Wikipedie

Wikipedista:Triquelito/Pískoviště 4

< Wikipedista:Triquelito

abcdefghijklmnopqrstuvwxyz SRC:

chapters:
1) Pravěk – 4/10
2) Starověk – 1/10
3) Příchod islámu – 0/10
4) Nabhánovci – 0/10
5) Portugalská invaze – 0/10
6) Járubovci – 0/10
7) Busaídové – 9/10
8) Dafárské povstání – 0/10
9) Současné dějiny – 1/10

ooo

realhistoryww [1]

omansultanate.com [2]


Dějiny Ománu editovat

Tento článek detailně popisuje dějiny Ománu.

Pravěk a první civilizace editovat

Jednou z nejstarších objevených lidských osad v Ománu je Vatája, obývaná v době kamenné, jejíž stáří se odhaduje na 10 000 let.[3] Nachází se na severu Ománu v guvernorátu Maskat. Zachovalé archeologické pozůstatky jsou různorodé a spadají jak do doby kamenné, tak do doby bronzové. Mezi nálezy patří kamenné nástroje, pazourky z křemenných úlomků, kosti zvířat, ručně zpracovaná keramika (nesoucí znaky z doby předbronzové), ostré zahrocené nástroje a skřipce nebo dobová ohniště. Nejmladší nálezy se datují do roku 7615 před naším letopočtem.[3] Skalní stěny ve stejné oblasti jsou místem objevení kreseb od tehdejších lidí. Divoká zvířata na kresbách jsou zakreslena v souboji s lidskými lovci a jejich zbraněmi. Podobné nákresy byly nalezeny také ve Vádí Šahtan a Vádí Baní Charus v blízkosti města Rustak. K dalším archeologickým nalezištím doby kamenné se řadí Hajma a Sivan. Tamní nálezy se skládaly z primitivních nožů, šípových hrotů a jiných nástrojů. Objevené zakulacené kameny posloužily jako obyčejné zbraně házené na zvířata či nepřátele.[3]

O mnoho starší oblastí je Vádí Ajbút al-Auval v jihozápadním Dafáru. Zde zmapovaná naleziště jsou považována za přibližně 106 000 let stará.[4] Jiné, Ajbútu podobné a s ním spjaté, archeologické destinace lze nalézt především v Africe. Dafárský Archeologický Projekt (Dhofar Archaeological Project, DAP) vznikl v roce 2010 a prozkoumal Ajbút s přilehlým okolím včetně odvodňovacích kanálů.[4]

Ras al-Hamra ležící severozápadně od Maskatu je naleziště z období 4. tisíciletí před naším letopočtem.[5] Tamní obydlí jsou neobvykle postavena na sobě, tj. na střechách dalších jiných obydlí. Každé jedno obydlí nabývalo kulatého tvaru s vyhloubenou jamkou uprostřed. Stejnoměrně vyhloubené jamky pravděpodobně sloužily ke shromažďování odpadu. Nalezeny byly také pazourkové a křišťálové nástroje a předměty, ohniště, měděné háčky vhodné při lovu a mořské mušle. Rybolov spolu s lovem želv se jeví jako častá činnost tehdejších obyvatel al-Hamry. Zajímavostí je fakt, že nebyly nalezeny žádné keramické výrobky. Některé důkazy svědčí o tehdejším rozšířeném výskytu čiroku, morušových keřů, lotosových květin a mangróvií. Objevené pohřebiště čítalo přes dvě sta lidských koster ležících směrem k moři. Mezi nálezy byla i mořská perla, která se stala jednou z nejstarších nalezených perel v Perském zálivu vůbec. V mnoha případech byly na tělech nalezeny dobové ozdoby – prsteny a náramky ze skořápek a mušlí a náhrdelníky z kamínků s přívěsky z mušlí připomínající listy.[5]

Významnými místy reprezentujícími třetí tisíciletí před naším letopočtem jsou Bat, ležící východně od dnešního města Ibri v regionu ad-Zahíra, Ras al-Had v Súru a Samad al-Šán ve vilájetu al-Muzajbí na východě země.[6]

Pohřebiště v Batu tvoří okolo stovky hrobek známých jako Batské hrobky. Hrobky byly postaveny z místního kamene a mívají zakulacený tvar. Uvnitř jsou rozděleny na jednotlivé místnosti – komnaty. Podobné hrobky jsou k vidění v Um Naru v sousedních Spojených arabských emirátech. Archeologové odhalili pozůstatky šesti kamenných věží, z nichž jedna dříve sahala až do výše přesahující deset metrů. Jejich stáří je odhadnuto na 2750 let př. n. l. Jedny z prvních zavlažovacích systémů v Ománu – afladže – sloužící k odvedení vody ze vzdálených míst, byly rovněž objeveny v Batu.[6]

