Wikipedie

Katia Ricciarelliová

italská operní pěvkyně

Katia Ricciarelliová (celým původním jménem Catiuscia Maria Stella Ricciarelli, * 16. ledna 1946, Rovigo) je italská operní pěvkyně, sopranistka. Vynikala jasným sopránem s čistými pianissimy, který ji předurčoval do lyrických rolí italského nebo francouzského belcantového repertoáru, a v nich byla v 70. letech hvězdou světových scén. Pokusy o zvládnutí těžších partů ale přispěly ke zhoršení kvality jejího hlasu, až musela svou kariéru ukončit. Začala se tedy věnovat filmovému nebo divadelnímu herectví.

Katia Ricciarelliová
Základní informace
Narození18. ledna 1946 (78 let)
Rovigo
Žánryopera
Povoláníoperní pěvkyně a filmová herečka
Nástrojehlas
Hlasový oborsoprán
VydavateléRCA Red Seal
Philips Records
Deutsche Grammophon
EMI Classics
Columbia Records
Oceněníkomandér Řádu umění a literatury (1996)
velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku
Zlatá medaile italského Řádu za zásluhy o kulturu a umění
Manžel(ka)Pippo Baudo (1986–2007)
José Carreras
Webwww.katiaricciarelli.it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Narodila se do chudých poměrů a vyrostla v Bassanellu s matkou a dvěma staršími sestrami bez otce, který se dobrovolně přihlásil na sovětskou frontu.[1] Vystudovala konzervatoř v Benátkách, vyučoval ji pěvec Iris Adami Corradetti.[2] Zvítězila v soutěži italské asociace operních umělců Aslico v Miláně a na základě toho debutovala v divadle, v říjnu 1969 v Mantově zpívala v Pucciniho Bohémě.[3] O rok později v Parmě vystoupila v Trubadúrovi a její účinkování v Cherubiniho Anakreonovi v Sieně jí přineslo velký úspěch.

V roce 1970 zvítězila ve Verdiho soutěži v Parmě[2] a o rok později v mezinárodní televizní soutěži Voci verdiane (Verdiovské hlasy).[3] O rok později zažila svůj americký debut v Chicagu v roli Lucrezie ve Verdiho opeře I due Foscari. V 70. a 80. letech patřila k nejvyhledávanějším protagonistkám lyrických rolí v italských operách. Dostala se na přední světové scény (1974 – Královská opera Londýn, 1975 – Metropolitní opera New York atd.[4]). V roce 1976 poprvé zpívala v La Scale v Pucciniho Sestře Angelice.[2][pozn 1] Několikrát zpívala také v Československu, např. na festivalech Smetanova Litomyšl[5] nebo Pražské jaro.[6] Vystupovala s Lucianem Pavarottim, José Carrerasem, Plácidem Domingem nebo Ruggerem Raimondim a v Bruselu i s vysněným Mariem del Monakem.[3] Z dirigentů často spolupracovala s Herbertem von Karajanem, Colinem Davisem, Claudiem Abbadem. Karajanovy nahrávky oper s Ricciarelliovou měly velký úspěch, slavný dirigent ji ale na druhou stranu také vedl k těžkým rolím, které poškodily její hlas.[2]

Ten se v 90. letech zhoršil natolik, že se dočkala nejednou nepříznivého přijetí od kritiky i od publika, a postupně proto operní dráhu opustila. Věnovala se písňovému repertoáru nebo lehčím žánrům.[1]

V roce 2001 kandidovala do parlamentu za stranu Evropská demokracie, zvolena ale nebyla.[3] Po roce 2000 hrála také v několika filmech a televizních seriálech (za film La seconda notte di nozze získala Stříbrnou stuhu za výkon ve vedlejší roli)[7] a vystupovala také na činoherní divadelní scéně.[3]

V roce 1986 se vdala za televizního moderátora Pippa Bauda,[1] ale po 18 letech se rozvedli. Žije v Bardolinu u Verony.[3]

Repertoár editovat

Její repertoár zahrnoval zejména role v italských operách (Verdiho, Pucciniho, Donizettiho, Rossiniho či Belliniho). Zpívala ale také např. Donnu Annu v Mozartově Donu Giovannim, Micaëlu v Bizetově Carmen, Markétku v Gounodově Faustovi a Markétce, Manon ve stejnojmenné opeře Massenetově a další. Z Wagnerových oper nastudovala Elsu v Lohengrinovi. V menší míře, ale přece se věnovala i operetě (Lehárovy operety Eva a Veselá vdova). Věnovala se také bohatě koncertní činnosti.

