Karel Ferdinand z Valdštejna
Karel Ferdinand Maxmilián hrabě z Waldsteinu, také z Valdštejna (1634 – 9. dubna 1702 Vídeň, německy německy Karl Ferdinand des H. R. Reichs Graf von Waldstein) byl český šlechtic z hrádecké větve starobylého rodu Valdštejnů (Waldsteinů), uplatnil se jako významný diplomat ve službách Habsburků, později zastával vlivné hodnosti u císařského dvora ve Vídni. Byl rytířem Řádu zlatého rouna a vlastnil rozsáhlé statky v severních Čechách. Jeho mladším bratrem byl pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna.
| Hrabě Karel Ferdinand z Valdštejna | |
|---|---|
 | |
| 7. majitel seniorátního fideikomisu Třebíč | |
| Ve funkci: 11. srpna 1684 – 9. dubna 1702 | |
| Předchůdce | František Augustin z Waldsteinu |
| Nástupce | Karel Arnošt z Waldsteinu |
| Státní a konferenční ministr | |
| Ve funkci: 1690 – ? | |
| Panovník | Leopold I. |
| Nejvyšší komorník císařského dvora | |
| Ve funkci: 1690 – 9. duben 1702 | |
| Panovník | Leopold I. |
| Předchůdce | Gundakar z Ditrichštejna |
| Nástupce | Jan Leopold z Trautsonu |
| Nejvyšší hofmistr císařovny | |
| Ve funkci: únor 1685 (nebo 1686) – 1690 | |
| Panovnice | Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská |
| Nástupce | František Maxmilián z Mansfeldu |
| Císařský tajný rada | |
| Ve funkci: 1678 – 9. dubna 1702 | |
| Panovník | Leopold I. |
| Vyslanec v Londýně | |
| Ve funkci: 1677 – 1679 | |
| Nejvyšší hofmistr ovdovělé císařovny | |
| Ve funkci: ? – 1685 nebo 1686 | |
| Panovnice | Eleonora Magdalena Gonzagová |
| Nejvyšší štolba ovdovělé císařovny | |
| Panovnice | Eleonora Magdalena Gonzagová |
| Císařský komorník | |
| Ve funkci: 1654 – 9. dubna 1702 | |
| Panovník | Ferdinand III. |
| Narození | 1634 |
| Úmrtí | 9. dubna 1702 (ve věku 67–68 let) Vídeň  Habsburská monarchie |
| Titul |  hrabě |
| Choť | (1660) Marie Alžběta z Harrachu (1637–1710) |
| Rodiče | Maxmilián z Waldsteinu († 1655) a Kateřina z Harrachu (1599–1640) |
| Děti | Karel Arnošt (1661–1713) |
| Příbuzní | nevlastní matka: Polyxena Marie z Talmberka (1599–1651) bratr: Ferdinand Arnošt z Waldsteinu († 1657) bratr: Albrecht Leopold z Waldsteinu (1626–1656) bratr: František Augustin z Waldsteinu (1628–1684) sestra: Marie Monika, provdaná Švihovská z Rýzmberka (po 1630–1666) nevlastní bratr: Jan Bedřich z Waldsteinu (1642–1694) nevlastní sestra: Marie Alžběta, provdaná Vratislavová z Mitrovic (po 1644–1687) děd: Adam mladší z Waldsteinu (1570–1638) babička: Alžběta Brtnická z Waldsteinu (asi 1563–1614) |
| Zaměstnání | politik, diplomat |
| Profese | šlechtic |
| Náboženství | římskokatolické |
| Ocenění | 30. červenec 1675 Řád zlatého rouna (č. 493) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Původ a diplomatická kariéra editovat
Narodil se jako pátý syn hraběte Maxmiliána z Valdštejna (1596–1655) a jeho manželky Kateřiny, rozené z Harrachu (1599–1640). Absolvoval kavalírskou cestu, během níž několik let studoval na univerzitě v Lovani[1]. V roce 1654 byl jmenován císařským komořím a svou další kariéru spojil s vládou Leopolda I., jehož císařské korunovace ve Frankfurtu se zúčastnil (1658)[2].
Prvním diplomatickým úkolem byl pověřen již v roce 1657, kdy zastupoval císaře na pohřbu saského kurfiřta Jana Jiřího. Další diplomatickou cestu podnikl v roce 1661, kdy v německých knížectvích sháněl finanční podporu na válku proti Turkům. Později se ještě několikrát vydal do Německa, v letech 1668 a 1670 byl též členem diplomatických misí do Polska. V letech 1677–1679 byl vyslancem v Londýně. V souvislosti s tím byl jmenován tajným radou (1678), ještě předtím získal od španělského krále Karla II. Řád zlatého rouna (1675).
Vrcholem jeho diplomatické kariéry byla mimořádná mise do Polska v roce 1683, jejímž cílem bylo získat polskou podporu v další válce s Tureckem. Po předchozích zkušenostech i za cenu vysokých úplatků polské šlechtě byl úspěšný a 31. března 1683 podepsal spojeneckou smlouvu mezi císařem a polským králem. Na základě této smlouvy pak polský král Jan Sobieski podnikl rozhodující útok v době tureckého obléhání Vídně. Valdštejnovy zkušenosti při jednání s anglickým parlamentem a polským Sejmem utvrdily jeho monarchistické přesvědčení a jako vlivný dvořan pak zůstával předním stoupencem Habsburků.
Kariéra u dvora editovat
Vedle diplomatické kariéry budoval i své postavení u císařského dvora, kde byl nejprve již od 60. let 17. století nejvyšším štolbou ovdovělé císařovny Eleonory Gonzaga, třetí manželky Ferdinanda III. V letech 1685–1690 byl nejvyšším hofmistrem císařovny Eleonory Falcko-Neuburské, nakonec se stal nejvyšším komorníkem Leopolda I. (1690–1702). Od roku 1690 byl zároveň státním a konferenčním ministrem, svými názory a rétorikou ovlivňoval chod státní konference a v závěru vlády Leopolda I. patřil k významným osobnostem císařského dvora. Posledním důležitým úkolem byl pověřen v roce 1698, kdy z titulu svých funkcí hostil ve Vídni ruského cara Petra Velikého.
Majetkové poměry editovat
Po otci Maxmiliánovi zdědil Svijany a Loučeň (1655), krátce nato po starším bratrovi Ferdinandu Arnoštovi zdědil Mnichovo Hradiště (1657). Na základě nejasně formulované závěti svého bratrance Adama Maxmiliána (1666) se začal soudit o jihomoravské panství Židlochovice. Spor o Židlochovice vedli různí členové rodu Valdštejnů téměř padesát let a o toto výnosné panství nejblíž k Vídni měl Karel Ferdinand velký zájem. Díky spříznění s rodem Clary-Aldringenů byl krátce v letech 1666–1678 také majitelem severočeského panství Benešov nad Ploučnicí. V roce 1680 odkazem příbuzného z rodu Kouniců převzal Českou Lípu a Zahrádky,[3] tyto statky ale nikdy nenavštívil a v roce 1696 je za 450 000 zlatých přenechal opět Kounicům. Mezitím svému synovci Arnoštu Josefovi prodal v roce 1678 panství Mnichovo Hradiště. Jako nejstarší člen rodu Valdštejnů převzal v roce 1684 panství Třebíč, ve stejném roce po starším bratrovi Františku Augustinovi (1628–1684) zdědil Dobrovici v severních Čechách. Pro občasný pobyt v Praze sloužil palác na Malé Straně, vystavěný po roce 1667.
Vzhledem ke službě u dvora a diplomatickým cestám pobýval Karel Ferdinand převážně mimo Čechy a jeho zájem o zděděný majetek se omezoval pouze na výnos, který mu umožňoval finančně náročný pobyt u dvora. I když jsou doloženy jen strohé výnosy ohledně povinností poddaných, na druhou stranu jeho postavení u dvora umožnilo rozkvět poddanských měst a rozšiřování městských privilegií (Dobrovice[4]). V Dobrovici jsou také doloženy tři krátké pobyty (1685, 1691, 1696). Přestože vlastnil rozsáhlé statky v Čechách, finančně náročné aktivity u dvora a v zahraničí jej nutily ke značnému zadlužování. Půjčoval si například od spřízněného rodu Thun-Hohensteinů, v roce 1681 si půjčil 100 000 zlatých od Heřmana Jakuba Černína. Naopak sám půjčoval dál a mezi jeho věřiteli byl například nejvyšší sudí František Karel Přehořovský z Kvasejovic.
Hlavní panství editovat
- Benešov nad Ploučnicí (1666–1678)
- Česká Lípa (1680–1696)
- Dobrovice (1684–1702)
- Loučeň (1655–1702)
- Mnichovo Hradiště (1657–1675)
- Svijany (1655–1702)
- Třebíč (1684–1702)
Rodina editovat
Za manželku si vzal 29. ledna 1660 svou sestřenici Marii Alžbětu z Harrachu (1637–1710), vzhledem k blízkému příbuzenskému vztahu byl ke sňatku nutný papežský dispens. Jejich manželství bylo podle dochované korespondence šťastné a harmonické, ale narodil se z něj jen jeden potomek, syn Karel Arnošt (1661–1713), později taktéž významný císařský diplomat. Karel Ferdinand z Valdštejna zemřel ve Vídni 9. dubna 1702 a za početné účasti dvořanů byl pohřben ve vídeňském kostele sv. Augustina.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Kubeš, Jiří: Náročné dospívání urozených; Pelhřimov, 2013, s. 75-76 ISBN 978-80-7415-071-5
- ↑ Kubeš, Jiří: Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou; České Budějovice, 2009, s. 161 ISBN 978-80-86829-43-2
- ↑ VOJTÍŠKOVÁ, Marie. Židé v České Lípě. 1. vyd. Libice nad Cidlinou: Vega L, 1999. 123 s. ISBN 80-85627-98-1. S. 27.
- ↑ Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - díl I.; Praha, 1996, s. 655 ISBN 80-85983-13-3
Literatura editovat
- Hrbek, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách; Praha, 2013 ISBN 978-80-7422-233-7
- Kalista, Zdeněk: Čechové, kteří tvořili dějiny světa; Praha, 1999, str. 137-146 ISBN 80-901760-4-6
