Otevřít hlavní menu

Zákon podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé

Jazykový zákon 122/1920 Sb.

Národní shromáždění přijalo Jazykový zákon dne 29. února 1920, kde se usneslo na tom, že:

-jazyk československý bude státním, oficiálním jazykem republiky. Podle tohoto zákona se užíváním státního jazyka rozumělo 1. úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, jejich vyhlášky a zevní označení, 2. text bankovek a státovek, 3. velící jazyk v armádě.

K provedení ústavního jazykového zákona bylo vydáno vládní nařízení č. 17/1926 Sb. z.a n., které podrobněji upravovalo používání státního oficiálního jazyka.

Díl první se týká soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky a jednání před těmito orgány. Vládní nařízení stanovilo pravidla styku veřejnosti s těmito orgány, pokud se týká jazykové stránky. Upravoval se zde jazyk, používaný při zkouškách všeho druhu. Několik ustanovení bylo věnováno jazykovým menšinám, zejména právu těchto menšin používat ve vymezených případech menšinový jazyk.

Druhý díl vládního nařízení se týkal samosprávných úřadů, zastupitelských sborů a veřejných korporací.

Třetí díl upravoval otázky dohledu nad udržováním jazykových předpisů a pravidel, jak postupovat při sporech o užívání jazyka.

Čtvrtý díl obsahoval závěrečná ustanovení. Mimo jiné se tu uvádělo, že pro Podkarpatskou Rus platí ustanovení jazykového nařízení, pokud neupraví jazykovou otázku sněm pro Podkarpatskou Rus.

Jazyková ustanovení obsahovaly i další právní předpisy, např. vládní nařízení č. 229/1928 Sb. z. a n., kterým se upravovalo užívání jazyků pro zemská a okresní zastupitelstva a zemské a okresní výbory zřízené podle zákona ze 14. července 1927 č. 125 Sb. z. a n., o organizaci politické správy.[1]

ReferenceEditovat

  1. MALÝ A KOL., Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. přepracované vydání. vyd. Praha: Leges, 2010. 640 s. ISBN 978-80-87212-39-4.