Wikipedista:Peralba Fiuli/Pískoviště

Marmarole
skupina Marmarole
skupina Marmarole v Dolomitech

Nejvyšší bod 2 932 m n. m. (Cimon del Froppa)

Nadřazená jednotka Dolomity, Jižní vápencové Alpy, Alpy
Sousední
jednotky
Karnské Alpy, Sextenské Dolomity, Ampezské Dolomity

Světadíl Evropa
Stát ItálieItálie Itálie
Horniny vápenec, dolomit

Marmarole je jedna z dílčích horských skupin, na které jsou členěny Dolomity. Leží v jejich severovýchodní části, východně od Cortiny d´Ampezzo, v provincii Belluno. Nejvyšším vrcholem je Cimon del Froppa (2 932  m n. m.). V porovnání s jinými horskými skupinami v Dolomitech je poměrně málo zasažena civilizací, odlehlá od známých turistických středisek, a proto i málo navštěvovaná. Divokost a nedotčenost přírody jsou v ní do velké míry zachovány. Na žádný z jejích markantních vrcholků nevede značená turistická cesta, výstupy na ně jsou vesměs horolezeckého charakteru. I zdejší turistické trasy jsou poměrně náročné, většinou vedené ve strmých a odlehlých místech. Skupina je proto oblíbeným cílem zkušených turistů a alpinistů. Prochází jí jedna ze známých dolomitských cest (Alta via delle Dolomiti), konkrétně cesta č. 5, a právě zde se nacházejí její nejobtížnější úseky.

K této oblasti Dolomit měl blízký vztah slavný italský renesanční malíř Tiziano Vecellio, který se narodil hned pod horami v městečku Pieve di Cadore a na jehož některých obrazech je v pozadí zachycena právě skupina Marmarole. V centru Pieve stojí dodnes Tizianův rodný dům.

CharakteristikaEditovat

Geomorfologicky tvoří skupinu Marmarole souvislý horský hřeben probíhající ve směru od jihozápadu na severovýchod v délce asi 13 km. Začíná v sedle Forcella Grande na úpatí vrcholu Cima Bel Pra běží a končí na náhorní plošině Pian dei Buoi pod vrcholem Monte Ciarido. Obvykle se dělí na tře části, Západní, Centrální a Východní Marmarole.

Západní Marmarole zahrnuje hřeben ve tvaru podkovy, který obklopuje na sever orientované údolí Val di Mezzo, mezi sedly Forcella Grande a Forcella Vanedel. Nejvyšším vrcholem této části je Cima Bastioni (2 926 m), nachází se zde také věž Torre dei Sabbioni (2 531 m), významná v historii horolezectví. Na jižní straně pod sedlem Forcella Grande se nachází chaty San Marco a Scotter-Palatini, na severní straně, uvnitř výše uvedené podkovy údolí Val di Mezzo, se nachází bivak Voltolina.

Centrální Marmarole se rozkládá mezi sedly Forcella Vanedel a Forcella Baion. Tato část hřebene má poměrně mírný sklon směrem k severu do údolí Ansiei, kde se nachází několik bočních údolí. Naopak podstatně strmější je sklon jižních svahů do podélného údolí Val d'Oten. Nejvyšším vrcholem této části je Cimon del Froppa (2 932 m), který je rovněž nejvyšším bodem celé skupiny Marmarole. V severních svazích této části je vedena místy zajištěná cesta Strada Sanmarchi, po níž probíhá také trasa Alta via č. 5. Na této cestě nalezneme dva plechové bivaky, Musatti a Tiziano. Bivak Tiziano se nachází v sousedství zděné historické chaty Rifugio Tiziano. Na jižní straně, v údolí Val d'Oten jsou chaty Galassi, Capanna degli Alpini a Chiggiato. V roce 2020 byl v sedle Forcella Marmarole, nedaleko vrcholu Cimon del Froppa, ve výšce 2 667 m, umístěn zcela nový, architekty navržený bivak Fanton. Stavba podlouhlého hranolovitého tvaru směřuje podél svahu sedla šikmo dolů. Ve spodním průčelí má veliké okno, kterým je výhled do údolí Ansiei a na město Auronzo di Cadore.

