Otevřít hlavní menu

Zahraniční politika Ruské federace

Zahraniční politika Ruské federace představuje politiku ruské vlády, zahrnující mezinárodní vztahy s ostatními státy a jejich občany či mezinárodními organizacemi. Tento článek se zabývá zahraniční politikou Ruské federace po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Obsah

HistorieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Ruské impérium a Sovětský svaz.

Členství v mezinárodních organizacíchEditovat

Vztahy s NATO a EUEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Vztahy NATO a Ruska.
 
Ruský prezident Vladimir Putin a německá kancléřka Angela Merkelová v Soči 18. května 2018

Rusko podepsalo dne 22. června 1994 program Severoatlantické aliance Partnerství pro mír a 20. května 1997 tzv. Russia-NATO Founding Act, jehož signatáři usilovali o vytvoření základů pro trvalou a pevnou spolupráci mezi aliancí a Ruskem, což mělo přinést významný příspěvek k evropské bezpečnosti v 21. století, přestože již v době podpisu tohoto dokumentu se vyskytly pochybnosti ohledně splnění těchto ambiciózních cílů.[1]

Na tuto dohodu navazoval vznik Rady NATO-Rusko, jenž byla domluven na setkání ministrů v Reykjavíku a oznámen na summitu NATO v Římě v květnu 2002. Rusko podepsalo dne 24. června 1994 také dohodu o partnerství a spolupráci s Evropskou unií. V posledních letech se však vztahy Ruska s členskými zeměmi NATO a EU zkomplikovaly, protože se některé východoevropské státy (především Litva, Lotyšsko, Estonsko a Polsko) cítí Ruskem ohroženy. Evropská unie uvalila na Rusko kvůli jeho aktivitám na Krymu a Ukrajině v letech 2015 a 2016 řadu ekonomických sankcí.[2]

Rusko se podle bývalého britského ministra zahraničí Philipa Hammonda odklonilo od dodržování všeobecně uznávaných norem chování a začalo porušovat pravidla mezinárodních vztahů, což podle něj představuje výzvu a hrozbu pro všechny.[3]

Podle Petra Pavla, předsedy vojenského výboru NATO, má Rusko velmi významné vojenské schopnosti, na kterých staví svoji mezinárodní politiku a které používá často v rozporu s uznávanými mezinárodními pravidly. Rusko podle něj posunulo hybridní válku na novou, komplexnější úroveň a velice dovedně využívá propagandu jako důležitý nástroj. Tato propaganda má mnohem větší dosah i efektivitu než propaganda sovětská a jejím cílem je, aby člověk nenacházel žádnou jistotu a aby nevěděl, čemu vlastně věřit. Toho je dosahováno prostřednictvím relativizování pojmů pomocí šíření polopravd. Ruská propaganda se oproti sovětské nesoustředí na vyzdvihování kvalit svého systému, ale na kritiku systému ostatních.[4]

Saúdská ArábieEditovat

Putinova vláda opakovaně kritizovala saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu proti jemenským šíitům.[5] V občanské válce v Sýrii Rusko podporuje syrského prezidenta Asada, zatímco Saúdská Arábie podporuje protivládní povstalce. Saúdská podpora povstalců, včetně džihádistů z fronty al-Nusra,[6] vedla v roce 2015 k diplomatickému konfliktu mezi Ruskem a Saúdskou Arábií.[7] Podle některých autorů Saúdská Arábie v roce 2014 zvýšila produkci ropy, aby snížila její cenu a poškodila tak ekonomiky Ruska a Íránu, které jsou na příjmech z těžby ropy závislé.[8]

Rusko přesto vede průběžně rozhovory se zeměmi OPEC a také se Saúdskou Arábií kvůli poklesu ceny ropy až o 70 %, který se udál v průběhu roku 2015 a počátkem 2016.[9] Na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru došlo k setkání ruského prezidenta Vladimira Putina se saúdskoarabským princem Muhammadem bin Salmánem, synem krále Salmána.[10]

Ředitel ruského státního fondu přímých investic (RDIF) Kirill Dmitrijev sdělil, že Rusko prohlubuje hospodářskou spolupráci se Saúdskou Arábií. Její plánovaná investice podle něj bude největší zahraniční investicí v Rusku za poslední čtyři roky.[10] Další spolupráci Rusko plánuje v oblasti dodávek zbraní pro Saúdskou Arábii. V roce 2016 Rusko připravilo návrh týkající se prodeje zbraní Saúdské Arábii, jehož součástí jsou dodávky letecké techniky a munice a také několika typů systémů protivzdušné obrany různého doletu v celkové hodnotě asi 10 miliard dolarů.[11]

Rusko-gruzínská válkaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Rusko-gruzínská válka.

