Wikipedie

French Open

French Open, známý pod názvem Roland Garros (oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros nebo Tournoi de Roland-Garros, také Mezinárodní mistrovství Francie v tenise), je druhý ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu května a června. Pojmenování získal po francouzském válečném letci Rolandu Garrosovi, který roku 1913 jako první přeletěl Středozemní moře. Úvodní ročník se konal v roce 1891 pod názvem Championnat de France. Až do počátku otevřené éry tenisu se v angličtině jmenoval French Championships. V sezóně 1968 byl pak turnaj jako první z grandslamů otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu.

French Open
Tournoi de Roland-Garros
Základní informace
Založeno1891
MístoPaříž (16. obvod) Francie
DějištěStade Roland-Garros (od 1928)
Souřadnice48°50′50″ s. š., 2°14′57″ v. d.
Povrchčervená antuka / venku
(zahatahovací střecha centru)
Dotace49 600 000 EUR
Obdobíkvěten a červen
ŘeditelkaAmélie Mauresmová (2022–2024)[1]
Poznámkajediný grandslam na antuce, považovaný za fyzicky nejnáročnější turnaj světa,[2][3]
Soutěže mužů128 dvouhra (128 kval.) / 64 čtyřhra
Soutěže žen128 dvouhra (128 kval.) / 64 čtyřhra
Smíšená soutěž64 hráčů (32 párů)
Vítězové French Open 2023
Dvouhra mužůSrbsko Novak Djoković
Dvouhra ženPolsko Iga Świąteková
Čtyřhra mužůChorvatsko Ivan Dodig
USA Austin Krajicek
Čtyřhra ženČínská Tchaj-pej Sie Šu-wej
Čína Wang Sin-jü
Smíšená čtyřhraJaponsko Miju Katová
Německo Tim Pütz
Grand Slam
Australian Open • French Open
  Wimbledon • US Open
rolandgarros.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Od roku 1928 je dějištěm události osmihektarový tenisový areál Stade Roland-Garros ležící na území 16. městského obvodu Paříže v sousedství Buloňského lesíka.[4] Představuje jediný ze čtyř nejvýznamnějších turnajů velké čtyřky hraný na otevřených antukových dvorcích. Největším z dvaceti tří kurtů je Court Philippe-Chatrier s kapacitou 15 tisíc diváků, jenž získal název po sportovním funkcionáři Philippu Chatrierovi. V roce 2020 byl opatřen zatahovací střechu. Druhý hlavní dvorec pro deset tisíc osob nese jméno Court Suzanne-Lenglen po tenisové legendě Suzanne Lenglenové a měl by být zastřešen pro letní olympiádu 2024. V březnu 2019 byl otevřen třetí stadion, Court Simonne-Mathieu pro 5 tisíc diváků, pojmenovaný po šampionce turnaje a člence hnutí odporu Simonne Mathieuové.[5]

Grandslam je nejsledovanější francouzskou událostí ve světě.[6][7] Pro pomalý antukový povrch, sedm kol a mužskou dvouhru na tři vítězné sety, je French Open považován za fyzicky nejnáročnější tenisový turnaj světa.[8][9] V roce 2022 byl za stavu her 6–6 v rozhodující sadě všech zápasů zaveden tiebreak do 10 bodů, s nutností minimálně dvoubodového rozdílu.[10][11]

Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Na počest čtyř francouzských tenistů první poloviny 20. století označovaných jako „čtyři mušketýři“ získává vítěz mužské dvouhry Pohár mušketýrů. Vítězka ženské dvouhry je oceněna Pohárem Suzanne Lenglenové. V sezóně 2006 finanční odměny žen vyrovnaly prémie mužů.

Rafael Nadal získal mezi roky 2005–2022 rekordních čtrnáct trofejí, což znamená nejvyšší počet titulů z dvouhry jediného grandslamu. Jako první profesionální tenista rovněž vyhrál jeden turnaj čtrnáctkrát. Na Roland Garros se stal prvním startujícím s alespoň 100 vítěznými zápasy, i prvním hráčem historie, jenž podesáté obhájil titul z jediného grandslamu. Rekordmankou v ženské dvouhře se stala Chris Evertová se sedmi trofejemi.

Název editovat

Oficiální název grandslamu ve francouzštině zní „Les internationaux de France de Roland-Garros“, ve zkrácené podobě pak „Tournoi de Roland-Garros“. Běžnými názvy jsou anglický „French Open“ a případně také jednoduchá mezinárodně používaná forma „Roland Garros“. Ve francouzštině je spojovník do jmen vkládán po úmrtí osoby, a proto korektní forma zápisu jména letce je „Roland-Garros“.[12] Malá encyklopedie tenisu uvádí český název grandslamu ve formě „Mezinárodní mistrovství Francie“.[13]

Historie editovat

Championships éra editovat

1891–1924: Uzavřený šampionát editovat

Na první ročník grandslamu, který se uskutečnil v roce 1891, měli přístup pouze hráči registrovaní ve francouzských tenisových oddílech. Mezi ně patřil také Brit H. Briggs, jenž si odnesl debutovou výhru. Počátečnímu období dominoval Francouz Max Decugis s rekordními osmi amatérskými tituly. Název turnaje zněl Championnat de France. V angličtině se používal překlad „French Championships“. Premiérový ročník ženské části proběhl v roce 1897 a vítězkou se v prvních třech letech stala Francouzka Adine Massonová, která získala celkem pět titulů.

 
Rafael Nadal vítězí ve finále dvouhry 2007 nad Federerem. První z rekordních čtrnácti titulů získal jako 19letý v roce 2005 a poslední pak v 36 letech roku 2022 jako nejstarší šampion Roland Garros. Jeho celková bilance zápasů po ročníku 2022 činila 112–3 a setů 335–34.[14]

Uzavření soutěží výlučně pro tenisty francouzských klubů trvalo do roku 1924. V této počáteční fázi se dějištěm konání staly postupně čtyři lokality:

Současně s tímto turnajem se v období 1912–1914 a v letech 1920, 1921 a 1923, konala na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud druhá tenisová soutěž World Hard Court Championships (WHCC; česky Mistrovství světa na tvrdých dvorcích). Roku 1922 proběhla její soutěž v Bruselu. Někdy je právě tento turnaj považován za skutečného předchůdce druhého grandslamu sezóny, protože byl od počátku otevřen i zahraničním tenistům. Dvakrát tuto událost vyhrála novozélandská světová jednička Tony Wilding (1913, 1914), a později také první hráč světa Američan Bill Tilden (1921). V roce 1924 již WHCC neproběhl v důsledku konání pařížských letních olympijských her.

1925–1945: Otevření světu a čtyři mušketýři editovat

V roce 1925 byl Championnat de France poprvé otevřen i zahraničním amatérským tenistům. V letech 1925 a 1927 se uskutečnil na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud, kde se předtím odehrávalo Mistrovství světa na tvrdých dvorcích. Roku 1926 turnaj hostil Racing Club de France v Buloňském lesíku, tedy místo, na němž se v předchozích letech konal uzavřený francouzský šampionát.

 
Dominika Cibulková bojuje na French Open 2009

Po francouzském vítězství „čtyř mušketýrů“ – René Lacosta, Jeana Borotry, Henri Cocheta a Jacquese Brugnona, nad družstvem Spojených států v Davis Cupu 1927 konaném ve Filadelfii, se Francouzi rozhodli rychle vybudovat nový sportovní areál, na kterém by obhajovali ve vyzývacím finále salátovou mísu. Tak vznikl záměr vzniku Tenisového areálu Rolanda Garrose, který byl otevřen již v roce 1928 ve čtvrti Autiel na jihu Paříže. Od tohoto data se v něm každoročně koná grandslam French Open, do roku 1968 hraný pod názvem French Championships.[15] Pojmenování tenisový areál získal po francouzském letci Rolandu Garrosovi, který 23. září 1913 jako první přeletěl Středozemní moře a poté se účastnil v roli bojového pilota první světové války.

Antukový povrch na dvorcích je relativně pomalý, což vede k možnosti rozvinutí obranného stylu hry. Vítězové jsou obvykle vnímání jako nejlepší tenisté na antuce pro dané období.[16] Turnaj se neuskutečnil v obdobích první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). Ve vichistickém režimu byl v letech 1941–1945 hrán turnaj Tournoi de France, tenisové mistrovství uzavřené jen pro francouzské tenisty, jehož dvojnásobným šampiónem se stal Bernard Destremau a třikrát na něm triumfoval Yvon Petra. Francouzská tenisová federace jej však nezahrnuje do historie grandslamu.[17]

 
Iveta Benešová podává na French Open 2009

Ve dvacátých letech ovládli mužské soutěže čtyři mušketýři, přesto se žádnému z nich nepovedlo titul obhájit. Francouzskou dominanci přerušil v roce 1933 Australan Jack Crawford. Do roku 2013 pak grandslam vyhráli pouze dva další domácí hráči, a to v roce 1946 Marcel Bernard, který v pětisetové finálové bitvě porazil československého tenistu Jaroslava Drobného, a podruhé roku 1983 Yannick Noah po výhře nad Švédem Matsem Wilanderem.

Ve třicátých letech byli hlavními postavami grandslamu Crawford, Němec Gottfried von Cramm a Brit Fred Perry. Roku 1938 zvítězil v boji o titul nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem první Američan Don Budge, jenž danou sezónu také získal premiérový čistý grandslam v historii tenisu.

Mezi ženami se ve dvacátých letech prosadila Francouzka Suzanne Lenglenová se šesti tituly, následována čtyřmi výhrami Američanky Helen Willsové Moodyové a v letech 1935–1937 třemi trofejemi Němky Hilde Krahwinkel Sperlingové.

1946–1967: Dominance Australanů a Američanek editovat

První dva ročníky pařížského grandslamu konané po druhé světové válce, v letech 1946 a  1947, se hrály až po londýnském Wimbledonu, jako třetí událost ze čtyř.

 
Trojnásobný vítěz dvouhry Gustavo Kuerten

V roce 1947 získal titul Maďar Jozsef Asboth a v 50. letech se mezi hlavní osobnosti zařadil československý tenista, jenž později získal egyptské občanství od krále Farúka, Čech Jaroslav Drobný. Po finálových nezdarech z let 1946, 1948 a 1950, vyhrál následující dva ročníky 1951 a 1952. V roce 1953 pak v semifinále nestačil na nastupujícího australského tenistu Kena Rosewalla, který se stal v osmnácti letech a sedmi měsících věku, do té chvíle nejmladším vítězem French Championships.

Ženskou část v poválečné etapě ovládly Američanky, když si v letech 1946–1960 připsaly vítězství Margaret Osborneová duPontová, Patricia Canningová Toddová, Doris Hartová, Shirley Fryová Irvinová, Maureen Connollyová Brinkerová a konečně v roce 1960 tuto zámořskou šňůru zakončila Darlene Hardová. V roce 1958 se Maďarka Zsuzsa Körmöczyová stala vůbec nejstarší šampiónkou pařížské události, když vyhrála ve věku třiceti tří let a devíti měsíců.

Od roku 1956 následovalo třináctileté období dominance australských hráčů, které po titulech Roye Emersona, Rosewalla a Freda Stolla v roce 1969 titulem završil Rod Laver, který v dané sezóně získal druhý čistý grandslam v mužském tenisu. Nesnadné soupeře Australanů v této éře představovali Ital Nicola Pietrangeli a Španěl Manuel Santana, oba se dvěma vítězstvími.

V šedesátých letech si mezi ženami po dvou titulech připsaly Australanka Margaret Courtová a Britka Ann Haydonová-Jonesová.

Open éra editovat

V sezóně 1968 došlo k otevření turnaje pro profesionály a od tohoto roku název grandslamu zní French Open.

Protože otevření Australian Open proběhlo až v roce 1969, stal se French Open 1968 historicky prvním grandslamem, na němž mohli startovat profesionální hráči. Tento ročník vyhrál Australan Ken Rosewall, jenž v boji o titul zdolal krajana Roda Lavera. Ve finále ženské dvouhry triumfovala americká tenistka Nancy Richeyová, na jejíž raketě ve finále skončila Haydonová-Jonesová. V roce 1969 pak potřetí triumfovala Margaret Courtová, která v dané sezóně zkompletovala jako první tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře. Celkově pařížskou dvouhru vyhrála pětkrát (z toho 3× v otevřené éře).

70. a 80. léta: Nástup Borga a opět Američanek editovat

 
Šestinásobná šampiónka dvouhry Steffi Grafová

Od počátku sedmdesátých let, po ukončení australské nadvlády, se začali prosazovat evropští tenisté. Dva tituly v řadě si připsal československý hráč Jan Kodeš, následován Španělem Andrésem Gimenem, který se v roce 1972 stal ve věku třiceti čtyř let a deseti měsíců, vůbec nejstarším vítězem French Open v historii. Od roku 1974 nastala dominantní etapa Švéda Björna Borga, jehož šest trofejí nasbíraných do roku 1981 dokázali přerušit pouze Ital Adriano Panatta (1976), jenž ho porazil v prvním kole a Argentinec Guillermo Vilas (1977). Osmnáctiletý Börg se vítězstvím v roce 1974 stal nejmladším šampiónem turnaje, když překonal věkový rekord Rosewalla.

Tiebreak do 7 bodů byl zaveden v roce 1973. Do roku 2022 se nehrál v rozhodující sadě zápasů,[18] kdy všechny rozhodující sady za stavu her 6–6 začala uzavírat zkrácená hra do 10 bodů.

Od sezóny 1972, kdy titul získala Billie Jean Kingová, nastoupila druhá perioda dominance amerických tenistek, která skončila až rokem 1986. Během této etapy vytvořila rekord v počtu sedmi titulů Chris Evertová, dvě výhry zaznamenala také Martina Navrátilová, která již v Paříži startovala s americkým občanstvím. Od roku 1987 se prosazovaly Evropanky, nejvíce pak Němka Steffi Grafová s šesti vítězstvími, která v roce 1988 navíc dosáhla na čistý grandslam.

Tři tituly v osmdesátých letech přidali Švéd Mats Wilander a Čech Ivan Lendl. V roce 1989 se stal vůbec nejmladším mužským vítězem dvouhry na jakémkoli Grand Slamu Američan Michael Chang, když ve věku sedmnácti let a tří měsíců dokázal nejdříve ve čtvrtém kole porazit světovou jedničku Lendla v pětisetové bitvě, v níž už prohrával 0–2 na sety. Ve finále opět v pěti dějstvích zdolal Švéda Stefana Edberga. Překonal tak věkový rekord Matse Wilandra, který Roland Garros 1982 vyhrál v sedmnácti letech a devíti měsících.

Od 90. let: Úspěch Evropanů – Nadal a Heninová editovat

V devadesátých letech získali dva tituly za sebou Američan Jim Courier a Španěl Sergi Bruguera. Následovaly tři vítězství světové jedničky Gustavo Kuertena, prvního brazilského vítěze turnaje.

 
Finále 2006: Nadal vs. Federer, 1–6, 6–1, 6–4, 7–6

Od začátku nového milénia začala španělská éra, kdy po výhrách Alberta Costy a Juana Carlose Ferrera, přišlo do roku 2012 sedm titulů Rafaela Nadala, jehož dominanci od sezóny 2004 přerušil pouze v roce 2009 Švýcar Roger Federer, který tím doplnil sbírku titulů ze všech čtyř grandslamů. V roce 2012 pak Nadal sedmou výhrou překonal Borgův rekord a současně vyrovnal nejvyšší počet vítězných grandslamů ve dvouhře z jediného turnaje, když se zařadil po bok sedmi wimbledonských výher Američana Peta Samprase (později se k nim přidal i Roger Federer, který v to samém roce posedmé vyhrál Wimbledon).

Čistý grandslam v sezóně 1997 unikl Švýcarce Martině Hingisové, když vyhrála tři zbylé grandslamy, ale ve finále French Open 1997 odešla poražena od Chorvatky Ivy Majoliové a nikdy singlový titul na turnaji nezískala. V devadesátých letech dosáhla hattricku – tří výher v řadě Jugoslávka Monika Selešová. Při prvním z nich v roce 1990, kdy jí bylo šestnáct let a šest měsíců, se stala nejmladší vítězkou celé historie French Open.

V sezóně 2002 vyhrála dvouhru Mary Pierceová, první Francouzka od titulu Françoise Durrové z roku 1967. Do konce první dekády nového tisíciletí se nejvýraznější postavou ženské části Roland Garros stala belgická světová jednička Justine Heninová, která triumfovala celkem čtyřikrát, z toho třikrát v řadě. French Open 2011 pak vyhrála Číňanka Li Na a stala se historicky prvním tenistou z asijské země, jenž dokázal vyhrát dvouhru na jakémkoli grandslamu. Maria Šarapovová si připsala v roce 2012 první titul a jako desátá žena historie tenisu zkompletovala kariérní Grand Slam. Druhou trofej přidala o dva roky později po vítězství nad Simonou Halepovou.

 
Serena Williamsová vypadla na 111. ročníku poprvé v kariéře hned v úvodním kole grandslamové dvouhry. Následující rok 2013 získala druhý titul.

Rafael Nadal se finálovou výhrou nad Davidem Ferrerem v roce 2013 stal prvním mužem historie, kterému se podařilo jediný grandslam vyhrát osmkrát. Serena Williamsová na stejném ročníku triumfovala podruhé, když titul získala po 11 letech, což představovalo nejdelší prodlevu mezi dvěma grandslamovými vítězstvími v open éře. V následujícím ročníku 2014 vylepšil Španěl svůj rekordní zápis, když získal devátou trofej poté, co ve finále zdolal Djokoviće. Od prvního startu v roce 2005 prohrál během dalších jedenácti odehraných ročníků dva zápasy – v osmifinále 2009 se Švédem Söderlingem a ve čtvrtfinále 2015 s Djokovićem, když ze 70 zbylých klání vyšel vítězně.[19] V ženském deblu 2014 dosáhla na premiérovou trofej z pařížského grandslamu asijská dvojice, kterou tvořily čínská světová jednička Pcheng Šuaj a tchajwanská druhá hráčka žebříčku Sie Šu-wej. Novak Djoković v roce 2016 zkompletoval jako osmý tenista kariérní Grand Slam, stal se třetím hráčem, který vyhrál čtyři majory v řadě.[20] a jako první vydělal na odměnách více než 100 milionů dolarů, když hranici překonal postupem do čtvrtfinále.[21] Druhou španělskou šampionkou z dvouhry se ve stejném ročníku stala nastupující světová dvojka Garbiñe Muguruzaová.[22] Premiérový titul na majorech v roce 2018 vybojovala Rumunka Simona Halepová. Poprvé od roku 1992 tak v obou singlových soutěžích zvítězili světové jedničky.[23]

French Open 2020 probíhal kvůli pandemii covidu-19 na přelomu září a října s hygienickými omezeními. Premiérově od roku 1947 byl hrán mimo tradiční jarní termín a sezónní grandslam poprvé v historii uzavřel. Maximální denní návštěvnost byla snížena na tisíc diváků a smíšená soutěž zrušena.[24] Rafael Nadal na něm od roku 2017 získal čtvrtou trofej v řadě. V Paříži se stal prvním tenistou s alespoň 100 vyhranými zápasy a po Federerovi celkově druhým mužem na jednom z majorů. Představoval rovněž prvního muže otevřené éry, který počtvrté triumfoval na grandslamu bez ztráty setu a prvního tenistu historie, jemuž se podařilo podesáté obhájit titul z jediného grandslamového turnaje.[25][26][27] Titul z ženské dvouhry si v roce 2021 odvezla Češka Barbora Krejčíková, která jako šestá pařížská šampionka v řadě vybojovala na Roland Garros premiérový singlový grandslam. Navíc se stala první hráčkou od Mary Pierceové z roku 2000, jež triumfovala během jednoho ročníku i ve čtyřhře.[28] V roce 2022 Nadal navýšil vlastní rekordy, když vyhrál počtrnácté dvouhru a jako první muž získal 22. grandslam.[29] Třetí trofejí v roce 2023 se Srb Novak Djoković stal prvním mužem s dvaceti třemi grandslamy z dvouhry a jako první potřetí zkompletoval kariérní grandslam. Ve 36 letech a 20 dnech vyhrál rovněž jako nejstarší šampion.[30] Sedmnáctou účastí ve čtvrtfinále překonal Nadalův rekord.[31]

Stade Roland-Garros editovat

Tenisový areál Stade Roland-Garros (česky Stadion Rolanda Garrose nebo Tenisový areál Rolanda Garrose) leží v 16. městském obvodu Paříže u Buloňského lesíka.[32] První ročník Roland Garros se v něm odehrál v roce 1928. Po modernizaci z přelomu druhé a třetí dekády 21. století má 18 kurtů s hlavními stadiony Philippa Chatriera, Suzanne Lenglenové a Simonne Mathieuové. S plochou dvanácti hektarů se jedná o nejmenší ze všech grandslamových areálů.[33] Sídlí v něm tenisový svaz Fédération Française de tennis, Národní tréninkové centrum (CNE) a muzejní expozice Tenniseum, mapující dějiny tenisu.[34] Stal se i dějištěm tenisového turnaje a finálové fáze boxu na Letních olympijských hrách 2024.[35]

Přehled dvorců editovat

Hlavní dvorce kapacita otevření střecha
Court Philippe-Chatrier
(dříve Center Court) 		  15 225 [36] 1928 zatahovací
Court Suzanne-Lenglen
(dříve Court A) 		  10 056 [36] 1994 zatahovací
Court Simonne-Mathieu   5 000 [37] 2019 není
Court n°14
(v roce 2018 Court n°18) 		  2 200 [38] 2018 není
 
Panoráma – Court Philippe-Chatrier během zápasu na French Open 2010

Sběrači míčků editovat

Na French Open působí 250 sběračů míčků (francouzsky ramasseurs de balles). Jedná se o 12–16leté francouzské chlapce a dívky hrající tenis, kteří během zápasů nosí stejnokroj udělovaný od roku 1979. Jejich výběr probíhá na základě podané žádosti, kterých v roce 2010 přišlo okolo 2 500.[39] Vybraní adepti podstupují před grandslamem vícetýdenní přípravu.

Poháry pro vítěze a finanční odměny editovat

Poháry pro vítěze editovat

Jména vítězů soutěží dvouher jsou vyryta na poháry. Všechny jsou vyrobeny z čistého stříbra:

Všichni vítězové obdrží nepatrně menší stříbrné repliky pohárů vyrobené firmou Maison Mellerio, sídlící na pařížské ulici Rue de la Paix.