Centrální Marmarole od severu

Východní Marmarole se rozkládá mezi sedlem Forcella Baion a planinou Pian dei Buoi. Tato část je rozlohou menší a nižší než předešlé dvě. Tvoří ji v podstatě dva hlavní vrcholy, Ciastelin (2 602 m) a Ciarido (2 504 m), obklopené zajímavými štíhlými věžemi. Na jižní straně této části jsou situovány chaty Ciaréido a Baion. Do jejich blízkosti vede veřejně přístupná silnice z Lozzo di Cadore. Je to jediná silnice v celé skupině, kterou se lze autem dostat do vyšších poloh, konkrétně do výšky cca 1800 m.

Turistika a horolezectvíEditovat

V této skupině se vyskytují jak cesty turisticky nenáročné tak naopak cesty velmi náročné. Nenáročné trasy jsou zejména v zalesněné části v blízkosti údolí, kterými je skupina vymezena, resp. v blízkosti sídel v těchto údolích se nacházejících, jako jsou Auronzo di Cadore, Lozzo di Cadore, Pieve di Cadore, San Vito di Cadore a další. Hlavní oblastí pro nenáročnou turistiku je oblast planiny Pian dei Buoi, kam vede jediná veřejně přístupná silnice. Jedná se o mírně zvlněný terén s lesy a loukami, jsou zde i četné památky na boje 1. světové války. Nenáročná je také cesta údolím Val d’Oten.

Téměř všechny cesty ve vyšších polohách a skalnatém terénu jsou velmi dlouhé a náročné, vhodné pouze pro zkušené a dobře připravené turisty s dostatečným vybavením pro případ náhlého zvratu počasí. Pro odlehlost většiny tras jsou možnosti záchrany při nehodách či indispozicích značně omezené. Skupinou prochází trasa známé Alta via delle Dolomiti č. 5, která vede z obce Sesto (Sexten) ve skupině Sextenské Dolomity do Pieve di Cadore. Kompletní přechod touto trasou o délce cca 90 km zabere obvykle 6 - 7 dnů, z toho 4 - 5 dnů v této skupině. Tato cesta má rovněž své specifické pojmenování - Alta via di Tiziano.

I ve skupině Marmarole, stejně jako v jiných dolomitských skupinách, jsou vytyčeny zajištěné cesty - ferraty. Ve všech případech se jedná o relativně méně náročné trasy (do obtížnosti C), jejichž závažnost spočívá spíše v délce než v technické náročnosti. Cesty jsou vesměs staršího data, často se na nich vyskytují exponované úseky a umělé pomůcky jsou umístěny jen na skutečně obtížných místech. Je nutno počítat i s nezajištěnými úseky o horolezecké obtížnosti I a II. Rozhodně se nejedná o zajištění po vzoru moderních, někdy až přezajištěných ferrat.

Na žádný skalnatý vrchol ve skupině nevede značkovaná turistická cesta a ani žádná ferrata. Všechny vrcholy jsou dostupné pouze horolezeckými cestami. Nicméně u velké většiny vrcholů jsou nejsnazší cesty, tzv. normálky, dosti snadné, obvykle v obtížnosti do stupně II nebo III. Pouze cestami vyšších stupňů obtížnosti lze vystoupit na některé menší věže s kolmými až převislými stěnami, pojmenované obvykle italskými výrazy torre nebo campanile.

Průkopníky horolezectví ve skupině Marmarole, ale i jinde v Dolomitech, byli v období před 1. sv. válkou místní rodáci bratři Fantonové (Umberto, Arturo, Augusto, Paolo). Na jejich počest byl jejich jménem pojmenován v roce 2020 vystavěný nejvyšší bivak ve skupině - bivak Fanton, který je základnou pro výstupy na nejvyšší vrchol skupiny - Cimon del Froppa.

Hlavní vrcholyEditovat

  • Cimon del Froppa, 2 935 m, Centrální Marmarole
  • Cima Bastioni, 2 926 m, Západní Marmarole
  • Cima Bel Pra, 2 917 m, Západní Marmarole
  • Cima Scoter, 2 800 m, Západní Marmarole
  • Corno Del Doge, 2 615 m, Západní Marmarole
  • Torre dei Sabbioni, 2 531 m, Západní Marmarole
  • Punta Teresa, 2 866 m, Centrální Marmarole
  • Pala di Meduce, 2 864 m, Centrální Marmarole
  • Le Selle, 2 851, Centrální Marmarole
    Východní Marmarole od Lorenzago di Cadore
  • Croda Bianca, 2 841 m, Centrální Marmarole
  • Monte Froppa, 2 840 m, Centrální Marmarole
  • Monticello, 2 803 m, Centrální Marmarole
  • Cima Vanedel, 2 797, Centrální Marmarole
  • Campanile di San Marco, 2 777 m, Centrální Marmarole
  • Cima di Valonga, 2 740m, Centrální Marmarole
  • Croda Alta di Somprade, 2 645 m, Centrální Marmarole
  • Campanile Ciastelin, 2 601 m, Východní Marmarole
  • Monte Ciarido, 2 504 m, Východní Marmarole
  • Pupo di San Lorenzo, 2 377 m, Východní Marmarole
  • Torre San Lorenzo, 2 284 m, Východní Marmarole

Chaty a bivakyEditovat

ChatyEditovat

  • Rifugio San Marco, 1 823 m, Západní Marmarole, jižní svahy Cima Bel Pra
  • Rifugio Scotter-Palatini, 1 580  m, soukromá, Západní Marmarole, jižní svahy Cima Bel Pra
  • Rifugio Galassi, 2 018 m, CAI, Západní Marmarole, Forcella Piccola
  • Rifugio Chiggiato, 1 911 m, CAI, Centrální Marmarole, Forcella Sacù
  • Capanna degli Alpini, 1 395 m, soukromá, Centrální Marmarole, Val d’Oten
  • Rifugio Ciaréido, 1 969 m, CAI, Východní Marmarole, Pian dei Buoi
  • Rifugio Baion E. Boni, 1 828 m, CAI, Východní Marmarole, Col di San Pietro

BivakyEditovat

  • Bivacco Voltolina, 2 082 m, Západní Marmarole, Val di Mezzo
  • Bivacco Tiziano, 2 246 m, Centrální Marmarole, Lastoni delle Marmarole
  • Bivacco Musatti, 2 111 m, Centrální Marmarole, Meduce di Fuori
  • Bivacco Fanton, 2 667 m, Centrální Marmarole, Forcella Marmarole

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marmarole na italské Wikipedii.

MapyEditovat

  • Tabacco 016, Dolomiti del Centro Cadore, 1 : 25 000
  • Tabacco 017, Dolomiti di Auronzo, 1 : 25 000
  • Kompass 55, Cortina d´Ampezzo, 1 : 50 000
  • Kompass 617, Cortina d´Ampezzo, Dolomiti Ampezzane, 1 : 25 000
  • freytag&bernd WKS 10, Sextener Dolomiten, Dolomiti di Sesto, Cortina d´Ampezzo, 1 : 50 000

Externí odkazyEditovat


Ferratové stránky DolomityEditovat

www.jimi007.cz




























ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eisack na anglické Wikipedii.

Moje druhé pískoviště

Isarco (Eisack) (překlad z anglické Wikipedie)

Isarco (Eisack)
Isarco (Eisack) v Brixenu
Isarco (Eisack) v Brixenu
Základní informace
Délka toku 99,9 km
Plocha povodí 4960 km²
Průměrný průtok při ústí do Adiže 58 m³/s
Pramen
Ústí

Isarco (německy Eisack, latinsky Isarus nebo Isarcus) je alpská řeka v severní Itálii, druhá nejdelší v provincii Jižní Tyrolsko (Trentino - Alto Adige). V češtině řeka nemá své specifické jméno. Její pramen se nachází ve Stubaiských Alpách, nedaleko na západ od známého alpského průsmyku Brennerpass, ve výšce přibližně 1990 m n. m. Povodí této řeky má rozlohu asi 4960 km2.

Průběh tokuEditovat

Řeka nejprve protéká údolím Wipptal které tvoří hranici mezi Stubaiskými Alpami a Zillertalskými Alpami. Pod městem Vipiteno (Sterzing) pak protéká údolím Eisacktal. Toto údolí mezi městy Vipiteno a Bolzano odděluje alpskou skupinu Sarntalské Alpy v severní části od Zillertalských Alp a jižněji od Dolomit. Po cca 100 kilometrech toku se vlévá pod Bolzanem zleva do řeky Adiže.

Významnějšími městy a obcemi podél toku Isarca jsou Vipiteno (německy Sterzing), Fortezza (Franzenfeste), Bressanone (Brixen), Chiusa (Klausen) a Ponte Gardena (Waidbruck) a konečně Bolzano (Bozen), hlavní město provincie.

Významnější přítokyEditovat

V Brixenu se do Isarca zleva vlévá největší přítok Rienza (Rienz), řeka protékající údolím Val Pusteria (Pustertal) na severní straně Dolomit. Druhým největším přítokem je řeka Talfer, protékající Sarntalskými Alpami, která se vlévá do Isarca v Bolzanu krátce před vtokem do Adiže.

Isarco je pro svou značnou vodnatost využívána k výrobě elektrické energie. Za tím účelem jsou na toku nedaleko obcí Fortezza, Chiusa a Ponte Gardena vybudovány přehrady.

Soutok Rienzy (vlevo) a Isarca (vpravo)

Vodácký sportEditovat

Isarco je jako mnoho horských řek vhodná a oblíbená pro vodácký sport. Jedná se o divokou řeku s úseky až do WW V, která je téměř v celém svém toku dobře sjízdná jak na kajacích tak na raftech. Jako varianta může být kombinována se sjezdem jejího přítoku Rienzy. Řečiště je na mnoha místech dobře přístupné. Doprava lodí k řece je velmi snadná, po celé délce vede souběžně s řekou i jejím přítokem kvalitní silnice. Krajinářsky je zážitek ze sjezdu negativně ovlivněn tím, že v údolích jimiž řeka protéká je husté osídlení a silnice souběžné silnice slouží jako hlavní dopravní tah mezi Rakouskem a severní Itálií. Vzhledem k energetickému využívání může být v některých úsecích v určitých obdobích nedostatek vody nebo dokonce sucho.[1]

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eisack na anglické Wikipedii a Eisack na německé Wikipedii.

MapyEditovat

  • freytag & berndt, WKS 1, Bozen, Meran, Sarntal/Bolzano, Merano, Val Sarentino, 1 : 50 000
  • freytag & berndt, WKS 4, Sterzing, Jaufenpass, Brixen/Vipiteno, Passo del Giovo, Bressanone, 1 : 50 000

ReferenceEditovat

  1. RAFT.CZ. Řeka Isarco (Eisack), země Itálie - Vodácký průvodce www.raft.cz. www.raft.cz [online]. [cit. 2018-05-07]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat

 Media zařazená do kategorie Eisack na Wikimedia Commons 

Tour du Mont BlancEditovat

Tour du Mont Blanc, zkráceně TMB, je jednou z nepopulárnějších dálkových turistických tras v Alpách a v celé Evropě. Je vedena jako okruh okolo masivu nejvyšší alpské hory Mont Blancu o délce ca 170 km. Celkové převýšení trasy jak ve výstupu, tak v sestupu je okolo 10 000 m. Prochází třemi zeměmi – Francií, Itálií a Švýcarskem.

TrasaEditovat

 
Pohled na Mont Blanc z trasy TMB

Okružní trasa je obvykle chozena proti směru hodinových ručiček a její turistické absolvování vyžaduje vícedenní úsilí. Podle zdatnosti chodců a možností pro přenocování bývá rozdělena do devíti až jedenácti denních etap. Časová náročnost pěšího přechodu při průměrné zdatnosti účastníků a vhodných povětrnostních podmínkách je okolo 60 hodin chůze.Na této turistické trase se od roku 2003 každoročně pořádá také horský ultramaraton Ultra-Trail du Mont-Blanc, jehož vítěz absolvuje celou trasu za méně než 24 hodin.

Obvyklými místy startu na francouzském území bývají městečko Les Houches nedaleko Chamonix nebo obec Les Contamines v údolí Montjoie, Courmayeur na italské straně a obec Champex nebo místa v okolí Martigny ve Švýcarsku. Trasa prochází sedmi údolími masivu Mont Blancu. Při cestě proti směru hodinových ručiček jsou to údolí Chamonix (nebo Arve), dále Montjoie, Vallée des Glaciers, Val Veni, Val Ferret v Itálii, švýcarské Val Ferret a údolí Arpette nebo Trient ve Švýcarsku, podle zvolené trasy.

 
Označení trasy TMB v terénu

„Oficiální“ trasa se v průběhu let různě měnila a i dnes existuje mnoho alternativ nebo variant ke standardní trase. Některé z nich jsou určeny jen pro odvážné chodce, vybavené vysokou zdatností, odolností proti závratím a  zkušeností s pohybem v horském terénu. Jiné varianty nabízejí méně náročné možnosti, které jsou často časově úspornější než klasická trasa, ale obvykle je to za cenu zhoršení požitku z výhledů na okolní nejvyšší evropské horské hřebeny. Na části okruhu, mezi vrcholy Brévent a sedlem Col de la Croix du Bonhomme, vede trasa shodně s trasou evropské dálkové trasy GR5, která spojuje Severní moře se Středozemním mořem.

 
Západní část masivu Mont Blancu (TMB čerchovaně)

Podél celé trasy je k dispozici mnoho míst s možností občerstvení a ubytování, takže je možno rozdělit cestu na segmenty podle individuálních možností a potřeb. Tato zařízení poskytují velkou variabilitu ubytovacích služeb, od jednolůžkových pokojů po spartánsky vybavené společné noclehárny. Ve většině z nich jsou k dispozici vařená jídla. Při startu v Les Houches lze očekávat zastávky na noc v Les Contamines, na Col de la Croix du Bonhomme, v Les Chapieux (podle vybrané varianty), chatě Elisabetta Soldini, Courmayeuru, chatě Elena, Champexu, Trientu, v Argentiére, na chatě Le Flégère a konečně zpátky v Les Houches. Přes velké možnosti výběru může popularita tohoto chodníku vést k problému s nalezením ubytování. Je však možné si objednat ubytování předem.

Nejvyššími body ze všech možných variant tras jsou sedla Col des Fours ve Francii a Fenêtre d´Arpette ve Švýcarsku, obě vysoká 2665 m. To není taková výška, která by mohla u většiny lidí způsobit problémy s výškovou nemocí, nicméně trasa představuje velkou fyzickou výzvu. Je nezbytná zkušenost s pohybem v horském terénu, a vzhledem k tomu, že počasí v horách se může měnit velmi rychle, by měli být účastnící tohoto přechodu náležitě vybaveni k ochraně před povětrnostními vlivy.

Pro zájemce o tuto trasu je k dispozici celá řada specializovaných průvodců a map, vydávaných různými nakladatelstvími.[1]

 
Východní část masivu Mont Blancu (TMB čerchovaně)

Standardní vedení trasy a obvyklé členění do etapEditovat

Etapa Start Cíl Délka Obvyklý čas Převýšení ve výstupu Převýšení v sestupu
1 Les Houches Les Contamines 16 km 5:00 646 m 633 m
2 Les Contamines Les Chapieux 18 km 7:30 1316 m 929 m
3 Les Chapieux Rifugio Elisabetta 15 km 4:30 1004 m 258 m
4 Rifugio Elisabetta Courmayeur 18 km 5:00 460 m 1560 m
5 Courmayeur Rifugio Bonatti 12 km 4:30 860 m 101 m
6 Rifugio Bonatti La Fouly 20 km 6:30 895 m 1410 m
7 La Fouly Champex 15 km 4:00 420 m 565 m
8 Champex Col de la Forclaz 16 km 4:30 742 m 682 m
9 Col de la Forclaz Tre-le-Champ 13 km 5:30 1069 m 1178 m
10 Tre-le-Champ Refuge Flégère 8 km 3:30 733 m 257 m
11 Refuge Flégère Les Houches 17 km 6:30 772 m 1546 m
Celkem 168 km 57h 8917 m 9119 m

ReferenceEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tour du Mont Blanc na anglické Wikipedii.

LiteraturaEditovat

HARPER, Andrew. Tour of Mont Blanc. 4. vyd. Milnthorpe (Cumbria, England): Cicerone Press, 1997. 151 s. ISBN 1 - 85284 - 240 - 7. 

MapyEditovat

  • Pays du Mont-Blanc (Aravis, Chamonix, Courmayeur) 1 : 50 000, 1. vyd. Ibos (France): Rando Editions, 2003, ISBN 2 - 84182 - 206 - 0
  • Tour du Mont Blanc, Carte Panoramique, Chavannes/Renens (Suisse): MPA GéoDistribution SA, ISBN 978 - 2 - 940381 - 23 - 4

Sovisející článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

  1. . . , . .