnízdění často přesahuje 160 dní, dalších šest měsíců navíc rodiče připravují své mládě na nezávislost. Přilbice zoborožců svou strukturou představují alternativu slonoviny a jsou vhodné k vyřezávání dekoračních předmětů, které jsou ceněny již stovky let. Ilegální lov, probíhající v masovém měřítku od 90. let 20. století, společně se ztrátou přirozeného prostředí však vedly k rapidnímu poklesu populací. Zoborožec štítnatý je od roku 2015 považován za kriticky ohrožený druh. |
| ||
Pokřovník ostrovní
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Pokřovník ostrovní (Traversia lyalli) je vyhynulý druh pěvce z čeledi pokřovníkovití (Acanthisittidae). Ačkoli nalezené kosterní pozůstatky ukazují, že historicky šlo o hojný druh na obou hlavních ostrovech Nového Zélandu, v době objevu Evropany žil pouze na malém Stephensově ostrově, jenž se nachází v Cookově průlivu. Pokřovník ostrovní byl asi 10 cm velký pták s hnědým opeřením, jenž byl mezi pěvci výjimečný tím, že byl pravděpodobně zcela nelétavý. Podle dostupných indicií šlo o noční druh, ale jeho chování a ekologie zůstávají pro vědce hádankou.
Pokřovník ostrovní byl objeven, vědecky popsán i rychle vyhuben v 90. letech 19. století. Tehdy byl na Stephensově ostrově vybudován maják, jenž zde byl uveden do provozu na konci ledna 1894. Vědecký popis pokřovníka je spjat s osobou strážce majáku Davida Lyalla, jehož kočka mu začala přinášet mrtvolky tohoto vědě dosud neznámého ptáka. První vzorky se rychle dostaly k významným ornitologům té doby, Novozélanďanovi Walterovi Bullerovi a Britovi Lionelu Rothschildovi, přičemž Rothschild svého vědeckého kolegu v popisu nového druhu poněkud nekavalírsky předběhl. Pták byl oficiálně popsán v prosinci roku 1894. Ohledně vyhynutí pokřovníka panuje řada domněnek a spekulací. Často se uvádí, že za jeho zánik může pouze ona jediná kočka správce majáku; toto tvrzení je ale nepravdivé, protože na Stephensově ostrově roku 1895 prosperovala již celá populace zdivočelých koček, jež se výrazně podepsala na stavech tamějšího ptactva. Datum vyhynutí pokřovníka se tradičně klade již do roku 1895, nicméně s některými vzorky ptáka se obchodovalo i po tomto roce, takže nelze vyloučit ani o něco delší přežívání druhu. Jediné dochované pozůstatky představuje 15 muzejních exponátů a některé kosterní zbytky. |
| ||
Uvíznutí kytovců na mělčině
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
.jpg) |
Uvíznutí kytovců na mělčině je událost, při které zástupce kytovců uvázne v mělkých vodách, ze kterých se nemůže dostat. Dochází k tomu z přirozených důvodů, jako je „porucha“ echolokace, dezorientace, extrémní počasí, nemoc nebo zranění, přičemž konkrétní uvíznutí může způsobit hned několik faktorů najednou. Příčinou mohou být i lidské aktivity, například důsledky srážek kytovce s lodí nebo zamotání do rybářského náčiní. Hlavně u vorvaňovců zobatých dochází k masivním uvíznutím po vojenských cvičeních, při kterých byly použity vysoce výkonné sonary na hledání ponorek. U řady druhů kytovců existují v rámci stáda velmi silná sociální pouta, která někdy způsobí, že s jedním kytovcem uvízne celé stádo, které nechce uvázlého jedince opustit. Tato masivní uvíznutí mohou zahrnovat desítky a výjimečně až stovky jedinců. Nejčastějšími druhy, u nichž dochází k uvíznutím, patří vorvaňovci, kulohlavci, sviňuchy a vorvani.
Na záchranu a vědecký výzkum uvízlých kytovců existují v řadě zemí programy sdružující vědce, veterináře, ochránce přírody a místní dobrovolníky. Zejména u menších druhů, jako jsou menší druhy delfínovitých, je při včasném zásahu člověka poměrně dobrá šance na záchranu, avšak u větších kytovců, jako jsou vorvani nebo plejtváci, kteří váží desítky tun, bývají vyhlídky na záchranu jen minimální. I když k uvíznutím může dojít po celém světě, nejčastěji k němu dochází v Tasmánii a na Novém Zélandu, dále i v Severním moři, Spojeném království, ve Spojených státech, na Islandu, v Austrálii či Japonsku. Za uvízlého se považuje i mrtvý kytovec vyplavený na břeh.
|
| ||
Embalonurovití
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
,_male_with_prominent_black_beard_2.jpg) |
Embalonurovití, česky také pochvorepovití (Emballonuridae), představují čeleď letounů, jež čítá přes 50 žijících druhů. Její zástupci se vyskytují především v tropických a subtropických oblastech po celém světě, včetně některých ostrovních stanovišť, jako je Madagaskar, Mikronésie nebo Seychely. Z hlediska širší systematiky je tato čeleď spřízněna s nykteridovitými netopýry (Nycteridae), s nimiž dohromady utváří nadčeleď pochvorepovci (Emballonuroidea). Možná je příbuznost i s madagaskarskou čeledí myzopodovití (Myzopodidae). Nejstarší fosilní nálezy embalonurovitých pocházejí z eocénu Evropy a severní Afriky.
Embalonurovití jsou hmyzožraví netopýři menší až střední velikosti. Hlava se vyznačuje absencí výrazných kožních výrůstků, ušní boltce jsou miskovité, s krátkým víčkem. Jedinečným znakem těchto netopýrů je jednak pachový váček na spodní ploše křídel samců, jenž slouží k vábení samic, a jednak ocas vystupující zhruba z poloviny horní plochy uropatagiální membrány. Blánu na křídlech a ocase mohou tito netopýři dovedně složit a následně se netypicky pohybovat po čtyřech končetinách. Během hřadování spíše ulpívají k povrchu celým tělem, než aby se zavěšovali za zadní končetiny. Ve volné přírodě embalonurovití žijí především ve vlhkých deštných lesích, sezónních poloopadavých lesích či savanových oblastech. Sociální struktury i rozmnožovací chování se mezi druhy značně různí, od komplikovaných harémových uspořádání po monogamii.
|
| ||
Rehek zahradní
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) je druh ptáka z řádu pěvců a čeledi lejskovitých, hnízdící v severní Africe a Eurasii východně po Blízký východ a přes Sibiř až po Mongolsko. Široce rozšířený je rovněž v Česku. Rehek zahradní je tažným ptákem, jehož evropské populace zimují na území subsaharské Afriky. Jedná se o malého štíhlého pěvce s délkou těla kolem 14 cm. Opeření je u obou pohlaví odlišné; samec se pozná podle bílého čela, černého hrdla a oranžovočervené hrudi, zatímco samice je nenápadně šedohnědavá; dobrým rozpoznávacím znakem ve všech šatech nicméně zůstává rezavočervený ocas, kterým často kmitá.
