Hrad

typ opevněné stavby
Tento článek je o opevněném feudálním sídle. Další významy jsou uvedeny na stránce Hrad (rozcestník).

Hrad je opevněné feudální sídlo vystavěné většinou v rozmezí jedenáctého až šestnáctého století.[1] Ve spojení raně středověký hrad označuje raně středověká hradiště. Největším hradem v Česku a zároveň jedním z největších hradů na světě je Pražský hrad.

Krak des Chevaliers, největší z křižáckých hradů na Blízkém východě
Půdorys Křivoklátu představuje ukázku dispozice hradu s obvodovou zástavbou
Karlštejn
Spišský hrad na Slovensku

Typy hradů podle dispozice

editovat

Česká literatura rozlišuje základní typy hradů rozdělené podle rozmístění a vzájemného vztahu budov:

Zvláštním případem hradu je tzv. ganerbenburg, tj. hrad s více samostatnými jádry patřícími různým majitelům a společným vnějším opevněním (Choustník, Skála u Přeštic).[12]

Jiná členění

editovat

Další možné členění hradů je podle stavebníka na hrady královské a šlechtické, méně často se staviteli hradů stávala i církev (Blansek, Fulštejn), popřípadě bohatí měšťané (přestavba hradu Okoř).

Někdy jsou též hrady děleny podle polohy na hrady skalní, jeskynní, ostrožné, výšinné nebo vodní, jejichž hradby byly obklopené příkopy naplněnými vodou. Bývaly stavěny v rovinatém terénu. Příklady v Česku jsou Švihov nebo Blatná, v zahraničí například Loevestein v Nizozemsku.

Vývoj hradů v zemích Koruny České

editovat

Jako prvotní fázi hradů na českém území můžeme definovat raně středověké hrady označované nepřesně jako hradiště (hradiska). Jednalo se o území opevněné pomocí zemního valu, který mohl mít rozdílnou konstrukci od prostého sypaného přes roštovou až po komorovou (srubovou). Většinou byl osazen dřevěnou palisádou. Přední strana mohla být zpevněna kamennou plentou (na sucho postavenou zdí). Na vojensky exponovaných místech byl většinou před val předsazen příkop. Do prostoru hradiště se vcházelo branou. Samotný prostor hradiště pak mohl být dále členěn na více prostor, kde na nejchráněnějším místě se nacházela akropole se sídlem majitele nebo správce.

Podle způsobu osídlení se hradiště dělí na útočištná, která sloužila jako místo obrany v případě nouze bez trvalého osídlení, a trvale osídlená, která mohla dosáhnout až rozměrů prvotních měst. Podle polohy se hradiště dělí na výšinná, nížinná, blatná nebo ostrožná.

Jako první kamenné hrady začal stavět panovník, následovala církev a pak i šlechta. Ve 14. století existovalo jenom v Čechách téměř 700 hradů.[13]

V pozdním 14. a na počátku 15. století je i v Česku patrný vývoj směrem k zámku, kdy palác není stavěn na nejchráněnějším místě, ale dostává se do přední linie (Točník, Nový hrad u Kunratic, Krakovec). Tento vývoj byl přerušen husitskými válkami, kdy v reakci na vojenské události a masivní nasazení střelných zbraní dochází k různým tendencím – uchýlení se na nedostupné výšiny, vývoj prvních dělostřeleckých věží a bašt až po znovuzavedení zemních valů jako prvních v Evropě.

Reference

editovat
  1. BLAŽÍČEK, Oldřich J.; KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. 1. vyd. Praha: Odeon, 1991. S. 80. 
  2. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie Českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. S. 197–198. Dále jen Durdík (2002). 
  3. TOMÁŠ, Durdík. Hrady přechodného typu v Čechách. Praha: Agentura Pankrác, 2007. 286 s. ISBN 978-80-86781-10-5. S. 231–232. 
  4. Durdík (2002), s. 118.
  5. Durdík (2002), s. 523–524.
  6. Durdík (2002), s. 133–134.
  7. Durdík (2002), s. 174.
  8. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 3. Praha: Libri, 2008. 180 s. ISBN 978-80-7277-358-9. Heslo Hrad se štítovou zdí, s. 40. 
  9. Durdík (2002), s. 173–174.
  10. Durdík (2002), s. 69–70.
  11. Durdík (2002), s. 127.
  12. Durdík (2002), s. 142.
  13. Štíty království českého – Jak rostly hrady (1/10) [online]. Česká televize, 2008. Dostupné online. 

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat