Pavel I. Ruský

ruský imperátor

Pavel I. Petrovič (rusky Павел I Петрович, 20. záříjul./ 1. října 1754greg., Petrohrad – 25. říjnajul./ 6. listopadu 1801greg. tamtéž) byl ruský car z dynastie holštýnsko‑gotorpských Romanovců. Panoval v letech 17961801 a od roku 1798 do své smrti byl také velmistrem Maltézského řádu.

Pavel I. Ruský
Car a imperátor vší Rusi
vévoda holštýnsko-gottorpský
hrabě oldenburský
velmistr Maltézského řádu
Portrét
Pavel I. Petrovič na portrétu Vladimira Borovikovského
Doba vlády17961801
Korunovace5. duben 1797
Narození20. záříjul. / 1. října 1754greg.
Petrohrad, Rusko
Úmrtí11.jul. / 23. března 1801greg. (ve věku 46 let) nebo 12.jul. / 24. března 1801greg. (ve věku 46 let)
Petrohrad, Rusko
PředchůdceKateřina II. Veliká
NástupceAlexandr I.
ManželkyVilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská
Žofie Dorota Württemberská
PotomciAlexandr I.
Konstantin Pavlovič
Alexandra Pavlovna
Jelena Pavlovna
Marie Pavlovna
Kateřina Pavlovna
Anna Pavlovna
Olga Pavlovna
Mikuláš I.
Michail Pavlovič
RodOldenburkové
DynastieHolstein‑Gottorp‑Romanov
OtecPetr III. Ruský
MatkaKateřina II. Veliká
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mezi ruskými panovníky se sotva najde osobnost, která by byla tak rozdílně hodnocena svými současníky i potomky. Pro jedny představoval ztělesněné zlo, krutého, omezeného a pomstychtivého člověka. Druzí ho naopak považovali za čestného rytíře bez bázně a hany, spravedlivého a moudrého vladaře a za člověka hluboce nešťastného, jemuž se v Evropě říkalo „ruský Hamlet“.

Mládí a nástup na trůn

editovat
 
Pavel I. v dětských letech (v roce 1761) na obraze Fjodora Rokotova

Pavel I. byl synem velkokněžny Kateřiny (pozdější carevna Kateřina II. Veliká). Jeho otcem byl oficiálně carevič Petr (pozdější car Petr III.), ale historici o tom mají dodnes pochybnosti a jako skutečný otec je většinou uváděn milenec Kateřiny II. Veliké, Sergej Saltykov, spekuluje se i o budoucím polském králi Stanislavu Poniatowském. Podle legend nebyla Pavlovou matkou ani Kateřina II., která měla porodit mrtvé dítě a na příkaz carevny Alžběty Petrovny jí byl podstrčen čuchonský kojenec. Tyto legendy a pověsti o cizoložství měly podle moderních ruských historiků především zamaskovat carovraždu, proto byl zpochybňován Pavlův carský původ.[1] Pavel přišel na svět v Letním paláci carevny Alžběty.

Hned po svém narození byl rodičům odebrán a o jeho výchovu se starala tehdy vládnoucí carevna Alžběta I. Petrovna. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, velmi dobře znal historii a literaturu, umění mu nebylo cizí, pěkně kreslil a dobře ovládal francouzštinu. Už v dětských letech se projevovaly některé specifické vlastnosti jeho osobnosti: nesnášel jakoukoliv nespravedlnost, bylo mu odporné tradiční ruské úplatkářství, byl štědrý, pokud mu to možnosti dovolovaly. Roku 1783 mu Kateřina darovala palác s parkem v Gatčině, který se později stal carskou rezidencí.

Jakmile se stal panovníkem, začal Pavel I. ihned rázně provádět reformy. Už v den své korunovace (dne 6. dubna 1797), jakmile získal právo podepisovat zásadní panovnické výnosy, změnil Pavel Petrovič zákon Petra I. o následnictví trůnu: od té doby bude mít právo na následnictví jen prvorozený potomek mužského pohlaví. Žena by se mohla stát panovníci jen tehdy, kdyby panovnický rod neměl potomky mužské.

Už na samém počátku své vlády se dvaačtyřicetiletý Pavel vymezoval proti politice své matky a negoval mnoho jejích rozhodnutí. Amnestoval mnohé lidi, kteří byli Kateřinou II. potrestáni, jako byl například Tadeusz Kościuszko a polští vlastenci, kteří se účastnili jeho povstání, básník Nikolaj Novikov nebo kritický spisovatel Alexandr Radiščev.

Za svou hlavní vnitropolitickou prioritu považoval car Pavel I. upevnění základů ruské monarchie. Ze všech sil se snažil oslabit moc gardy, která byla v 18. století vůdčí silou prakticky všech palácových převratů, s rozhodností sobě vlastní učinil pokus omezit práva šlechty (současníci nazývali tyto jeho snahy „politikou železné hole“). Ve své zahraniční politice se po tom, co se odehrálo ve Francii 18. brumairu 7. roku republiky (9. listopadu 1799), když se Napoleon prohlásil za prvního konzula, přerušil Pavel I. vztahy s Anglií a francouzským emigrantským dvorem.

Car Pavel I. udržoval čilou korespondenci s papežem Piem VII., kterému zaslal žádost o zrušení jezuitského řádu a kterého koncem roku 1800 osobně pozval, aby přesídlil z Říma do Petrohradu.[2]

V prosinci 1800 odeslal ruský car poselství adresované Napoleonovi, jehož výsledkem bylo „rozdělení světa mezi dona Quijota a Caesara“. Bylo uzavřeno rusko-francouzské spojenectví, předpokládající mimo jiné společné pozemní tažení do Indie, která byla oprávněně považována za největší perlu na koruně britského impéria. Na území Ruska se podle dohody měl formovat spojený rusko-francouzský expediční blok v počtu kolem 70 tisíc mužů, jehož velitelem se měl stát francouzský generál Masséna.

 
Pavel I. Ruský

Způsob carova života se jeví jako velmi asketický. Probouzel se ještě před svítáním a v šest hodin ráno už přijímal sanktpetěrburského generálního gubernátora, který mu referoval o aktuálních událostech. V devět hodin se bez ohledu na rozmary počasí car osobně zúčastnil střídání stráží, potom následovala procházka, různé vizitace a ve 13 hodin oběd. Je zajímavé, že Pavel I. začínal stolování sklenicí studené něvské vody a pak dával přednost buď hovězímu nebo párkům se zelím. Po tradiční projížďce – v bryčce nebo na koni – navštěvoval obyčejně svou ženu a potom sledoval dvorní představení; tehdy byly v módě Molièrovy nebo Racinovy komedie.

V devět hodin večer začínala večeře a kolem desáté se imperátor odebral na lože. Pavel I. projevoval v mnoha věcech střídmost. Celý rok nosil jeden plášť, do něhož se v zimě vkládala kožešina nebo jen obyčejná vatová vložka, výrazně také omezil výdaje carského dvora i svých nejbližších příbuzných.

Za Pavla I. bylo Rusko svázáno mnoha předpisy a zákazy, často až bizarními. Bylo zakázáno tančit valčík, nosit frak a kulaté klobouky, do země se nesměla dovážet zahraniční literatura ani hudebniny. Při tom všem byl car jednoznačně čestný, spravedlivý a milostivý, což dokázal již na počátku své vlády rozsáhlými amnestiemi pro polské povstalce, kteří byli uvězněni za vlády jeho matky. Rytířské vlastnosti, které mu byly vštěpovány už v dětství, měly velký vliv na jeho charakter a světový názor. Nelze se divit, že se Pavel v roce 1798 stal velmistrem rytířského řádu svatého Jana Jeruzalémského, jenž je známější pod názvem maltézský. Zajímavé na tom je, že se jednalo o rytířský řád katolické církve, avšak car byl pravoslavného vyznání a ke katolicismu nikdy nekonvertoval.

Rodinný život

editovat
 
Pavel I. s rodinou

Pavel I. byl dvakrát ženat, v obou případech s německými princeznami.

Jeho první ženou byla Vilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská, která po svatbě (10. října 1773) přijala pravoslavnou víru a jméno Natálie Alexejevna Ruská. Zemřela při komplikovaném porodu dne 26. dubna 1776; dítě, o němž nebylo jisté, zda jeho otcem není Natáliin milenec Andrej Razumovskij, zemřelo rovněž. Pavel nesl její smrt velmi bolestně a nemohl se s ní vyrovnat; tehdy mu matka ukázala kompromitující materiály o Natálii a hraběti Razumovském. Pavel Petrovič byl tím krutě zasažen, nepřišel na pohřeb, neobjevoval se u dvora a celá tato historie silně poznamenala do budoucna jeho charakter: stal se nevyrovnaným a podezíravým (později nedůvěřoval své druhé ženě ani dětem; jak vysvitne níže, snad i právem).

Téměř vzápětí po pohřbu se pro něj začala hledat nová nevěsta, jíž se stala Žofie Dorota Württemberská (s pravoslavnou vírou přijala ruské jméno Marie Fjodorovna). Svatba se konala 7. října 1776 a z manželství vzešlo deset dětí.

V noci z 11. na 12. března (23.–24. března gregoriánského kalendáře) 1801[3] byl Pavel zavražděn spiklenci ve své právě dokončené rezidenci, v Michajlovském zámku, postaveném právě na tom místě, kde kdysi stál Letní palác Alžběty Petrovny (v němž se car narodil). O spiknutí, kterého se účastnili carovi nepřátelé, není známo příliš mnoho. K jeho vůdcům patřil generál L. L. Bennigsen, petěrburský vojenský gubernátor P. A. Palen, kníže Platon Zubov (druhý milenec Pavlovy matky Kateřiny Veliké) a gardoví důstojníci.

V noci pronikli spiklenci do paláce ze dvou stran, vyrazili dveře a vtrhli do carovy ložnice. Pavel I. byl pravděpodobně zardoušen, stejně jako jeho otec Petr III. Ráno 12. března 1801 se Rusko probudilo už pod vládou nového cara Alexandra I., který převrat patrně přímo neorganizoval, ale o přípravách zřejmě věděl. Až do roku 1917 byla v Rusku oficiálně uváděna verze, že car podlehl náhlému záchvatu mrtvice.[4]

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
Kristián Albrecht Holštýnsko-Gottorpský
 
 
Fridrich IV. Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 
 
 
 
Frederika Amálie Dánská
 
 
Karel Fridrich Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 
 
 
 
Karel XI. Švédský
 
 
Hedvika Žofie Švédská
 
 
 
 
 
 
Ulrika Eleonora Dánská
 
 
Petr III. Ruský
 
 
 
 
 
 
Alexej I. Ruský
 
 
Petr I. Veliký
 
 
 
 
 
 
Natalja Kirillovna Naryškinová
 
 
Anna Petrovna
 
 
 
 
 
 
Samuel Skowroński
 
 
Kateřina I. Ruská
 
 
 
 
 
 
Dorothea Skowrońská
 
Pavel I. Ruský
 
 
 
 
 
Jan VI. Anhaltsko-Zerbstský
 
 
Jan Ludvík I. Anhaltsko-Dornburský
 
 
 
 
 
 
Žofie Augusta Holštýnsko-Gottorpská
 
 
Kristián August Anhaltsko-Zerbstský
 
 
 
 
 
 
Jiří Volrath z Zeutschu
 
 
Kristýna von Zeutsch
 
 
 
 
 
 
Kristýna z Weissenbachu
 
 
Kateřina II. Veliká
 
 
 
 
 
 
Kristián Albrecht Holštýnsko-Gottorpský
 
 
Kristián August Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 
 
 
 
Frederika Amálie Dánská
 
 
Johana Alžběta Holštýnsko-Gottorpská
 
 
 
 
 
 
Fridrich VII. Bádensko-Durlašský
 
 
Albertina Frederika Bádensko-Durlašská
 
 
 
 
 
 
Augusta Marie Holštýnsko-Gottorpská
 

Reference

editovat
  • Většina informací z tohoto článku byla vyjmuta z knihy: TEREŠČUK, Andrej Vasiljevič. Panovníci Ruska. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. 80 s. (Odkaz). ISBN 978-80-253-0469-3. 
  1. EJDELMAN, Natan. Smrt tyrana. 1. vyd. Praha: Lidové nakladatelství, 1982. 360 s. S. 26. 
  2. EJDELMAN, Natan. Smrt tyrana. 1. vyd. Praha: Lidové nakladatelství, 1982. 360 s. (Máj). S. 79. 
  3. Скоробогатов, А. В. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-11-12]. Heslo ПА́ВЕЛ I. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-11-12. (rusky) 
  4. EJDELMAN, Natan. Smrt tyrana. 1. vyd. Praha: Lidové nakladatelství, 1982. 360 s. (Máj). S. 349. 

Literatura

editovat
  • Imperator Pavel Pervyj i Orden Sv. Ioanna Ijerusalimskogo v Rossii: sbornik statej. Sankt-Peterburg: Kul'tInformPress, 1995. 144 s. ISBN 5-8392-0102-2. 
  • BUBEN, Milan. Řád Maltézských rytířů vždy sloužil nemocným. Katolický týdeník. 2010, roč. 21, čís. 39, s. i–ii. ISSN 0862-5557. 
  • MCGREW, Roderick Erle. Paul I of Russia, 1754-1801. Oxford: Clarendon Press, 1992. 405 s. Dostupné online. ISBN 0198225679. 
  • OBOLENSKIJ, Gennadij L'vovič. Imperator Pavel I. Moskva: Russkoje slovo, 2000. 381 s. ISBN 5-8253-0003-1. 
  • PESKOV, Aleksej Michajlovič. Pavel I. Moskva: Molodaja gvardija, 1999. 420 s. ISBN 5-235-02344-7. 
  • RAGSDALE, Hugh. The Cambridge history of Russia. Příprava vydání Dominic Lieven. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 765 s. ISBN 9780521815291. Kapitola Russian foreign policy, 1725–1815, s. 516–519, 524. 
  • EJDELMAN, Natan. Smrt tyrana. Překlad Miluše Zadražilová a Ladislav Zadražil. Praha: Lidové nakladatelství, 1986. 360 s. Román o carovi Pavlu I.. 
  • VLČEK, Radomír. Ruský car Pavel I. a kníže Alexandr A. Bezborodko. In: Milý Bore--. Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a žáci. Brno: Historický ústav AV ČR, 2003. ISBN 80-86488-12-8. S. 183–188.
  • Zubov, A. B., Dějiny Ruska I. Praha: Argo 2014

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Předchůdce:
  Titulární vévoda holštýnsko-gottorpský
17731801
  Nástupce:
Alexandr I. Pavlovič