Rehek zahradní je hmyzožravým pěvcem, který k životu preferuje světlé listnaté lesy a další podobná stanoviště, včetně parků, sadů a zahrad. K hnízdění využívá především stromové dutiny a polodutiny, čímž se řadí mezi druhy ptáků ohrožené intenzifikací zemědělství a s ní souvisejícím úbytkem vhodných hnízdních příležitostí a potravy. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh z globálního pohledu však hodnotí jako málo dotčený.
|
| ||
Sopka
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Ještě není DČ, ale 6/2023 byl nominován po jeho rozšíření. |
.jpg) |
Sopka či také vulkán je porucha povrchu planety či měsíce, kudy se na povrch dostává směs roztavených hornin (magma) a sopečných plynů z hlouběji umístěného magmatického rezervoáru. Samotný termín sopka je často používán pro označení tělesa ve tvaru kuželovité hory, nicméně jsou známy i druhy sopek, které žádný kužel nevytváří. Tvar je především závislý na složení magmatu, charakteru a intenzitě sopečné erupce. Na Zemi se sopky nejčastěji vyskytují podél okrajů tektonických desek a nad tzv. horkými skvrnami, situovanými mimo tyto okraje, což vysvětluje teorie o deskové tektonice. Jinými formami jsou například bahenní sopky (ty až na pár výjimek nesouvisí se sopečnou činností) nebo kryovulkány, vyskytující se na některých měsíců sluneční soustavy: Europa, Enceladus, Triton, Titan. Věda, zkoumající sopečnou činnost, se nazývá vulkanologie.
V okolí sopek žije dohromady více než miliarda lidí (15 % světové populace). Sopečné erupce, doprovázené nebezpečnými jevy, byly během dějin zodpovědné za řadu nechvalně známých přírodních katastrof. Masivní vulkanismus v dávné historii Země způsobil intenzivní klimatické změny, což následně vedlo k vymírání druhů. Ovšem sopky nemají pouze destruktivní účinky, pro život a pro člověka jsou v mnoha ohledech také velmi přínosné. Podporují cestovní ruch, umožňují využívat jejich geotermální energii k výrobě elektřiny, vulkanické materiály se hojně používají ve stavebnictví a průmyslu. Zvětralá vulkanická hornina včetně sopečného popelu zúrodňuje půdu a čerstvě zformované ostrovy poskytují nedotčený životní prostor pro živočichy a rostliny.
|
| ||
Fantasy
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Fantasy je umělecký žánr, používaný v literatuře a filmu, ale i ve hrách či výtvarném umění. Od sci-fi se fantasy liší nevysvětlitelností fantastického prvku, není to však pravidlem. Podle jiných teorií je fantasy spojována s magií, čaroději, božstvy, kouzelnými zbraněmi, dobrodružnými výpravami skupinek hrdinů či se smyšlenými rasami jako elfové a trpaslíci. Svět, nazývaný často „druhotný svět“ nebo „alternativní realita“, ve kterém se příběh odehrává, je většinou nezávislý na našem. V některých případech je se skutečným světem nějakým způsobem spojený (Letopisy Narnie, kde do kouzelného světa mohou vstoupit jen vyvolení) či se děj odehrává přímo ve skutečném, avšak nějak pozměněném světě (Harry Potter), popřípadě pseudohistorie světa (kupříkladu příběhy barbara Conana). Stejně jako u ostatních žánrů fantastiky bývá fantasy vytvářeno jak v triviální či únikové podobě, tak v podobě netriviální a imaginativní.
Počátky fantasy bývají někdy hledány v nejstarších dochovaných literárních textech, jako jsou Homérovy eposy nebo epos o Gilgamešovi. Zrození fantasy jako takového je pak možné umístit do 19. století. Masivnější nástup přišel s díly R. E. Howarda a J. R. R. Tolkiena v první polovině 20. století. Fantasy film dosáhl prvního období rozkvětu v 80. letech, především s filmy typu meč a magie, například Barbar Conan. Popularitu si získaly také adaptace literárních děl jako trilogie Pán prstenů a filmy o Harrym Potterovi, v seriálové tvorbě pak Hra o trůny či Zaklínač. Klíčovou roli měla fantasy pro rozvoj her na hrdiny, zejména od 80. let určovala podobu hry Dungeons & Dragons, v českém prostředí pak v 90. letech Dračí doupě. Z oblasti videoher je možné jmenovat série Warcraft, Diablo nebo Final Fantasy.
|
| ||
Obecná teorie relativity
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Obecná teorie relativity je fyzikální teorie gravitace publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915, která je popisem gravitace užívaným v moderní fyzice. Obecná teorie relativity zobecňuje speciální relativitu a Newtonův gravitační zákon do jednotného popisu gravitace jako geometrické vlastnosti prostoru a času neboli prostoročasu. Především postuluje, že zakřivení prostoročasu přímo závisí na energii a hybnosti dané hmoty nebo záření. Závislost je vyjádřena Einsteinovými rovnicemi gravitačního pole.
Některé předpovědi obecné teorie relativity se významně liší od předpovědí klasické fyziky, zejména pokud jde o plynutí času, geometrii prostoru, pohyb těles při volném pádu a šíření světla. Mezi příklady těchto rozdílů patří gravitační dilatace času, gravitační čočkování, gravitační rudý posuv světla a gravitační časové zpoždění. Všechny doposud provedené pokusy a pozorování předpovědi obecné teorie relativity potvrdily. Přesto zůstávají nezodpovězené otázky, zejména vyřešení rozporů mezi teorií relativity a zákony kvantové fyziky, které by umožnilo obě teorie spojit do jedné úplné a vnitřně konzistentní teorie kvantové gravitace; a jak lze gravitaci sjednotit se třemi negravitačními silami - silnou, slabou a elektromagnetickou. Z Einsteinovy teorie vyplývá například existence černých děr, oblastí prostoru, ve kterých je prostor a čas zakřiven takovým způsobem, že z nich nic nemůže uniknout, dokonce ani světlo. Obecná relativita také předpověděla existenci gravitačních vln, které byly přímo pozorovány až po sto letech prostřednictvím zařízení LIGO. Obecná teorie relativity je také základem současných kosmologických modelů trvale se rozpínajícího vesmíru. |
| ||
Jan Žižka
N – T – 2024 / 42 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] K 600. výročí úmrtí. |
 |
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (kolem roku 1360 Trocnov – 11. října 1424 u Přibyslavi) byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné. Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. Ze spáchaných zločinů byl králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagella. Účastnil se tažení proti řádu německých rytířů, avšak jeho účast v bitvě u Grunwaldu je dodnes nejasná. Po návratu se v Praze patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa.
Roku 1419 se Žižka účastnil první pražské defenestrace. Po odchodu z Prahy dosáhl svého prvního známého vítězství u Plzně za pomoci vozové formace, po bojích s katolickou šlechtou byl ale nucen město přenechat nepříteli a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka a s největší pravděpodobností zcela oslepl. Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy, a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. Počátkem roku 1423 se rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo. Eskalující spor s pražany vyvrcholil Žižkovým obležením Prahy. Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na Moravu, v průběhu výpravy Žižkovo vojsko oblehlo hrad Přibyslav. Zde Žižka podlehl „hlíznatému“ onemocnění, jehož příčinou byl asi neléčený zánět.
|
| ||
Mariánský sloup (Staroměstské náměstí)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] lze použít kolem 13. července nebo 15. srpna (první a druhé vysvěcení) nebo 3. listopadu (stržení) |
 |
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze je kopií původního raně barokního mariánského sloupu zničeného brzy po vzniku Československa. Na vrcholu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie, vytvořená sochařem Petrem Váňou podle originálu od Jana Jiřího Bendla. Původní sloup nechal na Staroměstské náměstí postavit v roce 1650 císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Kromě náboženské úcty sloup dříve sloužil i jako sluneční hodiny k určování poledne místního času. Strhli ho 3. listopadu 1918 hasiči, kterým bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý.
Snahy o obnovení mariánského sloupu započaly bezprostředně po jeho stržení, ale až po sametové revoluci došlo ke zhotovení rekonstrukce sloupu a vrcholové sochy. Historická symbolika památky a její návrat na Staroměstské náměstí od počátku vyvolávala spory. Zastánci argumentovali uměleckou, historickou, náboženskou a urbanistickou hodnotou sloupu, který odpůrci naopak vnímali jako symbol pobělohorského habsburského útlaku a poukazovali na nemožnost sochy přesně obnovit, jelikož se nedochovala dostatečná dokumentace. Rekonstrukce sloupu byla několikrát zamítnuta, v lednu 2020 ji však pražské zastupitelstvo schválilo a 4. června 2020 byla osazena vrcholová socha. Dokončení díla bylo odhadnuto na srpen 2024.
|
| ||
Food Not Bombs
N – T – 2024 / 09 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Bylo by hezké, kdyby to bylo v týden, kdy je Den nulové diskriminace. |
.svg) |
Food Not Bombs (česky Jídlo místo zbraní, zkratka FNB) je celosvětové sdružení na sobě nezávislých skupin rozdávající zdarma veganské a vegetariánské jídlo lidem bez ohledu na věk, sexualitu či sociální statut. Hnutí vystupuje i proti diskriminaci, odmítá násilí a nelidské zacházení se zvířaty. V zimě pak dobrovolníci pomáhají i rozdáváním oblečení, hygienických potřeb či spacáků. První kolektiv Food Not Bombs založili v roce 1980 v Cambridge protijaderní aktivisté a aktivistky, od té doby se tato aktivita rozšířila po celém světě a působí na všech kontinentech vyjma Antarktidy. Jednotlivé pobočky jsou však autonomní a hnutí nemá žádné vedení. Filozofie Food Not Bombs vychází z otázky: Proč lidstvo vydává stále více peněz na zbrojení, když odhadem 1 miliarda lidí hladoví?
Hnutí mívá ve Spojených státech amerických často střety se zákonem a mnozí jeho členové byli zatčeni a vězněni zejména pro svou účast na protivládních akcích i pro pouhé rozdávání jídla. Některá americká města bojovala proti akcím FNB městskými vyhláškami a zákazy rozdávání jídla na veřejnosti. Členové a členky hnutí včetně zakladatelů se také účastnili antikapitalistických protestů Occupy Wall Street a dalších akcí občanské neposlušnosti, v Česku například antiglobalizačních protestů v roce 2000. V nedemokratických zemí jako Bělorusko je hnutí téměř zcela potlačeno. V Česku se první kolektivy Food Not Bombs formovaly z anarchistických a punkových kruhů v devadesátých letech. V současné době (2024) působí ve více než třinácti městech České republiky. |
| ||
 |
GPS (anglicky Global Positioning System) je globální družicový polohový systém vlastněný USA a provozovaný Vesmírnými silami Spojených států amerických. GPS umožňuje pomocí elektronického přijímače určit přesnou polohu na povrchu Země, nahrazuje tak starší metody založené na pozorování hvězd, Slunce, používání sextantu nebo triangulace. Označení GPS přešlo do obecné mluvy jako označení pro jakýkoliv elektronický systém zjišťování polohy, přestože existují další systémy (GLONASS, Galileo, BeiDou a další). Původní název systému je NAVSTAR GPS (Navigation Signal Timing and Ranging Global Positioning System). Jeho vývoj byl zahájen v roce 1973 sloučením dvou projektů určených pro určování polohy System 621B a pro přesné určování času Timation.
Družice obíhají ve výšce 20 350 km nad povrchem Země na 6 kruhových drahách, jež jsou vzájemně posunuty o 60° a na každé dráze je 5-6 nepravidelně rozmístěných pozic pro družice. Jedna družice váží asi 1,8 tuny a pohybuje se rychlostí 3,8 km/s. Tento kosmický segment systému doplňuje na Zemi řídicí a kontrolní segment, jenž zasílá povely družicím, provádí jejich manévry a údržbu atomových hodin. Uživatelé pomocí GPS přijímače přijímají signály z těch družic, které jsou v danou chvíli nad obzorem. V České republice je nejčetnější viditelnost 8 družic, minimum pak 6, maximum 12 družic. Na základě přijatých dat přijímač vypočítá polohu antény, nadmořskou výšku a zobrazí přesné datum a čas. Komunikace probíhá pouze od družic k uživateli, GPS přijímač je tedy pasivní. Družice vysílají v pásmech, která jsou zvolena záměrně tak, aby byla minimálně ovlivněna meteorologickými vlivy.
|
| |||
Kabát (hudební skupina)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Kabát je česká rocková skupina z Teplic. Kapelu založili v roce 1983 baskytarista Milan Špalek a kytarista Tomáš Krulich spolu s kamarády ze školy. V roce 1985 byli někteří členové odvedeni na vojenskou službu a Kabát svoji činnost zastavil. V polovině roku 1988 ji obnovil, tentokrát už jako thrash metalové těleso, připojil se zpěvák Josef Vojtek a bubeník Radek Hurčík. V letech 1989 a 1990 natočila skupina své první demo Orgazmus, tehdy s kytaristy Jiřím Buškem a René Horňákem. Ti chvíli poté odešli a nahradil je vracející se Tomáš Krulich a nový kytarista Luboš Illiš, který byl záhy vystřídán Otou Váňou. Od roku 1991 hraje Kabát bez personální změny.
Za svou zhruba 35letou kariéru kapela vydala 13 studiových alb, jichž se prodalo přes 1 000 000 kopií. V roce 1991 uvedla na trh své debutové album Má ji motorovou. V září 1994 vydala třetí řadovou desku Colorado, s níž se dostala také do českých rádií, a to paradoxně s bluegrassovou písní „Colorado“, která byla původně zamýšlena pouze jako vtip. Toto album se stalo nejúspěšnější studiovou nahrávkou v historii skupiny, prodalo se ho kolem 96 000 kopií. Po vydání čtyřplatinového alba Dole v dole v roce 2003 Kabát převzal svého prvního zlatého slavíka v kategorii skupina roku. Následující rok zvítězila kapela v cenách Anděl v kategoriích album roku rock, skupina roku a nejprodávanější titul roku. V roce 2007 reprezentovala Česko na soutěži Eurovision Song Contest ve Finsku, kde ovšem neuspěla. Návštěvnost vystoupení skupiny se pohybuje okolo 20 000 lidí na jeden koncert. Největším jejím úspěchem bylo výroční vystoupení na pražském Vypichu roku 2014, kam dorazilo přes 70 000 fanoušků.
|
| ||
Pietro Nenni
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] dá se použít při výročí invaze Sovětů do Československa (21. srpen) nebo do Maďarska (31. říjen) |
 |
Italský socialistický politik a novinář Pietro Nenni (1891–1980) začínal v řadách liberální Italské republikánské strany, ale spřátelil se i se socialistou Benitem Mussolinim, s nímž na čas sdílel vězeňskou celu. Až do léta 1914 bojoval za mír, ale pak změnil názor a odešel dobrovolně do první světové války, kde byl zraněn. Po ukončení války Mussolinimu pomáhal zakládat fašistické hnutí. Z fašismu však brzy vystřízlivěl a když 23. března 1921 bojůvka černokošiláčů ničila sídlo socialistických novin Avanti!, šel ho bránit. Seznámil se přitom s ředitelem novin, dostal v nich místo zahraničního korespondenta a vstoupil do Italské socialistické strany. Později sám Avanti! i socialistickou stranu mnoho let vedl. Jako antifašista musel roku 1926 odejít do exilu. Působil v Paříži, bojoval ve španělské občanské válce, roku 1943 byl zatčen Gestapem a vydán italské policii. Když se po Mussoliniho pádu dostal na svobodu, působil v odboji proti německým okupantům.
Nenni byl členem první poválečné vlády a pomohl prosadit zrušení monarchie a ustavení republiky. Působil pak ještě v řadě dalších vlád, z toho dvakrát v roli ministra zahraničí. Pokoušel se sjednotit levicové strany: vztah s komunisty ovšem ochladl po vpádu Sovětů do Maďarska roku 1956, po němž Nenni vrátil Stalinovu mírovou cenu; a spojení se sociálními demokraty roku 1966 přineslo špatné volební výsledky, takže strana se poté opět rozpadla. Díky svému posunu blíže k politickému středu se mohl Pietro Nenni účastnit vlád vedených křesťanskou demokracií, a prosadil tak část programu socialistů. Roku 1968 odsoudil invazi Varšavské smlouvy do Československa.
|
| ||
 |
Kalina (Viburnum) je rod rostlin patřící do čeledi kalinovité (Viburnaceae). Obsahuje cca 200 druhů. Jedná se o opadavé či stálezelené keře či malé stromy s jednoduchými vstřícnými listy a bohatým květenstvím, jejich plody jsou vysychavé či dužnaté peckovice. Rozšířené jsou v mírném a subtropickém pásu severní polokoule a v horách tropů. Nejvíce druhů roste ve východní Asii (především v Číně), v horách Střední a Jižní Ameriky a na severovýchodě Severní Ameriky, největší fylogenetická diverzita je v jihovýchodní Asii, kde leží též evoluční centrum rodu. V české květeně jsou zastoupeny dva původní druhy: kalina obecná a kalina tušalaj, ve Středomoří roste kalina modroplodá.
Mnohé kaliny patří mezi oblíbené okrasné keře, pěstované pro estetický účinek nápadných, mnohdy i vonných květů, barevných plodů a zajímavého olistění. Květy i plody mají ekologický význam jako potrava pro živočichy a zdroj nektaru. Plody některých druhů jsou jedlé i pro člověka, jiné jsou mírně jedovaté nebo poživatelné pouze po převaření; kůra a listy mají uplatnění v lidové medicíně. Kalina obecná je významným prvkem ve folklóru a národní mytologii východních Slovanů, především Ukrajinců a Rusů.
|
| |||
Zoloti vorota (stanice metra v Kyjevě)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Zoloti vorota (ukrajinsky Золоті ворота, v doslovném překladu Zlatá brána) je stanice kyjevského metra na Syrecko-Pečerské lince, která se nachází poblíž historické stejnojmenné památky. Stanice byla otevřena v rámci prvního úseku linky Syrecko-Pečerska dne 31. prosince 1989. Stanice slouží jako přestupní na linku Svjatošynsko-Brovarskou, vestibulem do stanice Teatralna.
Původní projektové plány stanice počítaly s čistou utilitární strukturou typickou pro tehdejší stanice metra. Díky úsilí hlavního městského architekta Mykoly Žarikova byl návrh zamítnut ve prospěch plánu připomínajícího starověký chrám Kyjevské Rusi od Boryse Žežeryna, Vadyma Žežeryna a samotného Žarikova. Takový návrh byl obzvláště riskantní, protože Ukrajina byla v době výstavby stanice součástí Sovětského svazu. Stanice obsahuje 80 různých mozaik a obrázků zobrazujících historii Kyjevské Rusi. V roce 2011 byly mozaiky stanice prohlášeny za památku coby „nově objevené předměty kulturního dědictví“ místním městským odborem kulturního dědictví. Stanice je považována za jednu z nejpůsobivějších stanic metra v Evropě a je umístěna na seznamu sestaveném deníkem The Daily Telegraph v roce 2013. |
| ||
Tesařovská kaple
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Tesařovská kaple je sakrální objekt zbudovaný v Kořenově, obci na severu České republiky, v Jizerských horách v Libereckém kraji. Zdejší věřící na počátku 20. století snili, že si vybudují velký kostel v novogotickém slohu. Nakonec se však ukázalo, že na svůj záměr nemají dostatek finančních prostředků, a proto od něj upustili. Když se ale místním farářem stal Helmuth Pommer, jenž se ze svých cest po Německu znal se začínajícím architektem Otto Bartningem, požádal ho o návrh kaple pro Tesařov. Bartning navrhl skromnou osmibokou kapli. Její základní kámen byl položen v květnu 1909 a již koncem října téhož roku se svatostánek slavnostně otevíral. Po odsunu německého obyvatelstva patřila kaple Jednotě bratrské, od které ji roku 2009 odkoupil Ochranovský seniorát Českobratrské církve evangelické.
Stavba je osmiboká, zakončená dřevěnou stříškou ve tvaru jehlanu s věžičkou. Uvnitř jsou ve dvou řadách lavice spolu s jednoduchou kazatelnou a po obvodu se nachází dřevěná empora. Kolem objektu je hřbitov, na který se od roku 1913 pohřbívá. Během léta, od června do září, se v kapli každou neděli konají pravidelné ekumenické bohoslužby. Roku 1917 se farář Pommer stal kazatelem ve sboru v rakouské obci Dornbirn. Rovněž zde plánoval vybudovat kapli a využil pro ni mírně upravený Bartningův projekt z Tesařova. Stavět se začalo v květnu 1930 a následující rok během dubna se kostel Spasitele otevíral. |
| ||
Kostel Panny Marie (Königstein)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
_Marienkirche.jpg) |
Kostel Panny Marie v Königsteinu (německy Marienkirche Königstein či Stadtkirche Königstein) je městský kostel náležející k Evangelicko-luterské církevní obci Königstein-Papstdorf. První kostel pocházel patrně ze 13. století, pravděpodobně po roce 1428 však přestal být využíván a nahradil jej mariánský kostel na Schreiberbergu. Ten byl v letech 1704–1724 přestavěn v barokním stylu a dokončen Georgem Bährem. Roku 1810 kostel vyhořel, přičemž zůstaly stát jen obvodové zdi. Obnova byla dokončena až v roce 1823 a interiér byl přestavěn v klasicistním stylu. V dalších letech již nebyl výrazně upravován. Kostel je památkově chráněný.
Jednolodní sálový kostel má obdélníkový půdorys s pětiosminovým závěrem a je zhotoven z pískovce. Vnější stěny podpírají kamenné opěráky. Ze západního průčelí vybíhá věž se zvonicí, ve které jsou umístěné tři zvony, z nichž nejmladší pochází z roku 1922. Hlavní oltář je zhotoven z pískovce a jeho štít zdobí trojúhelník s Božím okem. Abstraktní oltářní obraz pochází z roku 2000. Křtitelnice je zhotovena ze serpentinitu. Po stranách lodi se nachází dvoupatrové empory. Varhany, dokončené roku 2009, mají 38 funkčních rejstříků a 4 transmise ve třech manuálech a pedálu.
|
| ||
Mazací hlava
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Větší množství červených odkazů, ale neotřelé téma. Kdyby se chtělo zamodřit pár herců... OJJ, Diskuse 18. 2. 2024, 14:02 (CET) |
 |
Mazací hlava (v anglickém originále Eraserhead) je americký černobílý surrealistický hororový film z roku 1977, který napsal, režíroval, produkoval a sestříhal David Lynch, jenž je také autorem zvukového designu snímku. Po několika natočených krátkometrážních filmech se jedná o Lynchův celovečerní filmový debut. V hlavních rolích se představili herci Jack Nance, Charlotte Stewartová, Jeanne Batesová, Judith Anna Robertsová, Laurel Nearová a Jack Fisk. Film vypráví příběh muže jménem Henry, jenž je nucen se starat o své znetvořené dítě uprostřed opuštěné krajiny poté, co ho jeho žena opustila.
Scénář pro Mazací hlavu měl jen 21 stránek. Protože zápletka snímku byla neobvyklá a Lynch měl minimální režisérské zkušenosti, žádné filmové studio nechtělo projekt zaštítit. Snímek nakonec vznikl v době jeho studií za podpory AFI. Natáčelo se na několika místech v Kalifornii, která patřila institutu, včetně sídla Greystone Mansion v Beverly Hills. Snímek se zpočátku setkal s malým zájmem ze strany diváků, svou popularitu si postupně získal během několika sérií dlouhodobých půlnočních projekcí. Od svého uvedení si nicméně vysloužil pozitivní recenze a v současnosti je považován za kultovní. Roku 2004 byl vybrán Knihovnou Kongresu k uchování v Národním filmovém registru Spojených států amerických. |
| ||
Obratlovci
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Obratlovci (Vertebrata, alternativně též Craniata, „lebečnatí“) jsou podkmen strunatců, u kterých došlo k vytvoření vnitřní chrupavčité nebo později kostěné kostry přítomné alespoň ve formě lebky a obratlů. Obratlovci se dále vyznačují zřetelnou hlavovou částí, která nese smyslové orgány a obsahuje trojdílný mozek. V embryonálním vývoji hlavy a dalších částí těla mají u obratlovců mimořádný význam buňky neurální lišty, které migrují po těle embrya a přispívají k formování mnoha tkání a orgánů. Vzhledem k aktivnímu způsobu života obratlovců u nich lze nalézt řadu dalších evolučních novinek spjatých s vyššími nároky metabolismu, velmi důležitou inovací obratlovců je také jejich unikátní adaptivní imunitní systém založený na B a T lymfocytech. Velmi brzy během evoluce obratlovců došlo ke dvojí duplikaci genomu, což patrně podpořilo plasticitu regulačních mechanismů a usnadnilo evoluci nových struktur.
Mezi obratlovce se řadí přes 70 000 popsaných druhů. Z toho více než polovina patří mezi čtyřnožce, tedy mezi suchozemské obratlovce, drtivou většinu zbývajících obratlovců tvoří paprskoploutvé ryby. Obratlovci jsou od nejstarších prvohor reprezentováni ve fosilním záznamu, v kambriu a ordoviku spíše sporadicky, ale v siluru a především devonu dochází k prudkému rozvoji skupin s kostní tkání tvořící exoskelety i endoskelety. Je tak k dispozici řada zkamenělin dokumentujících některé převratné události v evoluci obratlovců, jako je například vznik čelistí ze žaberních oblouků nebo pozdně devonská kolonizace souše. Největšími suchozemskými resp. vodními živočichy všech dob jsou právě zástupci obratlovců. Na souši jde o sauropodní dinosaury z období druhohor, největším tvorem vůbec je plejtvák obrovský.
|
| ||
Měsíčník svítivý
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
.jpg) |
Měsíčník svítivý (Mola mola) je druh ryby z čeledi měsíčníkovití (Molidae), která představuje jednu z největších kostnatých ryb na světě. Nejmohutnější jedinci mohou vážit přes 2 tuny a přesahovat délku 3 m. Tato zvláštně vypadající ryba je charakteristická diskovitým tvarem těla s dlouhou řitní a hřbetní ploutví a chybějícím ocasem nahrazeným ocasním lemem se zakulacenými přívěsky. Díky chybějící zadní ploutvi měsíčník vypadá, jako by byl zezadu „useklý“ či jako by jeho tělo tvořila jen obří hlava. Ústa jsou vzhledem k tělu velmi malá, stejně jako oči a prsní ploutve. Nemá plynový měchýř ani postranní čáru. I přes svůj nemotorný vzhled se jedná o dobrého plavce, který běžně uplave kolem 10–30 km denně. Pohyb zajišťuje synchronní máchání hřbetní a řitní ploutve ze strany na stranu. Vyskytuje se v tropických, subtropických a mírných vodách Tichého, Indického i Atlantského oceánu včetně Středozemního moře.
Samice může naklást najednou i přes 800 milionů jiker, což je nejvíce mezi všemi rybami. Po vnějším oplodnění se z vajíčka stává larva se špičatými okraji těla a ocasní ploutví, která je v další larvální fázi zcela absorbovávána do těla. Vývoj měsíčníka je poté velmi rychlý, ve věku 15 měsíců váží již kolem 400 kg. Do jídelníčku druhu patří želatinový zooplankton, paprskoploutvé ryby, korýši, žahavci (hlavně medúzy) a měkkýši. Tělo měsíčníků je často napadáno parazity jako jsou motolice, klanonožci a tasemnice. Nejedná se o komerčně důležitou rybu, avšak hlavně v Japonsku a na Tchaj-wanu je maso měsíčníků považováno za pochoutku. Patří ke zranitelným druhům, jeho populace klesá následkem nechtěných úlovků komerčních rybářů.
|
| ||
Tuleň karibský
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Tuleň karibský (Neomonachus tropicalis) je vyhynulý ploutvonožec z čeledi tuleňovití (Phocidae), nejbližší příbuzný stále žijícího tuleně havajského (N. schauinslandi). Historicky šlo o široce rozšířeného savce Karibského moře, jenž se vyskytoval od pobřeží Spojených států přes Velké a Malé Antily a Bahamy až po břehy severní Jižní Ameriky. Velikost dospělců činila 2–2,5 m, zbarvení srsti se pohybovalo v šedohnědých a prošedivělých odstínech na hřbetu a mezi okrově žlutou až žlutavě bílou na spodních partiích. Mláďata byla zcela černá.
První záznam o tomto zvířeti v západních pramenech pochází z druhé cesty Kryštofa Kolumba z roku 1494, přičemž šlo o prvního velkého savce z Nového světa, jehož měli Evropané možnost spatřit. V následujících staletích byli tuleni karibští Evropany pronásledováni pro svůj ceněný tuk, případně i kůži. Navzdory masivnímu lovu však zůstal tuleň karibský špatně známým druhem: o jeho chování je známo pouze malé množství informací a vědecky popsán byl teprve roku 1850 Johnem Edwardem Grayem. Na jeho konečném vyhynutí se od konce 19. století podíleli i přírodovědci, kteří se snažili získat co nejvíc vzorků pro muzejní instituce. Poslední spolehlivé datum pozorování připadá na rok 1952.
|
| ||
Liškoun pelagický
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Liškoun pelagický (Alopias pelagicus) je druh liškounovitého žraloka, který se vyskytuje v tropických až subtropických vodách Tichého a Indického oceánu. Podobně jako ostatní liškouni, i liškoun pelagický má extrémně protažený horní lalok ocasní ploutve, který slouží k omračování kořisti, kterou představují menší druhy ryb a desetiramenatců. Liškoun pelagický obývá otevřené epipelagické vody (od vodní hladiny do cirka 200 m), občas však připlouvá i blíže k pobřeží v oblastech úzkých kontinentálních šelfů nebo čisticích stanic ryb, kde se zbavuje parazitů. Jedná se o nejmenšího z liškounů, dospělci dosahují typicky délky kolem 3 m, přičemž takřka polovinu z této délky zabírá ocas.
Stejně jako ostatní obrouni je liškoun pelagický vejcoživorodý. Samice v každé ze dvou děloh vyprodukuje větší schránku s plodným vajíčkem a malým žloutkovým váčkem. Embryo se nejdříve živí váčkem a později schránkami s neplodnými vajíčky, které samice průběžně produkuje a vypouští do dělohy. Mláďata při narození dosahují takřka poloviční délky samice. Jedná se o ohrožený druh, jelikož je cíleně i nechtěně v neudržitelných počtech loven komerčními rybáři. Vedle masa k přímé lidské spotřebě se zvliškouna zpracovávají i ploutve na polévku, z jater se extrahuje olej a kůže se využívá v oděvním průmyslu.
|
| ||
Erupční sloupec
N – T – / 15, 20, 24, 34, 35, 43, 3 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Anotace není zkopírovaný výňatek, jelikož článek nemá dostatečně dlouhý úvod. Text je tudíž poskládán z části úvodu, plus různých pasáží a vět daného článku. Mělo by to mít hlavu a patu. |
.jpg) |
Erupční sloupec je vysoký sopečný oblak vertikálního rozsahu, skládající se z přehřáté směsi popela, hornin a plynů, který stoupá ze sopečného jícnu během výbušných vulkanických erupcí. Jeho výška se pohybuje od 2 do více než 40 kilometrů.
Ke vzniku erupčního sloupce dochází pouze při explozivní sopečné činnosti. Jakmile se plynem přesycené stoupající magma dostane k povrchu, plyny se v důsledku snížení tlaku prudce a explozivně uvolní. To vede k trhání magmatu na drobné částečky jemného sopečného popela a strusky. Sloupec pohání dvě hnací síly. V jeho spodní části je to síla samotné erupce, která materiál vyvrhuje ze sopečného jícnu rychlostí několika set m/s a ten setrvačností stoupá vzhůru. Naopak ve středních a horních partiích přebírá hlavní roli vztlak. Když se výstup sloupce zastaví, tak se už jako sopečný mrak šíří horizontálně a nabývá tvaru připomínající deštník. V tento moment podléhá tamějšímu atmosférickému proudění, které ho odnáší ve směru převládajícího větru až na vzdálenost tisíců kilometrů. Zároveň z něho na zemský povrch vypadávají pyroklasty (sopečný popel a struska) ve formě sopečného spadu. Pliniovské erupce chrlí každou sekundu 10 tisíc až 10 milionů tun sopečné materiálu. Erupční sloupce proto nejsou kvůli této mase samy o sobě strukturálně stabilní a mohou se snadno pod svou vlastní vahou gravitačně zhroutit, což vede k tvorbě pyroklastických proudů a přívalů, schopné zničit vše v okruhu několika kilometrů. |
| ||
Dendrolagus
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Dendrolagus je rod vačnatců z čeledi klokanovití (Macropodidae). Od svých pozemních předků se tito klokani svou ekologickou rolí značně odchýlili – jsou adaptováni pro život na stromech a v ekosystému nahrazují opice. Dosahují délky těla 41–81 cm a délky ocasu asi 41–94 cm. Hmotnost činí až 17 kg. Ve srovnání s ostatními klokany bývají přední i zadní končetiny stejně dlouhé, tlapy jsou vybaveny příchytnými polštářky a mohutnými drápy. Ocas představuje podpěrný a balanční orgán, nemá však chápavou funkci. Pestré mahagonově-žluté zbarvení dělá z některých druhů, jako je klokan Goodfellowův, jedny z nejbarevnějších vačnatců vůbec; jiní stromoví klokani jsou však osrstěním spíše nenápadní.
Dva uznávané druhy se vyskytují na území severovýchodní Austrálie a dvanáct na ostrově Nová Guinea. Klokani rodu Dendrolagus většinou platí za samotářská zvířata, která si vymezují nepříliš rozsáhlé domovské areály a netvoří velké sociální skupiny. Přizpůsobili se paletě potravy deštných lesů, kdy dominantní část jídelníčku představují listy, ačkoli strava může zahrnovat i ovoce a jiné rostlinné složky, snad i maso. Rozmnožování může podle podmínek probíhat buďto sezónně, anebo celoročně, přičemž jde o typické K-stratégy s jediným potomkem na vrh a dlouhou březostí. Nízký rozmnožovací potenciál a výskyt v malých, izolovaných oblastech vede k tomu, že se na populacích stromových klokanů mohou výrazně projevit různé ohrožující faktory. Především devastující lov ze strany místních obyvatel vedl k tomu, že Mezinárodní svaz ochrany přírody všechny novoguinejské druhy považuje za obecně ohrožené. Australské druhy jsou pokládány za téměř ohrožené, a to především kvůli ztrátě stanovišť.
|
| ||
Červencová krize
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] ideálně 28. června, ale jde kdykoli v červenci |
 |
Červencová krize byla vážná mezinárodní krize roku 1914, která předcházela vypuknutí první světové války. Vyvolal ji atentát srbských nacionalistů na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, k němuž došlo 28. června 1914. Vídeňská vláda na základě vyšetřování obvinila ze spoluodpovědnosti za útok některé srbské vojáky a úředníky. Německo, přesvědčené, že dokáže zabránit rozšíření konfliktu, poté naléhalo na svého rakousko-uherského spojence, aby na Srbsko co nejdříve zaútočil. Pouze Velká Británie předložila návrh na svolání mezinárodní konference, který však nebyl přijat, zatímco ostatní evropské národy se pomalu připravovaly na konflikt.
Necelý měsíc po atentátu na následníka trůnu Rakousko-Uhersko zaslalo Srbsku tvrdé ultimátum, které bylo zčásti odmítnuto. Dne 28. července 1914 pak Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbskému království válku, což způsobilo nevratné prohloubení krize. Evropské mocnosti postupně mobilizovaly a uplatňovala se spojenectví mezi různými státy. Rusko mobilizovalo ve jménu etnického a ekonomického přátelství se Srbskem jako další v pořadí. Německo, znepokojené mobilizací Ruska, mu 1. srpna 1914 vyhlásilo válku a podle Schlieffenova plánu o dva dny později zaútočilo na Francii. Po německé invazi do Belgie vyhlásila Velká Británie 4. srpna válku Německu. Diplomacie tak ustoupila zbraním.
|
| ||
Dvorní dámy
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] hodilo by se 6. června 2024, to bude mít Velázquez půlkulaté narozeniny; nebo na MDŽ |
 |
Dvorní dámy jsou hlavní dílo španělského barokního malíře Diega Velázqueze. Pocházejí z roku 1656 a jsou vystavené v muzeu Prado v Madridu. Rozměrná olejomalba o šířce 276 cm a výšce 318 cm ukazuje skupinu členů španělského dvora krále Filipa IV., zachycenou jakoby na momentní fotografii ve velké místnosti královského paláce Alcázar v Madridu. Pětiletá infantka Markéta Tereza, budoucí císařovna a také česká královna, je obklopena svým doprovodem: jsou zde mladé dvorní dámy, starší princeznina vychovatelka, tělesný strážce, dva trpaslíci a pes. Těsně za nimi pracuje na velkém plátně sám Velázquez, jenž se dívá z obrazu ven, na diváka. V pozadí se v zrcadle odrážejí král a královna, možná přímo a možná z malby, na které Velázquez právě pracuje.
Dvorní dámy jsou již dlouho považovány za jeden z nejdůležitějších obrazů dějin umění a patří k nejčastěji analyzovaným výtvarným dílům, protože jejich složitá a záhadná kompozice klade otázky o realitě a iluzi i o nejasných vztazích mezi zobrazenými osobami a divákem. Barokní malíř Luca Giordano uvedl, že dílo představuje „teologii malby“, a v roce 1827 Thomas Lawrence obraz popsal jako „opravdovou filozofii umění“. A na konci 20. století byly Dvorní dámy vyhodnoceny jako „Velázquezův největší úspěch, vysoce reflexivní, promyšlená demonstrace toho, co lze v umění malby dosáhnout, a možná nejzvídavější komentář, který kdy někdo dal k možnostem malířského stojanu”.
|
| ||
Venušina toaleta
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] hodilo by se 6. června 2024, to bude mít Velázquez půlkulaté narozeniny |
 |
Venušina toaleta je obraz od Diega Velázqueze asi z let 1647 až 1651 nyní umístěný v Národní galerii v Londýně. Zobrazuje nahou bohyni Venuši ve smyslné póze, ležící na posteli zády k divákovi a hledící do zrcadla drženého římským bůžkem tělesné lásky, svým synem Amorem. Obraz vznikl možná během umělcovy návštěvy Itálie a jeho hlavní inspirací byly nahé Venuše italských malířů, jako je Giorgionova Spící Venuše (kolem 1510) a Tizianova Urbinská Venuše (1538). Velázquez spojil dvě zavedené výtvarné pózy Venuše: buď hledící do zrcadla, nebo ležící. Obraz je novátorský i pro centrální použití zrcadla a proto, že ukazuje Venušino tělo obrácené k divákovi zády. O obrazu se často říká, že zobrazená Venuše se na sebe dívá do zrcadla, což je však fyzicky nemožné, protože divák může vidět její tvář odrážející se jeho směrem. Navíc je odraz Venušiny tváře nepřirozeně velký.
Venušina toaleta je jediný dochovaný Velázquezův ženský akt. Akty byly ve španělském umění sedmnáctého století mimořádně vzácné, protože umělce hlídala španělská inkvizice. Navzdory tomu akty zahraničních malířů vyšší kruhy nadšeně sbíraly a Velázquezův obraz visel v sídlech španělských dvořanů až do roku 1813, kdy byl převezen do Anglie, kde byl později v roce 1906 zakoupen pro londýnskou Národní galerii. Roku 1914 byl napaden a těžce poškozen kanadskou sufražetkou Mary Richardsonovou, brzy však byl restaurován a opět vystaven. Incident ovlivnil to, jak britská veřejnost vnímá feminismus a postoj feministek k sexualitě. V roce 2023 byl obraz znovu cílem útoku, když jeho ochranné sklo rozbili aktivisté hnutí Just Stop Oil.
|
| ||
Vladimirská Bohorodička
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Vladimirská Bohorodička je umělecky, nábožensky i kulturně významná byzantská ikona z 12. století zobrazující Madonu s dítětem, považovaná za jeden z národních symbolů Ruska. Vznikla nejspíš v Konstantinopoli a roku 1131 ji tamní patriarcha daroval kyjevskému velkoknížeti asi ve snaze podpořit christianizaci Slovanů. Když Andrej Bogoljubskij přenesl své sídlo z Kyjeva do Vladimiru, využil ikonu k odůvodnění svého rozhodnutí: koně vezoucí Bohorodičku se prý zastavili nedaleko tohoto města a nechtěli jít dál, a na základě toho Andrej mohl své nové hlavní město vydávat za vybrané samotným Bohem. Od dob Ivana Hrozného pak kolem ikony začaly vznikat další legendy ospravedlňující a oslavující imperiální politiku ruských carů. Rusové od těch dob ikonu považují za své národní paládium a připisují jí několik zázraků historického významu. Dnes je umístěna v moskevském kostele sv. Mikuláše v Tolmačích jako součást výstavy Treťjakovské galerie a zároveň jako předmět úcty věřících.
Ikona byla v minulosti poškozena požárem, a tak se z původní malby anonymního středověkého mistra dochovaly pouze obličeje postav a část zlacení. Umělecky je vysoce hodnotná a patří k nejstarším příkladům ikonografického typu něžných Bohorodiček, jež Matku Boží znázorňují s Ježíškem, který se hlavou opírá o její tvář. Mariin obličej s dlouhým nosem a drobnými ústy je charakteristický pro umění komnenovské dynastie. Směs mateřské něhy a drásavého smutku v jeho výrazu jeden pozorovatel vyložil jako projev emocí vyvolaných událostmi Betléma a Kalvárie.
|
| ||
Josefína Kounicová
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vhodný k 7.4., 5.10. nebo 12.5. |
 |
Josefína Kounicová, rozená Josefa Horová (7. dubna 1881 Žinkovy – 5. října 1961 Praha), byla česká mecenáška, druhá manželka Václava hraběte Kounice. Neurozená dcera tesaře pocházela z chudých poměrů. Narodila se v Žinkovech u Přeštic v Pošumaví a jako náctiletá odešla do učení a služby u moravských příbuzných na panském domě v Uherském Brodě. Tam se poznala s majitelem panství, o 33 let starším šlechticem, právníkem a politikem, pro své sociální cítění a politické postoje přezdívaným Rudý hrabě, který roku 1895 ovdověl.
Po desetileté známosti se v květnu 1908 vzali a při té příležitosti novomanželé založili nadaci na zřízení vysokoškolských kolejí v Brně. Hrabě dříve sídlil na zámku Vysoká u středočeské Příbrami, kde i po smrti svojí první manželky herečky Josefíny Čermákové zůstával v kontaktu se švagrem Antonínem Dvořákem a jeho rodinou. Pro svou druhou choť však nechal po roce 1902 zbudovat u Uherského Brodu zámeček Obora, kam se odstěhovali. Po pětiletém bezdětném manželství však Josefína ovdověla a prožila další téměř půlstoletí v nových pořádcích republiky, válečného běsnění i budování socialismu. Po vzniku Československa hraběnka přišla o svůj šlechtický titul a v důsledku pozemkových reforem také o velkou část zděděných pozemků, o další majetek ji v 50. letech připravilo znárodnění. Zemřela v roce 1961 jako nájemnice v pražském dvoupokojovém bytě.
|
| ||
Městské opevnění (Slavkov u Brna)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Třeba k 12. květnu jako první písemné zmínce o městě? |
 |
Slavkovské hradby tvořily systém goticko-renesančního městského opevnění, který byl vybudován možná již ve 13., nejpozději však ve 14. a 15. století za účelem ochrany města Slavkova u Brna. Uzavíraly prostor kolem dnešního historického centra. Za dobu své existence byly přestavovány, jejich účinnost doplňovaly v rozích bašty a pravděpodobně i příkop a dvojice rybníků na řece Litavě. Husitským vojskům pod vedením Haška Ostrovského z Valdštejna při jednom z jejich tažení na Moravu v roce 1425 však hradby neodolaly. Od začátku 18. století ztratily svůj význam a postupně zanikaly, nejprve v souvislosti s přestavbou slavkovského zámku a budováním zámecké zahrady.
Městské brány byly původně čtyři, směřující do čtyř světových stran. Na východě Bučovská, na západě Brněnská (Špitálská), na severu Rousínovská (Zámecká) a od jihu Rybničná (Hodinová). Do dnešních dní se dochovalo několik fragmentů slavkovského opevnění, z bran však žádná, jako poslední zanikla Hodinová brána v roce 1903. Zachovalé úseky hradního zdiva se nacházejí v ulicích Hradební (u bývalé Hodinové brány), Kollárova (u hřbitova), dále v Lidické ulici a u zámecké zahrady. Celkem osm takovýchto objektů je chráněno jako kulturní památky.
|
| ||
Ploutvonožci
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Ploutvonožci jsou značně rozšířená skupina masožravých savců uzpůsobených k životu ve vodě. Moderní taxonomie je považuje za nezařazený klad v řádu šelem a podřádu psotvární. Patří k nim tři čeledi: tuleňovití, mrožovití a lachtanovití. Počet druhů přesahuje tři desítky. Ploutvonožci mají hydrodynamická těla s končetinami přeměněnými v ploutve. Velikost a váha ploutvonožců se pohybuje od cca 1,1 m a 55 kg až po cca 6 m a 4 tuny. Rypouš sloní je nejen největší ploutvonožec, ale i největší zástupce řádu šelem na světě. Všichni ploutvonožci se umí potápět, některé druhy i na dobu přesahující hodinu a do hloubek přes jeden kilometr. Vrstva podkožního tuku jim slouží jako termoizolace. Mroži jako jediní z ploutvonožců mají kly dlouhé až 1 m.
Většina druhů ploutvonožců žije v chladných vodách jižní a severní polokoule. Většinu času tráví ve vodě a na souš vystupují pouze kvůli páření, vrhům a výchově mláďat, během línání či na útěku před predátory. Loví převážně bezobratlé živočichy, ryby, hlavonožce, některé agresivnější druhy i tučňáky či jiné ploutvonožce. Mroži se specializují na sběr mlžů z mořského dna. Většina ploutvonožců je polygynní, míra polygynie však závisí na druhu. Ploutvonožci byli loveni lidmi již od doby kamenné, zvláště arktické národy je dodnes loví pro jejich maso, tuk i srst. V 18. a 19. století byla řada druhů komerčně lovena na pokraj vyhynutí, ve 20. století byla zahájena jejich ochrana.
|
| ||
Trubkonosí
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Trubkonosí je řád mořských ptáků, který zahrnuje čeledi albatrosovitých, buřníčkovitých, buřňáčkovitých a buřňákovitých. Tito kosmopolitní letci jsou hojně rozšíření napříč všemi oceány. Velikostí se jedná o extrémně diverzifikovanou skupinu, která zahrnuje jak jedny z největších ptáků schopných letu, tak jedny z nejmenších mořských ptáků vůbec. K nejvýraznějším morfologickým společným znakům trubkonosých patří vnější protažené trubkovité nozdry a stavba zobáku. Živí se převážně rybami, desetiramenatci a krilem. Hlavně velké druhy jsou výjimečně schopní letci, největší druhy albatrosů za život nalétají i miliony kilometrů. Jiné druhy jako buřňáci jsou zase výbornými potápěči, kteří loví potravu i desítky metrů pod vodou.
Trubkonosí představují extrémní zástupce K-stratégů s pomalou reprodukcí a dlouhým životním cyklem. Hnízdí v koloniích převážně na opuštěných ostrovech bez predátorů. Vykazují poměrně vysokou míru filopatrie, tzn. vrací se pářit do svých mateřských kolonií. Jsou to monogamní ptáci žijící v dlouholetých svazcích. Kladou pouze jedno velké vejce za rok, větší druhy albatrosů jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí oba partneři a sdílí i výchovu mláďat. Trubkonosí patří k nejohroženějším ptákům s řadou zástupců v ohrožených i kriticky ohrožených kategoriích. Mezi námořníky se traduje, že jsou nositelé duší utopených námořníků a krutých kapitánů, kteří byli odsouzeni k nekonečnému bloudění oceánem. Albatrosi jsou tradičně považováni za dobré znamení a jejich zabití by přineslo námořníkům smůlu.
|
| ||
Věra Menčíková
N – T – 2024 / 26 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] nejlépe v týdnu od 24. června, kdy bude 80. výročí úmrtí šachistky |
 |
Věra Menčíková (16. února 1906 Moskva – 26. června 1944 Londýn) byla československo-britská šachistka, první mistryně světa v letech 1927–1944. Titul obhájila na celkem osmi turnajích, zároveň jej ze všech mistryň světa udržela nejdéle. Byla první hráčkou, která se pravidelně utkávala s mužskou konkurencí na mezinárodních turnajích, ve své době zároveň jako jediná. V předválečném období Menčíková v ženském šachu neměla konkurentky, na mistrovství světa zvítězila celkem 59krát za sebou. Je považována za hráčku úrovně mezinárodního mistra.
Menčíková se narodila v Moskvě v roce 1906, její otec byl Čech, matka Angličanka. Šachy se naučila hrát v devíti letech, závodně začala hrát ve svých čtrnácti. V důsledku událostí po říjnové revoluci se s matkou a sestrou v roce 1921 přestěhovala do Anglie, kde se jejím trenérem stal maďarský mistr Géza Maróczy. Již v roce 1925 byla mezi ženami v Anglii nejlepší, o dva roky později pak na turnaji v Londýně získala titul mistryně světa. Následně se Menčíková pravidelně začala účastnit turnajů mistrovské úrovně, ve kterých hráli téměř výhradně muži. Zúčastnila se také například mezinárodních turnajů v Karlových Varech, Moskvě nebo v Hastingsu. Ve své kariéře porazila například budoucího mistra světa Maxe Euweho nebo britsko-pákistánského šampiona Sultana Khana. Byla aktivní až do své smrti v červnu 1944, kdy raketa V-1 nacistické Luftwaffe zasáhla její dům v Londýně.
|
| ||
Maria Sibylla Merianová
N – ostatní T – 2024 / 21 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] přijde mi to jako velmi zajímavá osobnost, významná žena, kterých tehdy nebylo úplně mnoho. Navíc by se to hodilo ke Světovému dnu biodiverzity, který bude 22. května. |
 |
Německo-švýcarská malířka a entomoložka Maria Sibylla Merianová byla významnou přírodovědkyní 17. století a také jednou z prvních přírodovědců, kteří přímo dokumentovali proměny hmyzu.
Umělecké vzdělání získala Merianová od svého nevlastního otce Jacoba Marrela, žáka malíře zátiší Georga Flegela. Hmyz začala sbírat již jako dospívající dívka, ve třinácti letech chovala bource morušového a svou první knihu přírodopisných ilustrací vydala ve věku sedmadvaceti let. V roce 1679 vstoupila do vědeckých kruhů prvním dílem dvousvazkové série o housenkách; druhý díl následoval v roce 1683. Každý svazek obsahoval 50 desek s jejich proměnami od vajíčka po dospělce, které vlastnoručně vyryla a vyleptala. Merianová zdokumentovala důkazy o procesu metamorfózy a rostlinných hostitelích 186 evropských druhů hmyzu a spolu s ilustracemi dodávala i popisy o jejich životních cyklech. V roce 1699 odcestovala do Nizozemské Guyany (dnešního Surinamu), aby studovala a zaznamenávala tamní tropický hmyz, z čehož roku 1705 vznikla uznávaná publikace Proměny surinamského hmyzu. Díky pečlivému pozorování a dokumentaci proměn motýlů považuje britský vědec David Attenborough Merianovou za jednu z nejvýznamnějších přispěvatelek do oboru entomologie. |
| ||
Dlouhodobě nevyhovující návrhy editovat
- Emil Hácha
- Metamorfní facie
- Tirpitz (1939)
- Tom Pryce
- Metro v Praze
- Lak na nehty
- Titanic
- Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
- Tutanchamon
- Bitva u Mühldorfu
- Plastový vojáček
- Říp
- Starokladrubský kůň
- Bible Melantrichova
- Gravitační vlna
- Cædmon
- Carlo Emilio Gadda
- Vyvraždění Slavníkovců
- Anolis šedý
- Filosofie umělé inteligence
- Wrong Way Up
- Reprodukční bariéra
- Centrální provincie (Zambie)
- Mé nahraditelné já
- Paris 1919
- The End…