Galerie editovat

Dotace turnaje editovat

Celková dotace French Open 2023 činil 49 600 000 eur, což představovalo meziroční nárůst o 12,3 %. Rozpočet soutěží dvouher se zvýšil o 9,1 %. Vyřazení v prvních kolech dvouher obdrželi 69 tisíc eur. Poražení z prvních tří kol si vůči roku 2022 odvezli částky o 11–13 % vyšší. Vítězové dvouher získali 2,3 miliony eur, o sto tisíc více než v předchozím ročníku.[40]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q3[a] Q2[a] Q1[a]
Dvouhra mužů a žen 2 300 000 € 1 150 000 € 630 000 € 400 000 € 240 000 € 142 000 € 97 000 € 69 000 € 34 000 € 22 000 € 16 000 €
Čtyřhra mužů a žen[b] 590 000 € 295 000 € 148 000 € 80 000 € 43 000 € 27 000 € £17 000 € — — — —
Smíšená čtyřhra[b] 122 000 € 61 000 € 31 000 € 17 500 € 10 000 € 5 000 € — — — — —
Dvouhra vozíčkářů 60 000 € 30 000 € 18 000 € 11 000 € 8 000 € — — — — — —
Čtyřhra vozíčkářů[b] 20 000 € 10 000 € 7 000 € 5 000 € — — — — — — —
Dvouhra kvadruplegiků 60 000 € 30 000 € 18 000 € 11 000 € — — — — — — —
Čtyřhra kvadruplegiků[b] 20 000 € 10 000 € 7 000 € — — — — — — — —

Vysvětlivky

  1. ↑ a b c Poražený v 1.–3. kole kvalifikace
  2. ↑ a b c d Částky v soutěžích čtyřher jsou uváděny na pár.

Bodové hodnocení editovat

Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčků ATP, WTA a ITF vozíčkářů.[41][42]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole QV[a] Q3[b] Q2[b] Q1[b]
Dvouhra mužů 2000 1200 720 360 180 90 45 10 25 16 8 0
Čtyřhra mužů 0 — — — — —
Dvouhra žen 1300 780 430 240 130 70 10 40 30 20 2
Čtyřhra žen 10 — — — — —
Dvouhra vozíčkářů 800 500 375 100 — — — — — — — —
Dvouhra kvadruplegiků 800 500 375 / 100 — — — — — — — — —
Čtyřhra vozíčkářů 800 500 100 — — — — — — — — —
Čtyřhra kvadruplegiků 800 100 — — — — — — — — — —

Vysvětlivky

  1. ↑ Vítěz kvalifikačního kola, postupující do dvouhry. Kvalifikantům se v případě prohry v prvním kole dvouhry započte vyšší hodnota bodů za výhru v kvalifikaci namísto bodů určených pro poražené v úvodu dvouhry.
  2. ↑ a b c Poražený v 1.–3. kole kvalifikace

Vítězové 2023 editovat

Související informace naleznete také v článku French Open 2023.

Galerie editovat

Finále soutěží editovat

Vítězové a finalisté French Open 2022
Soutěž vítězové finalisté výsledek
mužská dvouhra   Novak Djoković   Casper Ruud 7–6(7–1), 6–3, 7–5
ženská dvouhra   Iga Świąteková   Karolína Muchová 6–2, 5–7, 6–4
mužská čtyřhra   Ivan Dodig
  Austin Krajicek		   Sander Gillé
  Joran Vliegen		 6–3, 6–1
ženská čtyřhra   Sie Šu-wej
  Wang Sin-jü		   Leylah Fernandezová
  Taylor Townsendová		 1–6, 7–6(7–5), 6–1
smíšená čtyřhra   Miju Katová
  Tim Pütz		   Bianca Andreescuová
  Michael Venus		 4–6, 6–4, [10–6]
 
Panoráma – Court Suzanne-Lenglen během zápasu 3. kola na French Open 2010

Přehled rekordů editovat

Přehled rekordů podle titulů na French Open
Rekord Éra Tenista Počet Roky
Muži od roku 1891
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1925   Max Decugis[p 1] 8 1903, 1904, 1907, 1908, 1909, 1912, 1913, 1914
1925–67   Henri Cochet 4 1926, 1928, 1930, 1932
titul na WHCC: 1922
od 1968   Rafael Nadal 14 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2017, 2018, 2019, 2020, 2022
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1925   Paul Aymé[p 1] 4 1897, 1898, 1899, 1900
1925–68   Frank Parker
  Jaroslav Drobný
  Tony Trabert
  Nicola Pietrangeli 		2 1948, 1949
1951, 1952
1954, 1955
1959, 1960
od 1968   Rafael Nadal 5 2010, 2011, 2012, 2013, 2014
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1925   Max Decugis[p 1] 13 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1911, 1912, 1913, 1914, 1920
1925–67   Roy Emerson 6 1960, 1962, 1961, 1963, 1964, 1965
od 1968   Max Mirnyj
  Daniel Nestor 		4 2005, 2006, 2011, 2012
2007, 2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1925   Max Decugis[p 1] 13 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914
1925–67   Roy Emerson 6 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965
od 1968     Daniel Nestor 3 2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů v mixu mezi muži do 1925   Max Decugis[p 1] 7 1904, 1905, 1906, 1908, 1909, 1914, 1920
od 1968   Jean-Claude Barclay 3 1968, 1971, 1973
Nejvíce titulů celkově mezi muži
(dvouhra, čtyřhra, mix) 		do 1925   Max Decugis 29 1902–1920 (8 dvouhra, 14 čtyřhra, 7 mix)
1925–67   Roy Emerson 8 1960–1967 (2 dvouhra, 6 čtyřhra)
od 1968   Rafael Nadal 14 2005–2022 (14 dvouhra)
Ženy od roku 1897
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1967   Suzanne Lenglenová 6 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926
tituly na WHCC: 1914, 1921, 1922, 1923
od 1968   Chris Evertová 7 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1967   Jeanne Mattheyová
  Suzanne Lenglenová 		4 1909, 1910, 1911, 1912
1920, 1921, 1922, 1923
od 1968  /  Monika Selešová
  Justine Heninová 		3 1990, 1991, 1992
2005, 2006, 2007
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1967   Simone Mathieuová 6 1933, 1934, 1936, 1937, 1938, 1939
od 1968  /  Martina Navrátilová 7 1975, 1982, 1984, 1985, 1987, 1988, 1986
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1967   Simone Mathieuová
  Doris Hartová
  Shirley Fryová 		4 1936, 1937, 1938, 1939
1950, 1951, 1952, 1953
1950, 1951, 1952, 1953
od 1968   Martina Navrátilová
  Gigi Fernándezová 		5 1984, 1985, 1987, 1988, 1986
1991, 1992, 1993, 1994, 1995
Nejvíce titulů v mixu mezi ženami do 1967   Suzanne Lenglenová 7 1914, 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926
od 1968   Françoise Durrová
  Katarina Srebotniková 		3 1968, 1971, 1973
1999, 2006, 2010
Nejvíce titulů celkově mezi ženami
(dvouhra, čtyřhra, mix) 		do 1967   Suzanne Lenglenová 15 1919–1926 (6 dvouhra, 2 čtyřhra, 7 mix)
od 1968  /  Martina Navrátilová 11 1974–88 (2 dvouhra, 7 čtyřhra, 2 mix)
Další rekordy na French Open
Rekord Soutěž Tenista Popis rekordu
Nejmladší vítězové dvouhry muži   Michael Chang 17 let a 3 měsíce (1989)
ženy   Monika Selešová 16 let a 6 měsíců (1990)
Nejstarší vítězové dvouhry muži   Novak Djoković 36 let a 20 dní (2023)
ženy   Zsuzsa Körmöczyová 33 let a 10 měsíců (1958)
Nejstarší vítěz soutěže bez rozdílu   Elizabeth Ryanová 42 let a 88 dní (1934, ženská čtyřhra)[43]
Nejdelší zápas muži   Fabrice Santoro
  Arnaud Clément 		6.33 hod (1. kolo, 2004)
6:4, 6:3, 6:7, 3:6, 16:14[44]
ženy   Virginie Buissonová
  N. van Lottumová 		4.07 hod (1. kolo, 1995)
6:7, 7:5, 6:2
Nejvíce proher ve finále muži   Roger Federer 2008, 2014, 2015
ženy   Simone Mathieuová 1929, 1932, 1933, 1935, 1936, 1937
Nenasazení vítězové dvouhry muži   Marcel Bernard
  Mats Wilander
  Gustavo Kuerten
  Gastón Gaudio 		1946
1982
1997
2004
ženy   Margaret Scrivenová
  Jeļena Ostapenková
  Iga Świąteková
  Barbora Krejčíková 		1933
2017
2020
2021

Nejvíce titulů v otevřené éře editovat

Tenista Stát Počet rok
Mužská dvouhra
  Rafael Nadal Španělsko 14 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2017, 2018, 2019, 2020, 2022
  Björn Borg Švédsko 6 1974, 1975, 1978, 1979, 1980, 1981
  Mats Wilander Švédsko 3 1982, 1985, 1988
  Ivan Lendl Československo 3 1984, 1986, 1987
  Gustavo Kuerten Brazílie 3 1997, 2000, 2001
  Novak Djoković Srbsko 3 2016, 2021, 2023
Ženská dvouhra
  Chris Evertová USA 7 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
  Steffi Grafová Německo 6 1987, 1988, 1993, 1995, 1996, 1999
  Justine Heninová Belgie 4 2003, 2005, 2006, 2007
  Margaret Courtová Austrálie 3 1969, 1970, 1973
  Monika Selešová Jugoslávie 3 1990, 1991, 1992
  Arantxa Sánchezová Vicariová Španělsko 3 1989, 1994, 1998
  Serena Williamsová USA 3 2002, 2013, 2015
  Iga Świąteková Polsko 3 2020, 2022, 2023

Československá a česká stopa editovat

 
Lucie Šafářová prohrála v roce 2015 finále dvouhry a vyhrála ženskou čtyřhru

Pět finále dvouhry si zahrál Jaroslav Drobný. V letech 1946, 1948 a 1950 odešel z boje o titul poražen, poté již jako egyptský občan získal dva tituly. Jan Kodeš se stal od roku 1925 pátým tenistou turnaje, který dosáhl na dvě výhry v řadě, když triumfoval v letech 1970 a 1971. Tři tituly v 80. letech přidal Ivan Lendl, jenž další dvě finále prohrál. Posledním českým singlovým finalistou je Petr Korda, který v roce 1992 podlehl Courierovi. Roku 1990 prohrál s Ivaniševićem také finále debla.

V letech 1957 a 1963 se do semifinále dvouhry probojovala Věra Pužejová-Suková, která roku 1957 zvítězila s Jiřím Javorským ve smíšené čtyřhře. V roce 1975 odešla z boje o titul poražena Martina Navrátilová. Následující sezónu neuspěla také Renáta Tomanová. Premiérový a zároveň jediný československý ženský titul získala roku 1981 Hana Mandlíková. V roce 2015 se do finále dostala Lucie Šafářová, avšak v něm nestačila na Serenu Williamsovou ze Spojených států. V roce 2019 se do závěrečného zápasu dvouhry probojovala 19letá Markéta Vondroušová, jakožto první teenagerka od sezóny 2007, kterou přehrála Australanka Ashleigh Bartyová. V ročníku 2021 získala první singlový grandslam Barbora Krejčíková. Z Paříže si pak jako sedmá tenistka otevřené éry odvezla během jednoho ročníku i deblovou trofej, v níž startovala s Kateřinou Siniakovou.[45]

Finále mužské čtyřhry si třikrát zahrál Lukáš Dlouhý, z toho jednou v roce 2009 s Leandrem Paesem vyhrál. V letech 1996 a 1997 triumfoval Daniel Vacek spolu s Rusem Kafelnikovem a v roce 2001 odešli z boje o titul poraženi Petr Pála a Pavel Vízner.

 
Karel Nováček v 1. kole French Open 1994

Roku 1986 si titul připsal také Tomáš Šmíd, když vytvořil pár s Australanem Johnem Fitzgeraldem. První deblovou výhru pro Československo z Roland Garros zajistil v roce 1948 Jaroslav Drobný, který hrál se Švédem Lennartem Bergelinem.

V ženské čtyřhře zvítězila v roce 1975 Martina Navrátilová, když nastoupila s Chris Evertovou. V roce 1977 získala titul Regina Maršíková spolu s Teeguardenovou. V sezóně 1990 pak triumfovaly Jana Novotná a Helena Suková. Novotná si výhru zopakovala další rok s Gigi Fernándezovou a také roku 1998 s Martinou Hingisovou. V sezóně 2011 zvedly vítězný pohár nad hlavu Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká. V letech 2015 a 2017 triumfovala Lucie Šafářová společně s Američankou Bethanie Mattekovou-Sandsovou. V sezónách 2018 a 2021 ovládly debl Barbora Krejčíková s Kateřinou Siniakovou.[46]

Roku 1974 ovládla soutěž smíšené čtyřhry Martina Navrátilová, když nastoupila s Ivanem Molinou. V sezóně 1978 vyhráli mix Tomanová s Pavlem Složilem a roku 1980 pak v boji o titul Tomanová se Stanislavem Birnerem neuspěli. V sezóně 1991 vyhráli smíšenou čtyřhru také sourozenci Helena a Cyril Sukovi.

Přehled finále editovat

Rok vítěz finalista výsledek
Dvouhra mužů
1938   Don Budge   Roderich Menzel 6–3, 6–2, 6–4
1946   Marcel Bernard   Jaroslav Drobný 3–6, 2–6, 6–1, 6–4, 6–3
1948   Frank Parker   Jaroslav Drobný 6–4, 7–5, 5–7, 8–6
1950   Budge Patty   Jaroslav Drobný 6–1, 6–2, 3–6, 5–7, 7–5
1970   Jan Kodeš   Željko Franulović 6–2, 6–4, 6–0
1971   Jan Kodeš   Ilie Năstase 8–6, 6–2, 2–6, 7–5
1981   Björn Borg   Ivan Lendl 6–1, 4–6, 6–2, 3–6, 6–1
1984   Ivan Lendl   John McEnroe 3–6, 2–6, 6–4, 7–5, 7–5
1985   Mats Wilander   Ivan Lendl 3–6, 6–4, 6–2, 6–2
1986   Ivan Lendl   Mikael Pernfors 6–3, 6–2, 6–4
1987   Ivan Lendl   Mats Wilander 7–5, 6–2, 3–6, 7–63
1992   Jim Courier   Petr Korda 7–5, 6–2, 6–1
Dvouhra žen
1975   Chris Evertová   Martina Navrátilová 2–6, 6–2, 6–1
1976   Sue Barkerová   Renáta Tomanová 6–2, 0–6, 6–2
1981   Hana Mandlíková   Sylvia Haniková 6–2, 6–4
2015   Serena Williamsová   Lucie Šafářová 6–3, 6–7 (2–7), 6–2
2019   Ashleigh Bartyová   Markéta Vondroušová 6–1, 6–3
2021   Barbora Krejčíková   Anastasija Pavljučenkovová 6–1, 2–6, 6–4
2023   Iga Świąteková   Karolína Muchová 6–2, 5–7, 6–4
Čtyřhra mužů
2009   Lukáš Dlouhý
  Leander Paes 		  Wesley Moodie
  Dick Norman 		3–6, 6–3, 6–2
Čtyřhra žen
2011   Lucie Hradecká
  Andrea Hlaváčková 		  Jelena Vesninová
  Sania Mirzaová 		6–4, 6–3
2015   Lucie Šafářová
  Bethanie Matteková-Sandsová 		  Casey Dellacquová
  Jaroslava Švedovová 		3–6, 6–4, 6–2
2017   Lucie Šafářová
  Bethanie Matteková-Sandsová 		  Ashleigh Bartyová
  Casey Dellacquová 		6–2, 6–1
2018   Barbora Krejčíková
  Kateřina Siniaková 		  Eri Hozumiová
  Makoto Ninomijová 		6–3, 6–3
2021   Barbora Krejčíková
  Kateřina Siniaková 		  Bethanie Matteková-Sandsová
  Iga Świąteková 		6–4, 6–2
Smíšená čtyřhra
2013   Lucie Hradecká
  František Čermák 		  Kristina Mladenovicová
  Daniel Nestor 		1–6, 6–4, 10–6
2015   Bethanie Matteková-Sandsová
  Mike Bryan 		  Lucie Hradecká
  Marcin Matkowski 		7–6(7–3), 6–1

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ a b c d e Turnaj hraný v letech 1891–1924 umožňoval start pouze hráčům z francouzských tenisových klubů.

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French Open na anglické Wikipedii.

  1. ↑ BARAISE, Guillaume. Amélie Mauresmo: “Proud, honoured and ambitious”. Roland-Garros Tournament [online]. 2021-12-09 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Wimbledon: Final set tie-breaks to be introduced in 2019 [online]. [cit. 2019-05-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ Australian Open announces introduction of final set tie-breaks [online]. [cit. 2019-05-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ Francouzský tenisový svaz, Roland Garros. www.fft.fr [online]. [cit. 04-06-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 30-05-2010. 
  5. ↑ What's new at RG2019? [online]. Roland Garros, 2019-05-22 [cit. 2019-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Day 15 – Press conference with tournament's management [online]. rolandgarros.com, 2007-06-10 [cit. 2007-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-15. 
  7. ↑ Roland Garros: a venue open all year long. Television Coverage [online]. ftt.fr [cit. 2007-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-20. 
  8. ↑ CLAREY, Christopher. In a year of change at Roland Garros, the winners may stay the same [online]. International Herald Tribune, 2006-05-26 [cit. 2007-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-16. 
  9. ↑ French Open – Countdown: Borg's view on RG [online]. Eurosport, 2008-05-22 [cit. 2008-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-19. 
  10. ↑ SHITOLE, Sarthak. Massive rule change to Grand Slams as 10-point tiebreaker to be played at all majors starting from 2022 French Open. FirstSportz [online]. 2022-03-16 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Grandslamové turnaje otestují jednotný tie break do deseti bodů v pátém setu. Sport.cz [online]. 2022-03-16 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. 
  12. ↑ Diary from Roland Garros. The Tennis Space [online]. 2012-05-28 [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  13. ↑ Lichner, I. et al. (1985), s. 183
  14. ↑ French Open: Rafael Nadal crushes Casper Ruud to win his 14th title at Roland Garros. Sky Sports [online]. 2022-06-05 [cit. 2022-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Roland Garros: a venue open all year long. Past Winners and Draws [online]. ftt.fr [cit. 2007-08-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-08. 
  16. ↑ Lichner et al. (1985), s. 184
  17. ↑ Event Guide / History / Past Winners 1891 - 2008 [online]. IBM, Fédération Française de tennis [cit. 2009-07-02]. Dostupné online. 
  18. ↑ Event Guide / History / Record Breakers [online]. IBM, Fédération Française de tennis [cit. 2009-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-16. 
  19. ↑ Neporazitelný Nadal přemohl Djokoviče a dobyl devátý triumf. ČT Sport [online]. 2014-06-08 [cit. 2014-06-08]. Dostupné online. 
  20. ↑ Luboš Zabloudi. Djokovič na Roland Garros zkompletoval kariérní i nekaledářní grandslam! [online]. Tenisportál.cz, 2016-05-05 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  21. ↑ Ravi Ubha. Novak Djokovic becomes tennis' first $100 million man at French Open [online]. CNN, 2016-06-01 [cit. 2016-06-06]. Dostupné online. 
  22. ↑ Muguruza Shocks Serena For First Major [online]. WTA Tennis, Inc., 2016-06-04 [cit. 2016-06-04]. Dostupné online. 
  23. ↑ Luboš Zabloudil, TenisPortal.cz. Nadal bez problémů přehrál Thiema a má 11. trofej z Roland Garros! [online]. TenisPortal.cz, 2018-06-10 [cit. 2018-06-11]. Dostupné online. 
  24. ↑ CLAREY, Christopher. The French Open Is Postponed, to the Surprise of the Tours. The New York Times [online]. 2020-03-17 [cit. 2020-08-27]. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  25. ↑ SEMINARA, Dave. Rafa's 'Moon Landing' Among Sports' Greatest All-Time Records [online]. ATP Tennis, Inc., 2020-10-11 [cit. 2020-10-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Rafa Relishes Records, But Puts 20th Slam In Perspective In Face Of Pandemic [online]. ATP Tour, Inc., 2020-10-11 [cit. 2020-10-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ ODDO, Chris. 100 for the King: Numbers behind Rafa's latest Paris success - Roland-Garros - The 2020 Roland-Garros Tournament official site [online]. Roland Garros, 2020-10-11 [cit. 2020-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Krejcikova edges Pavlyuchenkova to win French Open title [online]. WTA Tennis, 2021-06-12 [cit. 2021-06-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ It's Grand Slam No.22 for Rafa. Roland-Garros - The 2022 Roland-Garros Tournament [online]. 2022-06-05 [cit. 2022-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ WEST, Andy. Djokovic Wins Roland Garros For Historic 23rd Major Title. ATP Tour, Inc. [online]. 2023-06-11 [cit. 2023-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ VARMA, Anant. Novak Djokovic overtakes Rafael Nadal to record most QF appearances in French Open history. Sportskeeda.com [online]. 2023-06-04 [cit. 2023-06-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ WINTERS, Mark. Stade Roland Garros...Retour en arrière (Looking Back) by Mark Winters. Tennis Chalk [online]. 2023-05-27 [cit. 2023-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ CLAREY, Christopher. At the French Open Grounds, a Guided Tour of Change. The New York Times [online]. 2021-06-12 [cit. 2023-06-21]. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  34. ↑ Le stade Roland-Garros - Histoire et évolutions. www.fft.fr [online]. Fédération Française de tennis, 2022 [cit. 2023-06-22]. Dostupné online. (francouzsky) 
  35. ↑ Roland-Garros Stadium. www.paris2024.org [online]. Paris 2024 (Olympic Games), 2022 [cit. 2023-05-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ a b La charpente du toit du court Suzanne-Lenglen a été posée à Roland-Garros. www.20minutes.fr [online]. 2022-12-22 [cit. 2023-05-28]. Dostupné online. (francouzsky) 
  37. ↑ Court Simonne Mathieu unveiled ahead of 2019 French Open. Women's Tennis Association [online]. 2019-05-21 [cit. 2023-05-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ Roland-Garros 2018 : on a testé le court 18, la petite nouveauté du tournoi. TF1 INFO [online]. 2018-05-28 [cit. 2023-05-28]. Dostupné online. (francouzsky) 
  39. ↑ BRANCH, John. Ball Kids Wake Up The French Open. The New York Times. 2010-06-01. Dostupné online [cit. 2011-04-20]. 
  40. ↑ Roland-Garros 2023: prize money revealed [online]. en: Roland-Garros, 2023-05-12 [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  41. ↑ 2023 ATP Official Rulebook. Kapitola 239 IX. PEPPERSTONE ATP RANKINGS, s. 244. www.atptour.com [PDF]. ATP Tour, Inc., 2023 [cit. 2023-01-03]. S. 244. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-03. (anglicky) 
  42. ↑ 2023 WTA Official Rulebook [PDF]. Women's Tennis Association, 2023 [cit. 2023-03-03]. S. 155. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ French Open: A look at the oldest players to win title. Khel Now [online]. 2022-09-09 [cit. 2022-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ MOLSKI, Max. Looking back at the longest tennis matches ever. NBC Sports [online]. 2022-09-08 [cit. 2022-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-09-21. (anglicky) 
  45. ↑ Senzace dokonána! Krejčíková je první českou vítězkou dvouhry na French Open. TenisPortal.cz [online]. 2021-06-12 [cit. 2021-06-12]. Dostupné online. 
  46. ↑ TenisPortal.cz, Luboš Zabloudil. Krejčíková se Siniakovou si z Roland Garros odváží první grandslamový titul! [online]. TenisPortal.cz, 2018-06-10 [cit. 2018-06-10]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. In: Praha: Olympia, 1985. Kapitola mezinárodní mistrovství Francie, s. 183–192.

Externí odkazy editovat

Vítězové French Open a související témata
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=French_Open&oldid=23510407“