Výreček indický

druh ptáka rodu Otus

Výreček indický (Otus bakkamoena) je druh sovy z čeledi puštíkovití, který je rozšířen v jižní Asii.

Jak číst taxoboxVýreček indický
alternativní popis obrázku chybí
Výreček indický
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádsovy (Strigiformes)
Čeleďpuštíkovití (Strigidae)
Rodvýreček (Otus)
Binomické jméno
Otus bakkamoena
Pennant, 1769
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika a rozšíření editovat

Výrečka indického formálně popsal v roce 1769 velšský přírodovědec Thomas Pennant pod názvem Otus bakkamoena.[2] Původně se do tohoto taxonu řadilo i několik dalších výrečků, kteří byli později povýšeni na samostatné druhy. Patří k nim O. semitorques, O. lettia a O. lempiji.[3] U výrečka indického jsou rozpoznávány následující poddruhy:[2]

  • O. b. deserticolor Ticehurst, 1922 – jižní Írán a Pákistán;
  • O. b. gangeticus Ticehurst, 1922 – severozápadní Indie až Nepál;
  • O. b. marathae Ticehurst, 1922 – střední Indie;
  • O. b. bakkamoena Pennant, 1769 – jižní Indie a Šrí Lanka.

Stanoviště editovat

Vyskytuje se v lesních biotopech. Obývá jak primární tak sekundární lesy, dále i pouštní oblasti se suchou vegetací, husté shluky stromů na zahradách i ovocné sady. Vyskytuje se až do 2200 m n. m.[4]

Popis editovat

 
Pár výrečků indických

Tento středně velký puštíkovitý pták dosahuje délky těla kolem 22–22 cm.[4] Váha se pohybuje kolem 125–152 g, rozpětí křídel dosahuje 61–66 cm.[5] Opeření je písčitě hnědé s nevelkými tmavě hnědými až černými skvrnami. Obličejový disk má výrazné černé okraje. Po stranách hlavy jsou umístěna výrazná dlouhá ouška s tmavými věnujícími okraji. Oči jsou oříškově hnědé až tmavě hnědé, výjimečně žlutohnědé. Zobák je rohovinový, přičemž spodní čelist je o něco světlejší než ta horní a konec je tmavý. Ozobí je zelené. Nohy jsou opeřené až k bázi prstů, samotné prsty jsou nahnědlé až žlutozelené.[4]

Biologie editovat

Jedná se o nočního živočicha; zatímco v noci loví, přes den hřaduje v hustých korunách stromů.[4] Živí se hlavně hmyzem jako jsou brouci a sarančata, občas sezobne i menšího plaza, ptáka nebo hlodavce. Hlasově se projevuje kvákavým, otazným, pravidelně vydávaným uot?.[5] Díky kryptickému zbarvení je složité jej pozorovat ve volné přírodě.[6] Hnízdo si staví v přirozených dutinách stromů. Samice snáší 3–4 bílých vajec o rozměrech kolem 33×27 mm.[4]

Ohrožení editovat

Druh má sice neznámo velkou populaci, nicméně bývá popisován běžný a široce rozšířený. Akutně mu nehrozí žádné nebezpečí a má široký areál výskytu, takže jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje za málo dotčený.[3]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. a b Owls. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b Otus bakkamoena [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T61855263A95182096.en. (anglicky) 
  4. a b c d e KÖNIG, Claus; WEICK, Friedhelm. Owls of the World. 2. vyd. London: Christopher Helm Publishers, 2010. ISBN 978-1-4081-3578-5. S. 276–277. (anglicky) 
  5. a b MIKKOLA, Heimo. Owls of the World: A Photographic Guide. 2. vyd. London: Christopher Helm, 2017. ISBN 978-1-4729-4561-7. S. 150–151. (anglicky) 
  6. PARK, Chang Eon; KIM, Min-Chul; IBAL, Jerald Conrad Pernites. The complete mitochondrial genome sequence of Otus bakkamoena (Aves, Strigiformes, Strigidae). Mitochondrial DNA Part B. 2019-01-02, roč. 4, čís. 1, s. 775–776. Dostupné online [cit. 2023-11-27]. ISSN 2380-2359. DOI 10.1080/23802359.2019.1565979. (anglicky) 

Literatura editovat

  • KÖNIG, Claus; WEICK, Friedhelm. Owls of the World. 2. vyd. London: Christopher Helm Publishers, 2010. ISBN 978-1-4081-3578-5. (anglicky) 
  • MIKKOLA, Heimo. Owls of the World: A Photographic Guide. 2. vyd. London: Christopher Helm, 2017. ISBN 978-1-4729-4561-7. (anglicky) 

Externí odkazy editovat