V Ras al-Hadu stojí další archeologická naleziště. Jedinečné místní budovy tvořené cihlami jsou uvnitř děleny do několika prostor a pravděpodobně sloužily pro uskladňování. Podobně jako na dalších místech i zde byly objeveny různé nástroje, ozdoby a nádoby. Většina nalezených nádob je harappského typu a spadá právě to 3. tisíciletí před naším letopočtem. Zachovalou hliněnou keramiku zdobily tmavé proužky a kresby. Dále archeolové objevili čínskou keramiku, některé předměty afrického původu a necelé keramické nádoby, které však pochází z období Sasánovců.[6]

V Samad al-Šánu se nachází pohřebiště s několika hroby do kruhového tvaru, které jsou natěsnány k sobě, tvořeny kamennými bloky. Archeologové rozlišili tři druhy hrobů; mužské hroby obsahovaly měděné anebo železné zbraně – nože, dýky a šípové hroty – a hliněné nádoby; ženské hroby doplňovaly různorodé mušle a hliněné nádoby pro uchovávání lepkavých tekutin – primitivní kosmetiky; a společné hroby ženy a muže.[6]

Dynastie al-Busaídů editovat

Ahmed bin Saíd editovat

Ahmed bin Saíd byl zvolen imámem mezi roky 1741 a 1744, nicméně na přesném roce se historikové neshodují.[7] Své úsilí zaměřil na zesílení národní jednotnosti, přičemž musel čelit nepokojům ze strany Járubovců a povstaleckých kmenů z ad-Zahíry, a na navázání diplomatických vztahů. Na domácí půdě sjednával manželské sňatky mezi Busaídy a členy dynastií silných ománských kmenů. V zahraničí vytvořil pevné vztahy s arabskými kmeny v jižní Persii a Chúzistánu. V Indii se Ahmedovy dostalo pomoci od mogulského vládce Šáha Alama v boji proti námořním pirátům, kteří přepadávali obchodníky mezi západoindickým Manglaore a ománským Maskatem. Vztahy mezi Mogulskou říší a Ománem zesílily ujednáním smlouvy v roce 1766 – od této doby byl mogulský vyslanec trvale přítomen v Maskatu.[7] Další imámovy kroky vedly k budování vojenské a obchodní flotily a k ekonomickým proměnám. Maskat se stal opět jedním z významných center obchodu ve svém regionu. Maskatský přístav byl znovu kotvištěm mnoha evropských plavidel. Napomohlo tomu otevírání obchodních kanceláří ze strany Evropanů. Britové a Holanďané uznávali svrchovanost Ománu nad mnoha regiony v Indickém oceánu.[7]

Imám Ahmed bin Saíd dokázal potlačovat vzbouřené ománské arabské kmeny a vytlačit Peršany ze země. V roce 1747 byl však zavražděn perský panovník Nádir Šáh a na jeho místo usedl Karim Chán.[7] Karim Chán vyslal dopis k imámovi Ahmedovi, ve kterém požadoval každoroční placení daní svrchované Persii. Imám odmítl placení daně a nadřazenost perského státu nad Ománem. Navázal vztahy s nepřáteli Persie, a to zejména s osmanskými Turky. Ahmed pomohl Turkům při perském obléhání osmanské Basry a získal si tak respekt osmanského sultána Mustafy III. Mustafa posléze nařídil zasílat imámovi každoročně grant za jeho služby.[7]

V době Ahmedovy vlády spolu soupeřily dvě evropské koloniální mocnosti – Francie a Británie. Obě mocnosti se snažily zahrnout Omán do své sféry vlivu. Ahmed nastolil politiku neutrality, která procházela během britsko-francouzské války v letech 1756 a 1763 těžkou zkouškou.[7] Bitvy se odehrávaly i nedaleko ománských vod. V několika případech Ománci zaútočili na evropské lodě, které vpluly do ománských vod bez ohlášení, ale nedošlo ke vzniku mezinárodního incidentu. Ománci s Evropany i nadále obchodovali. Příkladem je obchod mezi Ománem a francouzskými koloniemi včetně ostrova Mauricius, při němž Ománci přiváželi cukr a vraceli se s kávou a slanovodními rybami. Obchodování s francouzskými koloniemi vedlo k otevření francouzské obchodní kanceláře v Maskatu zbavené daňové zátěže.[7]

Saíd bin Ahmed a Hamad bin Saíd editovat

Po smrti imáma Ahmeda bin Saída získal trůn jeho syn Saíd bin Ahmed. Historici přesně nevědí, zdali byl Saíd bin Ahmed imámem vybrán nebo jestli se jednalo o dědičný titul. Saíd bin Ahmed byl nevýrazným imámem a vladařské povinnosti převzal jeho syn Hamad a časem se stal de facto vládcem. Z Maskatu učinil hlavní město, zatímco jeho otec zůstal ve městě Rustak. Hamad nechal postavit obrannou dělovou věž v Maskatu a pevnost Bajt al-Falž ve městě Ruvi. Jiné opevnění Barka vybavil silnými děli. V Zanzibaru nařídil zkonstruovat loď al-Rahmání, jež se stala známou busaídovskou lodí pro svůj jedinečný vzhled.[7]

Sultán bin Ahmed editovat

Po Hamadově smrti se vladařských povinností ujal jeho strýc Sultán bin Ahmed, zatímco Sultánův bratr imám Saíd bin Ahmed dožil v Rustaku. Po imámově smrti se stal absolutním vládcem celé země. Během vládnutí se potýkal se znepřátelenými ománskými kmeny. Zasadil se o opevnění Maskatu, aby bylo město chráněno ze všech stran. Uvnitř města vybudoval tvrz Bajt al-Ilm, která se stala jeho osobní rezidencí. Vybudováním tvrze al-Flejž mezi Barknou a Muskou vytvořil sídlo pro svou rodinu, pryč od veškerého politického dění. Sultán bin Ahmed se zaměřil na opětovné dobytí v minulosti obsazených provincií. Ománská armáda získala pod kontrolu ostrovy al-Kešm, Bahrajn a Hormuz. Expanzí na makranské pobřeží byly dobyty přístavy Šáhbar a Gwadar. Tím zesílily vazby s Balúčistánem, jehož obyvatelé se v některých případech přistěhovali do Ománu. Pod ománskou vládu padl i přístav Bandar Abbas.[7]

Sultán bin Ahmed si byl vědom hrozby v podobě Persie a evropských mocností. Nepřáteli se stali také Wahhábovci, kteří se spojili s obyvateli Bahrajnu. Sultán bin Ahmed se vypořádal s Wahhábovci a znovu obsadil Bahrajn. Ománskou armádu v této době tvořilo přibližně 12 tisíc vojáků a počet lodí přesahoval pět set. Roku 1798 podepsal Sultán bin Ahmed smlouvu s Brity, v níž Omán přestal být neutrální ve francouzsko-britském konfliktu, narušily se vztahy s Francouzi a vznikla větší závislost na britském dovozu z Indie, a to zejména rýže, která hrála hlavní roli mezi potravinami na Arabském poloostrově.[7] Odklon od Francie měl své opodstatnění – jednak francouzští korzáři přepadávali ománské lodě a jednak se arabští panovníci včetně ománských Saídů obávali francouzské expanze, protože roku 1798 začala francouzská okupace Egypta.[7] Smlouva ovšem nikdy nebyla doslova naplněna, neboť si Sultán bin Ahmed byl vědom objemu obchodu s francouzskými koloniemi. Omán i nadále obchodoval s ostrovem Mauricius a embargo nebylo uvaleno. Smlouva s Brity však vyústila v příchod britského politického zástupce do ománského hlavního města roku 1800.[7] Sultán bin Ahmed byl zabit 30. listopadu 1804 najmutými žoldáky během námořní cesty mezi Basrou a Ománem.[7]

Saíd bin Sultán editovat

 
Rozloha Ománské říše v polovině 19. století

Po zavraždění Sultána bin Ahmeda zdědil trůn jeho syn Saíd bin Sultán a tím začala jedna z významných ér ománské historie. Země nadále čelila mocenským hrozbám ze strany Británie, Francie a Persie, stejně jako hrozbám od nejednotných arabských kmenových šejků, nicméně Saídova politika a diplomacie dopomáhala Ománu prosperovat. Hlavní roli mezi ománskými aktivitami opět držel obchod. Čína, jihovýchodní Asie, Persie, Indie a ostrov Cejlon (dnešní Srí Lanka) byly všechno destinace ománského obchodního pásma. Expanze pohltila mnoho ostrovů Perského zálivu a Indického oceánu včetně souostroví Komor. Ománský vliv se probil také do východní Afriky. Nejednalo se ovšem o expanzi do vnitrozemí, ománské državy se soustředily na pobřeží. Někteří obchodníci se ale rozhodli prozkoumat vnitrozemí a dosáhli do oblastní dnešní Keni. Vedle obchodu šířili i islám a tvořili tak prvotní kontakt mezi arabským světem a rovníkovou Afrikou. Saídova námořní flotila byla během první poloviny 19. století druhou největší v Indickém oceánu po té britské.[7] Ománské lodě kotvily jak v přístavech Perského Zálivu (Bandar Abbas, ostrovy Kešm, Larak a Hormuz), tak v přístavech při východoafrickém přímoří (Kilwa, Marka, Mogadišu, Mombasa a Zanzibar).

Saíd bin Sultán vládl rozlehlé ománské říši přes půlstoletí a značnou část života strávil na cestách mezi jednotlivými regiony. Během pozdního období jeho vlády se Saíd rozhodl přesídlit do Zanzibaru, ze kterého tak učinil roku 1832 druhé hlavní město země.[7] Tady pokračoval v navazování vztahů s kmenovými krály, které si nedokázal podmanit. Příkladem takového království byl Madagaskar. Zasadil se o pěstování různých druhů koření včetně hřebíčku a vítal evropské cestovatele zkoumající africké vnitrozemí. Během Saídovi přítomnosti v Zanzibaru se sem přistěhovalo mnoho Arabů.

Saídova zahraniční politika se orientovala na Egypt, evropské koloniální země a Spojené státy. Mezi egyptským panovníkem Muhammadem Alim a Saídem bin Sultánem vznikl vzájemný respekt, opřený o společné nepřátelství vůči Salafistům a zejména Wahhábovcům. Obchodní dohody byly ujednány s některými z evropských států – Francií, Portugalskem a Holandskem. Spojené státy se zaměřily na východoafrickou část říše, zejména na Zanzibar. V roce 1827 navštívil Zanzibar americký obchodník Edmond Roberts.[7] Jeho snaha zapojit se do zanzibarských obchodů byla neúspěšná, protože jako Američan neměl takové možnosti jako britští obchodníci. Vrátil se tedy do Spojených států a přesvědčil prezidenta Andrew Jacksona o záměru uzavřít s Ománem obchodní dohodu. Ta byla nakonec uzavřena 21. září 1833 a její platnost skončila až roku 1958.[7] V Sultanátu se tak usídlil i velvyslanec USA. V roce 1839 vznikla smlouva s Brity týkající se obchodu a údržby britských lodí v ománských docích.[7] Roku 1844 byla podepsána obdobná smlouva s Francií.[7] Saíd vyhověl britské žádosti ohledně uzavření a zákazu všech trhů s otroky a přidal se k boji proti otroctví. Tento krok následovaly kladné ohlasy z různých národů. V roce 1840 se Saíd bin Sultán vypravil na diplomatickou misi do New Yorku na své lodi Sultaná.[7] Zakoupil zbraně potřebné k boji s Portugalci v Mozambiku a ustanovil svého pobočníka Ahmada bin Nouámana ománským velvyslancem v USA. Ten se stal vůbec prvním arabským velvyslancem ve Spojených státech.

Saíd bin Sultán zemřel 19. října 1856 v Zanzibaru. Jeho smrtí započala politická nestabilita říše.[7]

Thuvajni a Majid editovat

Saíd bin Sultán si mezi syny nezvolil svého následníka, a tak po jeho smrti nebyl zřejmý dědic celé říše. Od roku 1833 byl Saídův syn Thuvajni sultánovým zástupcem v Maskatu, zatímco Majid byl otcovým zástupcem v Zanzibaru od roku 1854.[7] Smrtí Saída začal boj mezi oběma syny, který zemi posel nepokoji. Do situace se vložila též Británie a Francie, jež ukotvily své flotily v ománských a afrických vodách a hodlaly nastálé situace využít.

V roce 1859 se Thuvajni připravoval na vojenskou kampaň mající za cíl dobýt východoafrické pobřeží a Zanzibar.[7] Britská flotila Kolonela Russela však Thuvajniho operacím zabránila, neboť Britové usilovali o rozdělení ománské říše. Roku 1860 byl adenský Kolonel Coghlan pověřen úkolem, aby zjistil příčiny ománského problému.[7] Protože Majid byl zvolen vládcem zanzibarským lidem, byly Thuvajniho nároky bezpředmětné. Arbitráž vedená v roce 1861 měla za následek uznání Majida vládcem Zanzibaru a ománských území ve východní Africe.[7] Zanzibar ovšem musel Maskatu ročně vyplácet 40000 riálů, jelikož byl Zanzibar v porovnání s Maskatem bohatší.[7] Tím bylo dědictví obou bratrů vyváženo, avšak rozhodně neznamenalo svrchovanost Thuvajniho Maskatu nad Majidovým Zanzibarem. Vztahy mezi zeměmi výrazně ochladly. V Zanzibaru se odloučením od Ománu silněji prosazovaly africké vlivy, čemuž Majidova vláda napomáhala. Roku 1864 Majid zpřísnil bezpečnostní opatření týkající se lodí plujících od Maskatu.[7] Arabští obchodníci již neměli takové postavení a podmínky, jako tomu bylo za sultána Saída bin Sultána. Zanzibar postupně přestal vyplácet Maskat, a tím v Ománu spustil finanční potíže, které vyústily v neschopnost udržovat přístav Bandar Abbas. Ten padl do rukou Persie a vliv Britů v regionu se zvýšil.[7]

Turki bin Saíd, Azam bin Kajs a vzepření imámátu editovat

Roku 1868 se z vnitrozemí vynořil samozvolený imám Azam bin Kajs z vedlejší busaídovské rodinné větve.[1] Za silné podpory příslušníků kmene Hinavi usiloval o jednotu vnitrozemních kmenů, aby dosáhl spojení Maskatu a Ománu. Jeho plány mařil znepřátelený kmen Ghafírí, který se vzbouřil v letech 1870 a 1871.[1] Azamův oponent Turki bin Saíd byl podporován Brity a Azamovy síly porazil. Imám Azam zemřel v bitvě poblíž Matry v lednu 1871.[1]

 
Přístav v Maskatu roku 1903

Fajsal bin Turki a Tajmúr bin Fajsal editovat

Fajsal bin Turki panoval v období let 1888 až 1913.[8] Zatímco vnitrozemní imámát sílil, Maskat byl silně odkázaný na zahraniční podporu Britů. Celý arabský svět ohrožovaly koloniální mocnosti v čele s Francií a právě Británií. V roce 1884 byl v Maskatu otevřen francouzský konzulát.[7] Roku 1895 uprchl Fajsal do pevnosti Džaláli, protože Maskat dobyli nepřátelé.[8] Poté co se neúspěšně pokusil dobýt hlavní město zpět, byl nucen souhlasit s otevřením uhelných skladů pro francouzské lodě v Bandar Džisáh poblíž Maskatu roku 1898.[7] Tímto příslibem Francouzům si Fajsal proti sobě poštval Brity, kteří cítili narušení ve své oblasti vlivu. Roku 1899 jej, pod hrozbou obléháním Maskatu, donutili nastoupit na britskou vlajkovou loď.[8] V roce 1903 požádal britského místokrále v Indii, Lorda George Nathaniela Curzona, o možnost abdikovat.[8] Tato žádost byla zamítnuta. Část Fajsalových pravomocí převzali jiní, moc nad hlavním městem obdržel Saíd bin Mohamed a vládu nad vnitrozemím dřívější otrok Sulejmán bin Suvajlím. Armáda byla již delší čas pod velením Fajsalova bratra Fahda. V roce 1913 byla moc nad vnitrozemními regiony zlomena a imámát znovu začal ohrožovat Maskat. Během května 1913 byl v Tanúfu za podpory kmenů Hinavi a Ghafírí zvolen imám Salím bin Rašíd.[8] Fajsal bin Turki zemřel v říjnu 1913 a titul sultána zdědil jeho nejstarší syn Tajmúr bin Fajsal.[7]

Zatímco svět zužovala První světová válka, Omán čelil obzvláště vnitřním nepokojům. Sultán Tajmúr uzavřel roku 1920 v zájmu politické stability země Síbskou dohodu. Po válce začal Omán prosperovat, aby ve 30. letech 20. století opět stagnoval, ostatně jako většina zbytku světa. V roce 1925 provedla společnost Darki company zkušební ropné vrty, ale žádná ropa nebyla nalezena. Roku 1929 vznikl vůbec první ministerský koncil. Předsedou byl vybrán Nádir bin Fajsal. Tajmúr abdikoval kvůli chatrnému zdraví v roce 1932. Sultánem se stal jeho syn Saíd bin Tajmúr.

Saíd bin Tajmúr editovat

Saíd bin Tajmúr vládl zemi od roku 1932 do roku 1970.[9] Usiloval o snížení státního dluhu, čehož mohl dosáhnout prostřednictvím vývozu vnitrozemní ropy, jenže k takovému kroku potřeboval podle Síbské smlouvy imámův souhlas. Imámát však s ropnými průzkumy nesouhlasil. Situace se vyhrotila roku 1954, když společnost PDO přesto vyslala průzkumný tým do vnitrozemí.[9] Kmenoví šejchové to považovali za porušení smlouvy. Ve stejném roce navíc zemřel imám Mohamed bin Abdalláh a nástupcem byl zvolen Mohamedův bratr, který osnoval plány na samostatný imámát. Podporován Saúdskou Arábií založil separatistickou skupinu – Ománské osvobozenecké hnutí. Zásah Britů roku 1959 znamenal zánik Síbské smlouvy a zrušení imámátu, čímž sultán Saíd obnovil moc Maskatu v zemi.[9]

V roce 1958 se sultán přesídlil do své dafárské rezidence al-Hisn nedaleko města Salála a opouštěl ji pouze v případě pravidelných návštěv Londýna.[9] V Dafáru se oženil s několika místními ženami, z nichž s jednou měl dvě dcery a syna Kábúse. Panování zanedbával, začal s pronásledováním a otroctvím lidí s africkými kořeny a obnovil veřejné popravy.[9] Státní pokladna však v tomto období netrpěla, neboť v 60. letech se zvyšovaly příjmy z vývozu ropy.[9] Během 23. července 1970 byl sesazen synem Kábúsem podporovaným Brity a ománskými politiky, které se Saíd znepřátelil.[9] Saíd bin Tajmúr dožil v anglickém Londýně, kde zemřel v roce 1972.[9]

Moderní Omán editovat

Sultán Kábús in Saíd zacílil své úsilí na zlepšení hospodářské a sociální situace v zemi.[2] Příjmy z ropy plynuly na výstavbu infrastruktury, například na stavbu silnic, škol či nemocnic. Navázal mírové a přátelské vztahy se sousedními zeměmi Arabského poloostrova a roku 1982 potlačil další z kmenových povstání na jihozápadě země, když uzavřel spojenectví s Jemenem.[2]

80. a 90. léta 20. století editovat

V roce 1980 uzavřel Omán s USA dohodu na deset let o částečném americkém přístupu k ománským základnám. Jednalo se o letecké základny v Síbu, Thamaritu a Masíře a námořní základny v Maskatu, Salále a al-Chasabu. V prosinci 1990 byla dohoda prodloužena o dalším deset let. USA tento přístup využily při Irácko-Íránské válce.[10] Spolu s USA využívaly ománské základny také Britové, a to jak během války proti Iráku, tak ve válce proti Afghánistánu.[2]

Odkazy editovat

Externí odkazy editovat

[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9](PDF)

en wiki ( za moc nestoji :( )

Reference editovat

  1. ↑ a b c d History of the Oman and Zanzibar Sultanate [online]. realhistoryww.com [cit. 2013-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d Oman History [online]. omansultanate.com [cit. 2013-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c History / Oman in the Stone Age [online]. Omanet.om [cit. 2013-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b D. PETRAGLIA, Michael. The Nubian Complex of Dhofar, Oman: An African Middle Stone Age Industry in Southern Arabia [online]. National Center for Biotechnology Information, 2011-11-30 [cit. 2013-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b History / Oman in the Fourth Millenium BC [online]. Ministerstvo Informací Sultanátu Omán [cit. 2013-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d Oman in the Third Millenium BC [online]. Ministerstvo Informací Sultanátu Omán [cit. 2013-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae Oman In History / Albusaidi State [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Sultanátu Omán [cit. 2013-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d e MOHAMEDI, Fareed. Faisal ibn Turki, 1888-1913 [online]. Federal Research Division, 1993-01 [cit. 2013-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d e f g h MOHAMEDI, Fareed. Said ibn Taimur, 1932-70 [online]. Federal Research Division, 1993-01 [cit. 2013-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Oman / Omani Role in the Persian Gulf War, 1991 [online]. Federal Research Division, 1993-01 [cit. 2013-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Triquelito/Pískoviště_4&oldid=11504341“