Eurozóna

(přesměrováno z Zóna eura)

Eurozóna, oficiálně nazývaná euro oblast, je území Evropské unie, na kterém se užívá společná evropská měna euro. Jejími členy jsou tedy státy, jež vstoupily do třetí fáze Evropské měnové unie (EMU) a tím euro na svém území zavedly.

Evropské země používající euro jako svou měnu
     členské státy eurozóny (19)
     státy EU, které jsou v ERM ll (2)
     státy EU, které vstoupí do eurozóny v budoucnu (7)
     státy EU s trvalou výjimkou na zavedení eura a jsou v ERM ll (1)
     státy mimo EU, které používají euro na základě dohody s EU (4)
     státy a území mimo EU, které používají euro bez dohody s EU (2)
Systémy měnových kurzů evropských zemí mimo eurozónu
     členské státy eurozóny (19)
     země EU zapojené do ERM II (3)
     země EU mimo ERM II s plovoucími měnovými kurzy (5)
     státy a území mimo EU používající euro (6)
     stát mimo EU s měnou navázanou na euro
     státy mimo EU s plovoucími měnovými kurzy

Historie eurozónyEditovat

Počátky jednotné měnyEditovat

Evropská komise v roce 1962 předložila ve svém Akčním programu pro druhou etapu zásadní návrhy na měnovou integraci. Program předpokládal do konce přechodného období zavedení pevných devizových kurzů mezi měnami členských zemí a vytvoření evropské rezervní měny. Tlaky na měnovou koordinaci zemí Evropského hospodářského společenství (EHS) se zvyšovaly již od 50. let také kvůli problémům uvnitř brettonwoodského systému.[1] Brettonwoodský systém začal vykazovat známky napětí již na konci 50. let. V letech 1968–1969 hrozila nová éra měnové nestability, když si turbulence na trhu vynutily revalvaci německé marky a devalvaci francouzského franku. To ohrozilo společný systém cen společné zemědělské politiky, který byl v té době hlavním úspěchem Evropského společenství.[2]

Barreho plánEditovat

Prvním impulsem k měnové integraci byl tzv. Barreho plán, přednesený v roce 1969 na zasedání Evropské rady francouzským premiérem Raymondem Barrem, který navrhoval větší hospodářskou koordinaci.[2]

Wernerův plánEditovat

Haagský summit, konaný v prosinci 1969, proto pověřil lucemburského předsedu vlády Pierra Wernera, aby posoudil možnost přetvoření Evropského hospodářského společenství na hospodářskou a měnovou unii (HMU). Zpráva P. Wernera, která je známá jako Wernerův plán, byla představena v říjnu 1970. Podle tohoto plánu se během deseti let měla stát měnová unie realitou. Plán požadoval zřídit Evropskou centrální banku a přenést na evropskou úroveň mnohé fiskální pravomoci.[3]

Vytvoření Evropského fondu měnové spolupráceEditovat

Za opětovný pokus měnové integrace v dalším období je možné označit vytvoření Evropského fondu měnové spolupráce (European Monetary Cooperation Fund – EMCF) jako nezávislého orgánu Rady Evropského společenství na základě jejího Nařízení č. 907/73 o zřízení Evropského fondu měnové spolupráce. Působil v Basileji, kde mu Banka pro mezinárodní platby poskytovala nezbytnou administrativní a technickou podporu.Jeho úlohou bylo snižování odchylek měnových kurzů členských států, a to prostřednictvím uskutečňováním společenské měnové politiky v oblasti měnových rezerv uložených v centrálních bankách členských států. V této sféře zároveň koordinoval postup centrálních bank. Jako zúčtovací jednotku v rámci svých operací používal Evropskou zúčtovací jednotku (European Unit of Acounting – EUA). Ta tvořila jakousi základnu, se kterou se porovnávaly měny členských států. Ani tato koncepce nebyla pro politickou neochotu účastníků odevzdat pravomoci na centrální orgán úspěšná. Fond byl rozpuštěn 1. ledna 1994, kdy jeho úlohu převzal Evropský měnový institut, zatímco Banka pro mezinárodní platby nadále působila jako zprostředkovatel po přechodné období do 15. května 1995.[4]

Delorsova zprávaEditovat

V červnu 1988 na zasedání Evropské rady v Hannoveru byla ustavena pracovní skupina, která byla pověřena navrhnout konkrétní kroky vedoucí k hospodářské a měnové unii. Pracovní skupina pracovala pod vedením tehdejšího prezidenta Evropské komise Jacquese Delorse. Převážná většina námětů studie, známé pod názvem Delorsova zpráva, byla využita v navazující mezivládní konferenci o HMU a následně byla vtělena do Maastrichtské smlouvy.[5]

Maastrichtská smlouvaEditovat

Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii) je smlouva posilující významně evropskou integraci a federalizaci a zakládající Evropskou unii. Byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Významnou novinkou byl plán zavedení jednotné měny v rámci hospodářské a měnové unie, obsahující konvergenční kritéria pro její přijetí. Za účelem toho, aby hospodářská a měnová unie mohla poskytovat rámec pro více pracovních míst a růst a aby bylo možné vyhnout se jejímu rozpadu, ekonomiky členských zemí musely před zavedením jednotné měny dosáhnout vysokého stupně konvergence. Proto byla ve Smlouvě o Evropské unii stanovena „maastrichtská kritéria konvergence“, která musí členské státy splnit, aby mohly zavést euro. Vedle těchto kritérií členské státy musely docílit sblížení vnitrostátních právních předpisů a pravidel řízení svých národních centrálních bank a měnových otázek. Maastrichtská kritéria konvergence byla vytvořena, aby zajistila, že ekonomika členského státu bude dostatečně připravena na přijetí jednotné měny. Poskytla společnou základnu pro stabilitu, dobrý stav a udržitelnost veřejných financí pro kandidátské země eurozóny, která odrážela sbližování hospodářských politik a odolnost proti hospodářským šokům. Kritérium směnného kurzu mělo ukázat, že je členský stát schopen spravovat své hospodářství bez devalvace měny.[2]

Podmínky pro vstup do eurozóny – konvergenční kritériaEditovat

Účelem konvergenčních kritérií je zajistit, že členský stát je na přijetí eura připraven a že jeho vstup do eurozóny nepředstavuje ekonomické riziko, ať už pro tento stát samotný nebo pro celou eurozónu. Konvergenční kritéria jsou stanovena v čl. 140 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Hospodářská kritériaEditovat

Hospodářské podmínky pro vstup do eurozóny pomáhají zajistit, že daná země je připravena na integraci do měnového režimu eurozóny. Jsou stanovena 4 kritéria hospodářské konvergence:

1. Cenová stabilitaEditovat

Míra inflace nesmí být o více než 1,5 procentního bodu vyšší než míra inflace 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků. 

2. Zdravé a udržitelné veřejné financeEditovat

Schodek veřejných financí nesmí být vyšší než 3 % HDP. Veřejný dluh nesmí přesahovat 60 % HDP.

3. Stabilita směnného kurzuEditovat

Kandidátská země se musí alespoň po dobu 2 let účastnit mechanismu směnných kurzů (ERM II), aniž by došlo k výrazným odchylkám od centrálního směnného kurzu stanoveného mechanismem ERM II nebo k devalvaci bilaterální centrální parity dané měny vůči euru.

4. Dlouhodobé úrokové sazby Editovat

Úroveň dlouhodobých úrokových sazeb by neměla být o více než 2 procentní body vyšší než úroveň 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků z hlediska cenové stability.

Požadavky na přizpůsobení vnitrostátních právních předpisůEditovat

Země, které se chtějí stát členy eurozóny, musejí rovněž prostřednictvím svých vnitrostátních právních předpisů a pravidel zajistit nezávislost svých národních centrálních bank a rovněž soulad jejich statutu s ustanoveními Smluv a jeho slučitelnost se statutem Evropské centrální banky (ECB) a Evropského systému centrálních bank (ESCB).[6]

Vstup členských zemí Evropské unie do Evropské měnové unieEditovat

Členské země eurozónyEditovat

Členy eurozóny je 19 zemí Evropské unie: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Kromě eurozóny na evropském kontinentu je euro oficiální platidlo v tzv. „nejvzdálenějších regionech EU“ (k datu 1. ledna 2020 Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Mayotte, Svatý Martin, Azory, Madeira a Kanárské ostrovy). V těchto oblastech žije přibližně 4 500 000 lidí.

Členské státy Evropské unie jsou zavázány vstoupit do eurozóny. Z této povinnosti je vyvázáno pouze Dánsko, které má vyjednané výjimky (takzvaný opt-out), a Švédsko, které si nevstoupením do ERM II zařídilo de facto opt-out. Zbylých šest států Evropské unie prozatím euro jako svou měnu nezavedlo. Jsou jimi Bulharsko, Česko, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko.

Podle průzkumu Eurobarometr bylo v květnu 2015 pro přijetí eura v Česku 29% občanů, z toho 7 procentních bodů "určitě ano".[7]

V dubnu 2019 byla podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění pro přijetí eura v Česku namísto koruny jen pětina českých občanů, proti jsou tři čtvrtiny českých občanů.[8]

Další státy a území používající euroEditovat

  • Na základě dohod s Evropskou unií používají euro jako svou měnu Monako, San Marino, Vatikán a Andorra. Euro zavedly s ohledem na existenci měnové dohody s Francií (v případě Monaka), respektive s Itálií (v případě San Marina a Vatikánu) či přímo s Evropskou unií (v případě Andorry). Tyto čtyři země mají právo razit omezené množství euromincí se svou vlastní rubovou národní stranou. Sanmarinské, vatikánské a monacké mince jsou v oběhu od 1.1.2002, první andorrské mince byly vydány v prosinci 2014.
  • Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž dvě francouzská zámořská společenství Saint Pierre a Miquelon a Saint-Barthélemy, která nejsou integrální součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny. Tato území nemohou vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou.
  • Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Černá Hora a Kosovo a také na britských vojenských základnách Akrotiri a Dekelia na Kypru. Nemají právo razit vlastní euromince.
  • Bez dohody s Evropskou unií se euro jako měna de iure používá rovněž ve dvou neobydlených francouzských zámořských územíchFrancouzská jižní a antarktická území a Clippertonův ostrov

Státy a území s měnami navázanými na euroEditovat

Související informace naleznete také v článku Měny navázané na euro.

V roce 2020 používaly měny navázané na euro 3 francouzská zámořská území, 3 malé ostrovní státy v Africe, 14 států střední a západní Afriky, 1 severoevropský stát zapojený do ERM II a 2 balkánské státy.[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Počátky jednotné měny. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c Jedna měna pro jednu Evropu : cesta k euru. Lucemburk: EUR-OP 20 pages s. Dostupné online. ISBN 92-79-04472-9, ISBN 978-92-79-04472-4. OCLC 847416166 
  3. DĚDEK; OLDŘICH. Wernerův plán. Zevedení eura v České republice [online]. MF ČR, 2014–01–01 [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (česky) 
  4. BANK, European Central. Evropský fond pro měnovou spolupráci. European Central Bank [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (česky) 
  5. BANK, European Central. Hospodářská a měnová unie. European Central Bank [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (česky) 
  6. Podmínky pro vstup do eurozóny – konvergenční kritéria. www.consilium.europa.eu [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (česky) 
  7. Economic and financial affairs website - Notice to users. European Commission - European Commission [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Občané o přijetí eura a dopadech členství ČR v EU – duben 2019. cvvm.soc.cas.cz [online]. Centrum pro výzkum veřejného mínění [cit. 2019–12–01]. Dostupné online. 
  9. THE INTERNATIONAL ROLE OF THE EURO JULY 2013 [online]. Evropská centrální banka [cit. 2014-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat