Wu Lien-te
Wu Lien-te (čínsky pchin-jinem Wǔ Liándé, znaky zjednodušené 伍连德, tradiční 伍連德; 10. března 1879 ostrov Penang – 21. ledna 1960 tamtéž) byl malajsijský lékař čínského původu, známý zejména svou zásluhou na zastavení šíření mandžuského moru, zvláštního typu plicního moru, který v letech 1910–1911 zasáhl oblast Mandžuska a vyžádal si 60 000 obětí. Jako lékař a organizátor se v Číně po dobu tří desetiletí významně podílel na zavádění západní medicíny a rozvoji veřejného zdravotnictví.
| Wu Lien-te | |
|---|---|
 | |
| Narození | 10. března 1879 Penang |
| Úmrtí | 21. ledna 1960 (ve věku 80 let) Penang |
| Bydliště | Wu Lien-tehův dům |
| Alma mater | Emmanuel College |
| Povolání | lékař a referent BOZP |
| Ocenění | čestný doktor Hongkongské univerzity |
| Choť | Ruth Huang Shu-chiung |
| Rodiče | Khee Hock Ng[1] a Choy-Fan Lam[1] |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Wu pocházel z rodiny jedenácti dětí, jeho otec byl zlatník. Po získání stipendia britské královny nastoupil na Emmanuel College Univerzity v Cambridgi. V Cambridgi se stal prvním studentem medicíny čínského původu.[2][3][4] Během studií používal původní kantonsko-malajskou formu svého jména Gnoh Lean-Tuck, kterou opustil až po pozdějším přesídlení do Číny.[3] Byl výborným studentem, získal zlatou medaili v oblasti klinické medicíny i další pocty. V bakteriologickém výzkumu pokračoval kromě jiného na britské Liverpoolské škole tropického lékařství, francouzském Pasteurově ústavu a německé Univerzitě Martina Luthera. Po obdržení titulu M. D. (absolventská práce na téma tetanu) se v roce 1903 vrátil do Malajsie, krátce se věnoval veřejné osvětě v Singapuru, aktivně se zapojil do kulturního života čínské komunity v Malajsii, v Institutu Penyelidikan Perubatan v Kuala Lumpuru se věnoval výzkumu nemoci beri-beri, rozšířené mezi čínskými horníky, od roku 1904 tři roky vykonával lékařskou praxi v Penangu, přičemž zorganizoval hnutí proti požívání opia, zprvu v Penangu, později rozšířené na celou Malajsii.[2][3][5]
V roce 1907 byl pozván do císařských služeb v čínském Tchien-ťinu;[pozn. 1] při této příležitosti si změnil své původní malajské jméno na čínské Wu Lien-te.[5] V roce 1910 byl vyslán do Charbinu, aby zde potlačil morovou epidemii, která vypukla v roce 1910 na severovýchodě Číny, v Mandžusku.[3] Svůj úkol splnil pomocí několika kroků: odhalil, že nemoc se přenáší vzduchem, vyvinul novou variantu chirurgické masky s vrstvami gázy a bavlny pro filtrování vzduchu, zavedl karanténu postižených oblastí, zajistil dezinfekci budov, zařídil obměnu staré morové nemocnice a – navzdory čínské tradici – prosadil kremaci těl obětí moru (právě zpopelňování mrtvol se ukázalo jako klíčové pro vymýcení nemoci). Později se mu podařilo identifikovat i zdroj nákazy – tu způsobili chudí lovci svišťů, kteří se nakazili z kožešin visících v jejich chýších.[2][3] Epidemii se podařilo potlačit po sedmi měsících od vypuknutí.[2] Wu zjistil, že rezervoárem moru je svišť tarbagan a některé příbuzné druhy, žijící v pouštích a stepích Mandžuska a Sibiře; o tomto výsledku informoval na mezinárodním kongresu o moru, kterému předsedal a který se konal v dubnu 1911 v Šen-jangu. Průběh své mise posléze popsal i ve své autobiografii, která vyšla v roce 1959.[3]
V roce 1912 se stal prvním ředitelem nově zřízené mandžuské morové služby. Byl zakládajícím členem a prvním prezidentem (1916–1920) Čínské lékařské asociace. V roce 1926 vyšla jeho práce o pneumonickém moru, v roce 1930 se stal ředitelem čínské národní karanténní služby.[3] V roce 1935 byl za výzkum mandžuského moru (zejména za odhalení role, kterou při jeho přenosu hrál svišť tarbagan) jako první Malajsijec nominován na Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství.[6] V roce 1937 rezignoval na veřejné funkce v Číně[5] a přesídlil do malajského Ipohu, kde působil až do své smrti.[3]
Wu zasedal v různých poradních výborech Společnosti národů a často navštěvoval lékařské kongresy po celém světě. Obdržel čestný doktorát na několika univerzitách (Univerzity Johnse Hopkinse,[3] Pekingská univerzita, Hongkongská univerzita, Tokijská univerzita[2]) a byl držitelem různých vyznamenání.[3]
Odkazy editovat
Poznámky editovat
- ↑ V Čína znali jeho jméno, protože krátce předtím se v Penangu zastavila skupina Číňanů vyslaných čchingskou vládou ke studiu do zámoří, Wu se s některými seznámil. K Wuově ochotě odjet z Malajsie přispěly i jeho potíže s místními soudy – byl obviněn z přechovávání opiové tinktury na své klinice.[2]
Reference editovat
- ↑ a b Geni.com.
- ↑ a b c d e f LEE, Kam Hing; WONG, Danny Tze-ken; HO, Tak Ming; NG, Kwan Hoong. Dr Wu Lien-teh: Modernising post-1911 China's public health service. Singapore Medical Journal. 2014, roč. 55, čís. 2, s. 99–102. Dostupné online. DOI 10.11622/smedj.2014025. PMID 24570319. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j Obituary. The Lancet. 1960-02-06, roč. 275, čís. 7119, s. 341–342. Dostupné online [cit. 2021-03-10]. DOI 10.1016/S0140-6736(60)90277-4. (anglicky)
- ↑ WU, Lien-Teh. Plague Fighter: The Autobiography of a Modern Chinese Physician. [s.l.]: Areca Books, 2014. 712 s. ISBN 978-9675719141. (anglicky)
- ↑ a b c Obituary: WU LIEN-TEH, M.D., Sc.D., Litt.D., LL.D., M.P.H. British Medical Journal. 1960-02-06, roč. 1, čís. 5170, s. 429–430. Dostupné online [cit. 2021-03-10]. DOI 10.1136/bmj.1.5170.429-f. (anglicky)
- ↑ Nomination Archive [online]. The Nobel Prize. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wu Lien-te na Wikimedia Commons
