Josef Eisenmeyer
Josef Damian Eisenmeyer (20. prosince 1871 Všeruby u Plzně[1] – 24. května 1926 Praha[2]) byl česko-německý filozof, psycholog, vysokoškolský pedagog, filolog a spisovatel.
| Josef Eisenmeier | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 20. prosince 1871 Všeruby u Plzně  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 24. května 1926 (ve věku 54 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Bydliště | Smíchov (od 1909) |
| Alma mater | Karlo-Ferdinandova univerzita |
| Povolání | psycholog a filozof |
| Nábož. vyznání | římskokatolická církev |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Narodil se v obci (pozdější město) Všeruby u Plzně v západních Čechách do rodiny Josefa Eisenmeiera a Anny roz. Slavíkové. Po absolvování středního vzdělání nastoupil na Filozofickou fakultu německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, germanistiku, matematiku, fyziku a filozofii, poslední jmenovaný obor u švýcarského pedagoga Antona Martyho. Po absolutoriu roku 1898 nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze, kde do 1920 pracoval jako knihovník. V dalším studiu se zabýval psychologií: 1905 se habilitoval spisem Untersuchungen zur Helligkeitsfrage z filozoficky pojaté psychologie, 1922 se stal mimořádným a 1926 řádným profesorem filozofie a psychologie na pražské německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity.
Byl členem německého filozofického kroužku Berty Fantové, vyznávající učení rakouského filozofa Franze Brentana, který se roku 1902 pravidelně scházel v pražské kavárně Louvre na Ferdinandově třídě (později Národní tř.).[3] Členy tohoto spolku byli mj. také Max Brod, Franz Kafka, Alfred Kastil, Oskar Kraus a další českoněmečtí intelektuálové.
Josef Eisenmeyer zemřel 24. května 1926 v Praze. Pohřben byl na hřbitově Malvazinky.[2]
Dílo editovat
Navazoval na učení Ernsta Macha o smyslovosti a především na psychologické konsekvence Martyho filozofie jazyka. Psychologii ztotožňoval s noetikou a ukazoval jednak vztahy jazyka k psychickým útvarům, jednak vazby psychologie jako nauky o lidském myšlení k ostatnímu empirickému poznání. Ve výzkumu obsahu a hranic vědomí se dostával do jisté souvislosti s Husserlovou fenomenologií. Patřil k představitelům druhé generace tzv. pražských brentanovců (žáků F. Brentana). K českému prostředí zachovával vazby přátelské tolerance, jako stoupenec darwinismu a mendelismu především k Emanuelu Rádlovi a jeho žákům, např. B. Seklovi.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Všeruby (PS) 16 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2023-06-30]. Dostupné online.
- ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých ve všeobecné nemocnici, sign. NEM Z13, s. 26
- ↑ HTTPS://WWW.SOLIDPIXELS.COM, solidpixels. Historie. Café Louvre [online]. [cit. 2023-06-29]. Dostupné online.
Literatura editovat
- BENDOVÁ, Eva. Pražské kavárny a jejich svět. V Praze: Paseka, 2008, s. 24. ISBN 978-80-7185-887-4.
- GABRIEL, Jiří. Česká filozofie ve 20. století: Biograficko-bibliografický slovník. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1995, s. 185. ISBN 80-210-1242-0.
- KRÁL, Josef. Československá filosofie. Nástin vývoje podle disciplin. 1937, Melantrich, Praha. s. 251.