Za svůj vzor označuje Renatu Tebaldiovou.[3]

Ohlasy editovat

Její hlas vynikal krásou a jasností, jak napsala Anne Feeneyová, byl to „zářivý lyrický soprán s ojediněle sladkým témbrem“.[2] K jejímu úspěchu ale přispěl i její půvab, světlé vlasy a modré oči.[3] Kritik Michelangelo Zurletti ji v roce 1987 označil za „ideální Desdemonu“,[3] Alan Blyth o ní napsal do Groveova slovníku: „Její živý a vřelý hlas zdůrazňovalo pravdivé a přitažlivé herectví“.[4]

Osvědčila se v lyrických rolích, méně už pak v postavách heroických (Aida, Tosca, Turandot).[4] Její snaha o zvládnutí podobných partů pak vedlo ke zhoršení kvality jejího hlasu ve výškách i středních polohách a k problémům s přesnou intonací.[2]

Složitou pozici měla po celou kariéru na scéně milánské La Scaly. Už od prvního vystoupení tam měla příznivce i odpůrce a v roce 1989 ji publikum vybučelo v roli Luisy Millerové ještě dřív, než začala zpívat.[3] Tehdy proklela diváky přímo z jeviště.[1] Už v roce 1983 se ale dočkala podobné reakce po selhání hlasu v londýnské Covent Garden.[1]

V roce 1994, k 25 letům své umělecké činnosti, obdržela Řád zásluh o Italskou republiku II. stupně (velkodůstojník) a ve Vídni prestižní titul Komorní pěvkyně (Kammersängerin).[8]

Diskografie editovat

Její zpěv je zaznamenán na velkém množství zvukových i audiovizuálních nahrávek. Ze studiových operních kompletů jsou to např. (vždy hlavní role):

Nahrána je také celá řada záznamů jevištních představení, nebo např. jejích účinkování v sólových partech církevních kompozic. Feeneyová vyzdvihuje její výkon v kompletní nahrávce opery Jezerní paní (Sony).[2]

Z audiovizuálních nahrávek se vymyká Verdiho Otello, ve kterém po boku Plácida Dominga ztvárnila Desdemonu ve filmové režii Franca Zeffirelliho.[8]

Po roce 1995 je její hlas zaznamenán na několika cross-overových nahrávkách (např. na Quartetto d'archi zpěváka a kytaristy Edoarda Bennata nebo na nahrávkách smyčcového kvarteta Solis).[1]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c d e f Katia Ricciarelli [online]. Biografie Online, [2014]. Dostupné online. (italsky) 
  2. ↑ a b c d e f g FEENEY, Anne. Katia Ricciarelli [online]. All Music, [2014]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g h i j Katia Ricciarelli [online]. Corriere della Sera : Cinquantamila giorni, [2014] [cit. 2014-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (italsky) 
  4. ↑ a b c BLYTH, Alan. Ricciarelli, Katia. In: Grove Music Online. Oxford Music Online. Oxford: Oxford University Press Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ Na Smetanovu Litomyšl zavítá také Václav Klaus. Haló noviny. 2007-06-14. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  6. ↑ Jak nás podpořit : Pražské jaro: Tradice – Výjimečnost – Kvalita [online]. Pražské jaro [cit. 2014-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-05. 
  7. ↑ Katia Ricciarelli [online]. International Movie Database, [1990-2014]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b Katia Ricciarelli [online]. RAI, květen 1999 [cit. 2014-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-05. (italsky) 

Poznámky editovat

  1. ↑ V životopisu v Corriere della Serra se uvádí rok 1973.

Literatura editovat

  • RICCIARELLI, Katia; MARINELLI, Gioconda. Altro di me non saprei narrare. [s.l.]: Aliberti Editore, 2008. ISBN 978-88-7424-380-8. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Katia_Ricciarelliová&oldid=22102250“