V roce 2008 proběhla v Gruzii krátká válka, během níž po gruzínském útoku na pozice jihoosetinských a ruských ozbrojených sil obsadila ruská armáda část gruzínského území a následně Rusko uznalo dvě separatistické autonomní republiky v Gruzii jako samostatné státy. Tehdejší premiér Vladimir Putin obvinil Spojené státy americké, že jsou zodpovědné za eskalaci tohoto konfliktu. Spekulovalo se o tom, že podpora Gruzie vládou prezidenta George W. Bushe měla mj. za účel argumentativně zvýhodnit prezidentského kandidáta Republikánské strany Johna McCaina. Někteří komentátoři začali již tehdy mluvit o druhé studené válce mezi Ruskem a Západem.[12]

 
NATO se od znovusjednocení Německa připojilo 12 nových členských států

V roce 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv kritizoval rozšiřování NATO na východ, které podle něho porušilo sliby dané západními politiky po znovusjednocení Německa.[13]

PodněstříEditovat

Na území Moldávie, zejména však v Podněstří, žije třicetiprocentní menšina etnických Rusů. V roce 1990 se Podněstří fakticky odtrhlo od Moldávie (západní státy však tuto separaci neuznaly), mj. z obavy ze spojení země s Rumunskem. V roce 1992 byla svedena krátká válka mezi Podněstřím a Moldávií se 700 oběťmi na životech. Ve válce pomáhaly na straně Podněstří ruské jednotky, které v zemi zůstávají doposud. V roce 2008 tam bylo asi 1200 ruských vojáků. Tehdejší prezident Ruska Dmitrij Medveděv se v srpnu 2008 krátce po válečných událostech v Gruzii setkal s moldavským prezidentem Vladimirem Voroninem a sdělil mu, že jeho země si má na Podněstří nechat zajít chuť a že toto varování se týká i dalších Gruzii podobných případů. Prohlásil také, že „Rusko se nebojí perspektivy studené války, ale nechce ji,“ a že Rusko nehodlá vojensky zasahovat v dalších konfliktech bývalého sovětského prostoru. Už tehdy se ale s obavami ozvala například Ukrajina. Společným rysem obou dvou konfliktů - moldavského a ukrajinského - je či byla snaha obou zemí začlenit se do NATO.[14] Pozice moldavské vlády v této otázce je však v současné době nejasná.

Rusko a ukrajinská krizeEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Ukrajinská krize a Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost).

Ruská státní a provládní média se často zaměřují na analýzy vývoje vztahů Ruska a Západu. Podle nich chce dekadentní Západ omezit nebo dokonce zlikvidovat vzrůstající ruskou hospodářskou a vojenskou sílu. Objevuje se v nich také tvrzení, že Spojené státy americké a Evropská unie zavinily vznik celého ukrajinského konfliktu. Ukrajinská vláda je podle nich fašistická a na východě vlastní země utlačuje a vraždí ruskojazyčné obyvatelstvo. Tuto rétoriku pak v Evropské unii přejímá část politického spektra a mnozí účastníci internetových diskusí.[15]

Unipolární, bipolární a multipolární světEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Druhá studená válka.

Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil v únoru 2015, že Ruské federaci nevyhovuje jednopolární svět v čele s USA, ve kterém je Rusku blokován hospodářský rozvoj.[16]

Válku, díky Bohu, nemáme. Ale zcela jasně existuje snaha zamezit různými prostředky našemu rozvoji, existuje snaha 'zmrazit' světový pořádek, který vznikl v posledních desetiletích po rozpadu Sovětského svazu a v jehož čele je jediný nepochybný vůdce, který jím chce zůstat. Chce jím zůstat ve víře, že on může vše a ti druzí mohou jen to, co on jim dovolí a co je v jeho zájmu.[16]
— Vladimir Putin

Putin již v říjnu 2014 obvinil Spojené státy, že chtějí oživit politická schémata z dob první studené války.[17]

Ochrana ruských menšin v zahraničíEditovat

 
Proruské obyvatelstvo v Doněcku vyjadřuje podporu separatistům, 24. dubna 2015

Putinův poradce Sergej Markov uvedl, že Rusko brání své menšiny před rusofobií a rasismem vládnoucí elity na Západě, která podle něj zapříčinila mj. vznik ukrajinské krize. Na Ukrajině podle něj vládne ultranacionalistický, fašistický teror ukrajinské junty a Rusko musí trpící Rusy zachránit. Na územích, kde operují ruští vojáci, podle něj vládne demokracie a svoboda slova.[18] Ruský prezident Vladimir Putin označil současnou ukrajinskou vládu za dědice Stepana Bandery a jeho bojovníků z Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Bandera je v Rusku vnímán jako kolaborantnacistickým Německem. V lednu 2015 vysoce postavený ruský diplomat odsoudil pochod na počest 105. narozenin Stepana Bandery uspořádaný v centru Kyjeva.[19]

Ruská propaganda cílí také na početné ruské menšiny v Pobaltí a Rusko jim podává pomocnou ruku. Markov měl podle televizní stanice ČT24 prohlásit, že Estonsko a Lotyšsko mají všechny důvody obávat se „ruské agrese“, protože tyto země podle něj uplatňují represivní přístup vůči ruské menšině. V Estonsku ruská menšina tvoří 25 procent obyvatel, v Lotyšsku 27 procent a na Litvě 5 procent. Podle švédské televize SVT, která rozhovor původně přinesla, záleží na tom, zda tuto „propagandu“ Rusové v Pobaltí přijmou.[18] Příslušnící ruské menšiny v Lotyšsku a Estonsku jsou často v postavení občanů druhé kategorie bez základních občanských práv, tedy tzv. neobčanů. Jenom v Lotyšsku žije 300 000 neobčanů.[20] Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy.[21]

V roce 2015 došlo na Ukrajině k sérii vražd a podivných sebevražd prorusky orientovaných novinářů, opozičních politiků a bývalých vysoce postavených členů Strany regionů prezidenta Janukovyče.[22] Jednou z obětí byl například novinář a kritik současné ukrajinské vlády Oles Buzyna. Motiv těchto vražd nebyl úředně objasněn.[23]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Foreign relations of Russia na anglické Wikipedii.

  1. Berlin Information-centre for Transatlantic Security (4 July 1997).  "The NATO-Russia "Founding Act": Stepping Stone or Stumbling Block for a European Security Architecture?"(Summit briefing). Berlin Information-centre for Transatlantic Security. 
  2. Helene Sjursen and Guri Rosén. "Arguing Sanctions. On the EU's Response to the Crisis in Ukraine." JCMS: Journal of Common Market Studies (Sept 2016). DOI: 10.1111/jcms.12443
  3. redakce. Rusko je hrozbou pro všechny, prohlásil britský ministr zahraničí. Novinky.cz [online]. 2016-03-30 [cit. 2016-03-31]. Dostupné online. 
  4. BINAR, David. Hlavní hrozby dneška: Asertivní Rusko a islámský terorismus, říká Petr Pavel. Neovlivní.cz [online]. 2016-01-04 [cit. 2016-03-31]. Dostupné online. 
  5. https://www.yahoo.com/news/russia-warns-very-long-war-yemen-194600983.html?ref=gs
  6. "Turecko i Saúdové podporují krvelačnou al-Nusrá. Žádají USA, aby přivřely oči". Lidovky. 15. června 2015.
  7. Sharkov, Damien(30. března 2015)."Saudi Arabia Accuse Putin of Hypocrisy After Letter to Arab League"1=. Newsweek. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.newsweek.com/saudi-arabia-accuse-putin-hypocrisy-after-letter-arab-league-317899. 
  8. http://www.nytimes.com/2016/03/13/opinion/sunday/how-saudi-arabia-turned-its-greatest-weapon-on-itself.html?_r=0
  9. MARTÍNEK, Jan: Putin je nucen ke spojenectví, kterého by mohl brzy litovat, http://svobodneforum.cz/putin-je-nucen-ke-spojenectvi-ktereho-by-mohl-brzy-litovat/, 2. března 2016. Martínek se odvolává na německého novináře Benjamina Prüfera.
  10. a b http://byznys.ihned.cz/c1-64279760-saudska-arabie-hodla-v-rusku-investovat-deset-miliard-dolaru-prvni-projekty-jsou-jiz-schvalene
  11. http://cz.sputniknews.com/byznys/20160118/2155450/rusko-prodej-zbrane-saudska-arabie.html
  12. ora. Putin: Za válku v Gruzii může Amerika. Studená válka na obzoru?. tn.cz [online]. 2008-08-28 [cit. 2015-04-15]. Dostupné online. 
  13. NATO's Eastward Expansion: Did the West Break Its Promise to Moscow? [online]. 26. listopadu 2009. Der Spiegel. (anglicky) 
  14. ŠTEFAN, Petr. Neopakujte gruzínskou chybu, varovalo Rusko sousední státy. iDNES.cz [online]. 2008-08-26 [cit. 2015-04-15]. Dostupné online. 
  15. ČTK. Brusel vymýšlí plán, jak bojovat s ruskou propagandou. e15.cz [online]. 2015-03-12 [cit. 2015-03-23]. Dostupné online. 
  16. a b ket. Putin: Rusko odmítá jednopolární svět v čele s USA, válku ale nechystá. ČT24 [online]. 2015-02-07 [cit. 2015-04-15]. Dostupné online. 
  17. Chcete další studenou válku, opřel se Putin do USA. TN.cz [online]. 2014-10-24 [cit. 2015-04-16]. Dostupné online. 
  18. a b ket; luk. Putinův poradce: Strach Pobaltí z Ruska je oprávněný. ČT24 [online]. 2014-11-11 [cit. 2015-03-11]. Dostupné online. 
  19. "Moscow: Bandera Marches In Ukraine Tread 'Nazi Path'". Radio Svobodná Evropa. 10. května 2015.
  20. "Lotyšsko se obává ruskojazyčných obyvatel jako rizikového faktoru". Česká televize. 5. dubna 2015.
  21. "Neobčané v Evropské unii". Oskar Krejčí. 19. srpna 2005.
  22. "Západ zavírá oči. Teror i cenzura na Ukrajině". Týden. 24. dubna 2015.
  23. "Dědici Banderovců: Kalašnikova a Buzynu jsme zavraždili". Týden. 17. dubna 2015.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat